Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Může stát řešit hospodářskou krizi?

Luboš Zálom

Globální ekonomická krize ještě ani pořádně nezačala, a všichni světoví politici, kteří chtějí být pokládáni za významné a odpovědné státníky, se předhánějí v navrhování zaručených receptů, jak její dopady zmírnit. Strach z krize, jak se zdá, snad dokonce upozadil nutnost řešit údajné globální klimatické změny, což ještě před časem bylo problémem číslo jedna. Místo toho dnes politici, ve snaze ukázat nějakou činorodou aktivitu, přesedlali na téma globální hospodářské krize. A bohužel, stejně jako při navrhování klimatických balíčků, prosazování emisních kvót, nebo vyzdvihování produkce biopaliv, i při snaze řešit dopady ekonomické krize se jejich chování dá přirovnat nejlépe k řádění tchoře v kurníku...

Většina lidí odmítá otevřít oči a uznat fakt, že nejde o krizi kapitalismu, nýbrž o krizi stáních zásahů. Stejně jako velká deprese z 30. let 20. století jsou i dnešní problémy způsobeny především státním ovlivňováním měny a intervencemi do finančního trhu. Všeobecná nedůvěra k trhu, podněcovaná ekonomickými šarlatány, vede k tomu, že lidé požadují, aby krizi aktivně řešil stát. Prvořadým úkolem vlády prý je korigovat nedokonalý trh, jenž v sobě inherentně obsahuje chyby, které způsobují cyklicky se opakující období krizí a prosperity. V době krize má vláda aktivně konat a snažit se trh zachránit před tím, aby sám sebe zničil.

Tyto teze jsou tak často a dlouho opakovány, že se nad nimi jen málokdo zamýšlí. Teorie, že úkolem vlády je podporovat ekonomiku v době krize, jsou vyučovány na středních i vysokých školách a prezentovány v médiích jako nepopiratelný fakt. Ekonomické směry, které pojetí státu coby zachránce trhu jednou provždy popřely, prostor až na výjimky nedostávají a na jejich stoupence je pohlíženo jako na pomýlené extrémisty.

Dnešní politický konsenzus zná v podstatě pouze jeden lék na ekonomickou krizi: pumpovat do ekonomiky peníze. Vlády schvalují jeden záchranný balíček za druhým, nabízejí dotace krachujícím podnikům, pokoušejí se udržovat nízkou nezaměstnanost organizováním státních zakázek a veřejných prací, snaží se podnítit zvýšenou poptávku vládními půjčkami, zvyšováním sociálních dávek a penzí, snižují už tak nesmyslně nízké úrokové sazby. Voliči jsou spokojeni - mají pocit, že vláda jedná v jejich prospěch.

Klíčovým argumentem proti státním zásahům do ekonomiky je skutečnost, že stát je institucí se zbraní v ruce a jako takový může fungovat pouze použitím síly. Iniciace násilí vůči jednotlivci - a jakékoliv donucení, byť legislativně posvěcené, je takovou iniciací násilí - je pošlapáním práva a tedy i života jednotlivce, a jako taková je nemorální. Přehlédněme však pro tentokrát etické aspekty a zaměřme se pouze na ekonomickou stránku věci.

Je nepochopitelné, že politici, nebo alespoň jejich voliči, si nejsou schopni uvědomit tak zřejmou skutečnost, že vláda není schopna pomocí rozdělování peněz tam či onam vytvořit něco víc, než co by býval vytvořil svobodný trh. Vláda nic nevytváří, pouze rozděluje prostředky, které nejprve musela zkonfiskovat daňovým poplatníkům. Jde pouze o přesunutí prostředků jinam - a tam, odkud byly sebrány, už nemohou být nijak využity.

V roce 1850 napsal francouzský ekonom Frederic Bastiat slavnou esej s názvem Co je a co není vidět, kde přesvědčivě a poutavou formou vysvětlil základní principy vládních zásahů do ekonomiky - včetně krizového šaškování, jehož jsme svědky dnes. Na mnoha názorných příkladech objasnil, proč vládní pokusy oživovat hospodářství pomocí rozdělování zdaněných příjmů nemůže mít žádný pozitivní efekt. Když někdo rozbije něčí okno, musí jeho majitel vydat peníze za práci sklenáře - z tohoto pohledu se může zdát, že příjem sklenáře je pro ekonomiku něčím pozitivním. Co však není vidět, je skutečnost, že majitel rozbitého okna už nemůže tyto peníze utratit za zboží, které měl původně v úmyslu nakoupit. Jiný obchodník zkrátka žádný příjem nezíská.

