Triumfy premiéra Paroubka
Martin Mařák
(poznámky k začátku volební kampaně)
Jedna z pozitivních stránek procesu, jenž charakterizuje současný vývoj naší občanské společnosti, té jednoduše organizovatelné a rozumem řiditelné struktury, vyplývá ze skutečnosti, že bohatí lidé a s nimi i intelektuální společenské elity mají mnohem více peněz, než tomu bylo v nedávné totalitní minulosti, a zároveň se vědomy své výjimečnosti zcela pochopitelně vzdálily běžnému světu lidí. Stádu povolného dobytka, jež s vrozenou úctou k autoritě líně přežvykuje sociálním státem redistribuovanou almužnu na pastvině obehnané plotem, za které nás elity zcela správně považují, se status quo líbí natolik, že je pro jeho udržení ochotno obětovat cokoliv, o nějaké svobodě a hrdosti ani nemluvě.
Intelektuální elity, mezi které patří i naši skvělí politikové, žijí uzavřeny v hermetickém prostředí svých kanceláří a mimo úzký okruh lidí z podobné sociální vrstvy nemají kontakt s obyčejnou realitou. Jejich práce nespočívá v produkci nějakých konkrétních hodnot, ale v mentálně kreativní činnosti, s noblesní lehkostí se pohybují v abstraktní krajině idejí a obrazů virtuálního světa navzájem propojeni svými počítači skrze světovou internetovou síť přelévajíce myšlenky, či finanční fondy z jednoho konce zeměkoule na druhý. Je evidentní, že jim podobná situace vyhovuje, a rozhodně není v jejich zájmu, aby na ní cokoliv upravovaly. Poněkud odlišně je tomu v prostředí politiků, neboť ti jsou na nás, na prostém lidu, díky jakési rozumem nepochopitelné křivdě v cyklicky opakujícím se fatálním období závislí. A tento magický moment se opět blíží.
Vzhledem k naprosto nespravedlivému uspořádaní jakési zastupitelské demokracie je politik, namísto aby byl do své funkce celoživotně jmenován, jednou za čas nucen sestoupit mezi tu jednoduchou lidskou masu a snížit se až k takřka fyzickému kontaktu s některými pečlivě vybranými prvky z jejích řad, aby se jí zalíbil a byl opět zvolen. Probouzí se z typické letargie a ve frenetickém tempu začíná zjišťovat, v jakém stádiu se nacházejí tendence a tendence k tendencím, které by mu mohly pomoci vyhrát volby nad dlouhou řadou nepřejícných konkurentů. Pozorně naslouchá svým nejrůznějším rádcům, PR agenturám, mluvčím různých lobby a zástupcům nejprapodivnějších menšin, se zájmem sleduje výsledky nejrůznějších výzkumů veřejného mínění, přičemž si vůbec neuvědomuje, že všichni ti jeho našeptavači jsou od starostí průměrného Josefa N., který se živí manuální prací třeba někde na stavbě, vzdáleni stejně nepřekonatelně jako on sám. Jedná se o doopravdy nezáviděníhodnou situaci.
Ona vzdálenost se ještě příznačně komplikuje jistým zvláštním charakterem, jenž je naprosto typický pro naši zemi a zároveň zcela neznámý západně od hranic naší republiky. Ještě před dvaceti lety jsme obrazně řečeno všichni seděli ve stejné hospodě vzájemně rovni vzhledem ke svým majetkovým poměrům a svorně jsme nadávali na bolševika. Tato bezstarostná idyla se však jednoho dne změnila a ti obratnější z nás se velice rychle dostali do lidu nedostupných výšin do té doby nevídaného materiálního luxusu. Jak bych to řekl, je mi opravdu stydno, ale tak trochu se obávám, že mnozí z nás se doposud psychicky nevyrovnali se změnou situace, že mnozí z nás přistoupí k volební urně hnáni temným pudem závisti a pomstychtivého zatemnění mozku, tak trochu se obávám, že právě toto je jeden z podstatných klíčů k proudům myšlenkových asociací lidu této země, k cestě k volebnímu vítězství toho, či onoho politika.
