V Polsku objevili půvaby mečiarismu

Vladimír Petrilák

Od 15. března začne v Polsku platit novelisace lustračního zákona. Dosti radikální změny, které podstatně rozšířily působnost lustrací, se týkají také novinářů. Podle odhadů úhrnem se nová úprava týká 300 až 700 tisíc osob, jsou zde politici, veřejně činné osoby atd. Nyní si však všimněme novinářů. Podle novely novináři narození před 1. srpnem 1972 musí podepsat lustrační osvědčení, v němž uvedou zda byli či nebyli spolupracovníky komunistických tajných služeb. Toto se pak předá zaměstnavateli, který osvědčení pošle Lustrační kanceláři v Institutu národní paměti, aby byla ověřena pravdivost. Zákon ukládá povinnost předložit osvědčení, ale není zde žádná sankce za nesplnění povinnosti. Pokud novinář nesplní tento požadavek,zaměstnavatel ho může, ale nemusí propustit.
Někteří novináři však prohlásili, že se liteře zákona nepodřídí. Jako první tak učinila známá žurnalistka Gazety wyborczé, Ewa MIlewiczová, bývalá disidentka. Svůj záměr oznámila na blogu. Hned se k ní přidalo několik více i méně známých novinářů, např. Jacek Żakowski z týdeníku Polityka nebo Wojciech Mazowiecki z Przekroju (syn prvního nekomunistického premiéra, autora „tlusté čáry“).
Je to výzva k občanské neposlušnosti anebo prachobyčejný strach z lustrací? Ewa MIlewiczowá, jakožto aktivní disidentka v dobách komunismu to vidí jinak. Je od roku 89 spojená s Gazetou Wyborczou, která vždy hlásala škodlivost dekomunizace či lustrací. Gazeta jako první rehabilitovala komunistické politiky, slavné se staly polibky přátelství šéfredaktora Gazety Michnika s komunistickým ministrem vnitra Kiszczakem či obhajoba autora výjimečného stavu generála Jaruzelského.
Milewiczová na svém blogu napsala, že !nevidí důvod, proč by měla nějaké státní instituci odpovídat na otázky co dělala v době PLR.“ Jacek Żakowski, známý novinář, který po změnách také pracoval nejprve ve Wyborczé upozorňuje, že Milewiczová je „morálním vzorem pro novináře. Pokud ona něco takového říká, tak je to zřetelný signál, nad kterým by se všichni novináři měli zamyslet.“ Prohlásil, že bude přemlouvat kolegy žurnalisty, aby se připojili k antilustrační frontě Milewiczové.
S takovým postojem nesouhlasí mnozí novináři a politici. Senátor Zbigniew Romaszewski (také má ve svém životopise oposiční kapitolu z dob totality) tvrdí, že takový postoj ne naprosto neomluvitelný. Dle jeho názoru je to škodlivé, připomíná to svévoli, která panovala v šlechtickém Polsku 17. a 18. století vedoucí k zániku státu. Někteří v tom vidí politickou manifestaci skupiny lidí, která vždy byla proti lustracím.

Zákon je platný a najdou se lidé, pro které je to jen cár papíru – to známe z dob federace, kdy ve východní části státu premiér Vladimír Mečiar otevřeně hlásal právní relativismus a ignoroval zákon. Prošlo mu to. Ba, jemu se politika, kterou lze nazvat mečiarismem, vyplatila. Měl jistě jiné motivy, ale nepochybně k Milewiczové a spol. se přidají také novináři, jejichž životopis lze jen těžko předkládat jak vzor. Vzdor známé publicistky se tak stane výmluvou pro opravdové černé charaktery. To je čirý mečiarismus. Založí si protivníci lustrací v Polsku nějakou tu svou republiku, kde neplatí zákony schválené parlamentem?

Vladimír Petrilák
www.cepol.tk