To je přesně to, o co se dnes vlády snaží. Obrazně řečeno, rozbíjejí lidem okna, a libují si, že skláři mají dostatek zakázek. Fakt, že tyto peníze prostě nemohou být vynaloženy někde jinde, nikoho nezajímá. Kolik politiků dnes zná dílo Frederica Bastiata?

Vládní pokusy rozhýbat ekonomiku jsou však ještě ničivější, než kdyby pouze přemisťovaly prostředky z jednoho místa na druhé. Přestože naprostá většina lidí se domnívá, že pro hospodářskou prosperitu je klíčová spotřeba, je to produkce, co je tím skutečným motorem rozvoje a růstu blahobytu.

Stát však, ve snaze podpořit spotřebu, konfiskuje majetek, který by byl, za svobodnějších podmínek, využit na investice a přeměněn na kapitál, který tvoří základ další produkce. Výsledek je tak ještě horší, než jak jej líčí Bastiat - efekt státních zásahů není nulový, nýbrž záporný, protože znemožňuje efektivní umístění volných kapitálových prostředků, a místo toho je pouze spotřebuje.

Představou kolektivistů je, že bohatí podnikatelé a bankéři jsou nejen těmi, kdo krizi způsobil, ale i těmi, kdo na ní nejvíc vydělá. Proto je podle nich správné a morální, aby také nesli největší díl nákladů, a byli tedy zatíženi vyššími daněmi. Je pravda, že mnoho lidí na tuto krizi čekalo a dlouhá léta sledovalo, jak se k ní schyluje. Snažili se být připraveni, až nafouknuté bubliny prasknou a akcie nebo nemovitosti, jejichž cena se dlouhá léta nesmyslně pohybovala směrem nahoru, budou k mání za zlomek své původní ceny. Tito lidé mají být podle mínění většiny lidí potrestáni za svou schopnost racionálního vyhodnocení situace. Mají být potrestáni za to, že, až se trh vyčistí, budou těmi, jejichž peníze skutečně kola ekonomiky znovu roztočí.

Jak nedávno několikrát upozornil například americký ekonom Peter Schiff (prezident společnosti Euro Pacific Capital, a jeden z mála ekonomů, kteří už před šesti lety marně varovali před prasknutím hypoteční bubliny), dnešní politici a ekonomové nejsou ochotni chápat, že to, co ekonomiku po odeznění krize opět nastartuje, jsou hlavně úspory přeměněné na kapitál. Namísto toho spoření svými zásahy přímo znemožňují, a podporují pouze spotřebu.

Na ekonomickou krizi je možné nahlížet jako na proces ozdravení. Ekonomická krize v podstatě není negativním jevem. Negativní jsou pouze státní zásahy, které vždy a nevyhnutelně ke krizi vedou. V ekonomice, dlouhodobě vykolejené státními zásahy, se projeví její zákonitosti, praskají investiční bubliny, podniky postavené na nereálných základech (které se zpravidla díky tomu, jak vláda pokřivuje trh, zdají být skvělými příležitostmi) se hroutí - a špatně vynaložený kapitál se přesouvá jinam. Jestliže by stát pro tentokrát zkusil tomuto procesu nestát v cestě, mohla by celá krize proběhnout poměrně rychle - třebaže bouřlivě. Obchody založené na iracionálních očekáváních zaniknou. Finance do nich vložené se jen tak nevypaří, ale budou postupně vynaložené jinde. Trh se vyčistí, vzniknou nové pracovní i investiční příležitosti, a ekonomika může opět začít fungovat na zdravých základech.