Intelektuální elity zcela správně přistupují ke společnosti jako k nějakému nemocí zasaženému útvaru a vzhledem k tomu, že chápou nám nedostupné souvislosti, mohou ji úspěšně léčit, řídit a vědomě přetvářet k obrazu svému a zároveň ke všeobecné spokojenosti všeho lidu. Jak už jsem psal výše, touha po porobě je nám vlastní a nedovedeme si představit jistým jednoduchým normativním rámcem upravené podmínky k tomu, abychom se svobodně a zodpovědně postarali sami o sebe, naše místo před korýtky sociálního státu evropského typu je to jediné a správné, co si opravdu přejeme.
Po tomto delším úvodu bych se pokusil zastavit u volební strategie strany, která nám, normálnímu lidu, rozumí a která nás jako takřka jediná zastupuje. ČSSD provedla několik předvolebních kroků zásadního významu. Vyměnila muže ve svém vedení, změnila barvu své mediální prezentace a vyrazila do kampaně s novým heslem. Oproti dobám minulým staví svůj boj na jistotách a prosperitě sociálního státu, poněkud odložila stranou boj proti korupci, akci „Čisté ruce“. Podstata tohoto geniálního kroku je jasná i tak přízemnímu typu, jako jsem já. Obrací se na nás jiná sociální demokracie, úplně obrozená a z popelu jako bájný fénix vyvstávající, sociální demokracie, jež sice navazuje na jistou ekonomickou úspěšnost sociální demokracie předcházející, ale zároveň se od ní kvalitativně liší.
Za velice vychytralou taktiku považuji způsob a metodu, jež nová sociální demokracie uplatňuje v boji s vlastními korupčními aférami, které se s ní přece jen neustále vlečou a kterých je docela hodně i na standardní demokracii, o které mluvil pan prezident ve svém novoročním projevu. Každou chvíli se totiž v médiích objevuje čerstvá bomba a všechno opět zamíchá takovým způsobem, že si obyčejný občan pod přívalem nových událostí už ani nevzpomíná na ty staré, které upadají do hlubokého zapomnění. No řekněte, kdo z vás si ještě pamatuje třeba na nějaký „Mlýn“? Vlastně to na mne působí natolik přehnaně, že mi to připomíná drsné souboje Ulmy Thurmanové, alias „Black Mamba“, se stovkou mafiánských samurajů ve filmu „Kill Bill“ od Quentina Tarantina, ve kterých tryská na všechny strany tolik přehnaných hektolitrů krve, že už to ani nedokáže nikoho pohoršit. V divákovi to vzbuzuje tak leda pobavený úsměv.
Další z důkazů o nesmírné moudrosti nové sociální demokracie vidím v její sveřepé a až fanatické podpoře nejrůznějších společenských menšin, jako například homosexuálů, kterým se navzdory všem překážkám snaží vytvořit speciální právní status ve všeobecně platném právním řádu. Když jsem si pročítal její obrozený volební program, zjistil jsem, že se často obrací k rodinám s dětmi a k jakýmsi pracovníkům, a konečně mi také došlo, proč je otázka minorit tak důležitá. Je to jednoduché, jsou totiž „in“ a vývoj společnosti zcela zákonitě směřuje k tomu, že seskupení menšin pohltí bývalou většinu. Chtěl bych tím říct, že kosmopolitní, multikulturní, či jedním slovem řečeno kultivovaný typ nového člověka postupně odsune do pozadí ten rasistický, sexistický, homofobní a i jinak nedokonalý, nevzdělaný a přízemně vlastenecký dav smrdící pivem a levnými cigaretami, který vnitřně aspiruje k tradičním hodnotám a nedůvěřivě pozoruje všechno, co se vymyká jeho zvyklostem.
Nově obrozená ČSSD si je toho vědoma a pouze zkušeně vstoupila do mocného proudu, jenž ji donese k přesvědčivému volebnímu vítězství.