Vlády však svými pokusy krizi "zvládnout" tomuto ozdravnému procesu vehementně brání. Lze uznat, že česká vláda se, při vší bídě, chová ještě poměrně odpovědně. Návrhy socialistické opozice, plány europolitiků, a zamýšlená opatření levicových vlád v Evropě i v USA však hraničí se šílenstvím. Tištění nových peněz a jejich rozhazování na všechny strany, záchrana nefungujících podniků, podpora špatných hypoték - to vše pokřiví tržní prostředí a znemožní jednotlivcům realisticky posuzovat situaci na trhu. Podobně zafungoval všeobecně vychvalovaný a opěvovaný Rooseveltův New Deal - například nezaměstnanost se po dobu, kdy byl tento socialistický vládní program uskutečňován a stát horečně odčerpával peníze ze soukromého sektoru, aby mohl financovat projekty veřejných prací, pohybovala mnohem výše než před jeho zahájením.

Poradce prezidenta Obamy Paul Volcker vyjádřil přesvědčení, že právě probíhající krize bude mnohem horší, než krize z 30. let minulého století. Bohužel má nejspíš pravdu - důvodem však není nefunkčnost kapitalismu a trhu, nýbrž jeho soustavné podvazování vládními intervencemi. Rooseveltův New Deal byl ve srovnání s tím, co chystá Obamova administrativa, velmi slabou variantou socialistického plánování. I když Obamovy plány mají poněkud odlišnou strukturu a dílčí opatření budou jiná (Obama si patrně nedovolí vzít příklad z Roosevelta a zvýšit nejvyšší sazbu daně z příjmu na 79 %, resp. 90 %), v principu se jedná o rozsáhlejší a ambicióznější verzi stejného centrálního řízení. Dá se očekávat, že evropské a další vlády se budou chovat podobně a budou vesměs kopírovat americký model. Obamovy zásahy do ekonomiky tak mohou mít daleko ničivější efekt, než Rooseveltův zločinný New Deal.

Rooseveltův ministr financí byl pod tlakem reality nucen roku 1939 prohlásit: "Utrácíme daleko víc peněz než kdykoliv předtím, a přesto to nefunguje. ... Po šesti letech této vlády musím říci, že máme právě tak vysokou nezaměstnanost jako předtím. ... A k tomu obrovský státní dluh!"

Krize 30. let minulého století byla katastrofou nikoliv proto, že by šlo o krizi kapitalismu a trhu. Byla krizí státního vměšování do ekonomiky a vládní činnost, která měla následky ekonomického kolapsu zmírnit, vše jen zhoršila a krizi prohloubila. Pokud se nestane zázrak, čeká nás něco velmi podobného. Jak varuje ekonom George Reisman (http://georgereisman.com/blog/2009/01/falling-prices-are-antidote-to.html), vládní snahy vypořádat se s krizí a zachovat si přitom u veřejnosti kredit odpovědné a aktivní vlády vedou jen k řešení krátkodobých problémů pomocí atraktivních a marketingově prodejných opatření (např. kontrola cen), které budou v konečném důsledku pro ekonomický systém zničující.

Václav Klaus nedávno uvedl, že ekonomická krize je jako chřipka - člověk se z ní vylíže za týden, ať už leží v posteli a polyká prášky, nebo místo toho nemoc přechází. Krize tedy podle Klause pomine stejně rychle při zavedení státních záchranných opatření nebo bez nich. Ve skutečnosti však, pokud bychom se chtěli přidržet analogie s chřipkou, působí vládní zásahy podobně, jako kdyby lékař nemocnému nařídil vysokohorskou túru.

Není však pravdou, že by vlády v době krize měly být nečinné. Právě naopak. Je to vhodná doba k tomu, aby si politici, jejich ekonomičtí rádci, a v neposlední řadě jejich voliči uvědomili skutečné příčiny hospodářských krizí a správně je definovali. Příčinou krize jsou státní intervence a regulace ekonomiky, které fungují na legislativních základech. Úlohou odpovědné a racionální vlády, která by skutečně chtěla příčiny krize odstranit a nezadat příčiny dalším krizím v budoucnu, musí být přijetí takové legislativy, která by maximálně omezila vliv státu na trh.

Vlády musejí jednou provždy opustit myšlenku, že je možné přehlížet ekonomické zákonitosti, regulovat trh a směrovat ekonomiku tam, kam si politici a různé nátlakové skupiny přejí. Dokud se tak nestane, bude se světová ekonomika nezadržitelně pohybovat ve spirále nejrůznějších investičních bublin a následných krizí stále hlouběji směrem k všeobecnému úpadku.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 7900 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA