Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Soc.dem. v bodě nula

Jan Schwippel


Středočech, bulletin Mladých konzervativců Střední Čechy, březen 2007

V posledním období byla jako nejméně přijatelná varianta pro členy a voliče největší vládní strany hojně skloňována velká koalice mezi ODS a ČSSD. Kongres ODS se však (dle vlastního vymezení priorit) usnesl, že existuje jedna možnost ještě horší: „rudá“ koalice mezi ČSSD a KSČM (krátce KSČSSD). Je proto na místě otázka, jestli vláda, která dne 19. ledna 2006 (konečně) získala důvěru Poslanecké sněmovny, tuto hrozbu z politické mapy republiky s konečnou platností vymazala. Odpověď není tak triviální, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Hlasování o důvěře kromě nepochybně žádoucí skutečnosti, že ukončilo období vlády bez důvěry (což je zřejmě přesnější popis než tvrzení, že skončilo období nestability), potvrdilo jednu alarmující skutečnost: sblížení ČSSD a KSČM není krátkodobým a pomíjivým, ale naopak chronickým a dlouhodobým rysem naší politické krajiny. V rozpravě před hlasováním, když k řečništi jak na běžícím páse přistupovali poslanci opozice, nebylo vůbec možné rozeznat, kdo je poslancem za KSČM a kdo za ČSSD.

Jejich rétorika, povýtce připomínající totalitní období a plná neonormalizačních obratů typu „vlády pro bohaté“, „panské koalice“, protinárodní a protilidové vlády atd. se podobala jak vejce vejci. Po vyslovení důvěry Jiří Paroubek ostatně odmítl poblahopřát a podat ruku Mirku Topolánkovi - nachlup stejně jako po volbách v červnu 2006, které ve svém dnes již legendárním projevu přirovnal ke komunistickému puči.

Skutečnost, že se Topolánkovi i přes zarytý odpor Jiřího Paroubka a jeho strany podařilo získat pro svou druhou vládu důvěru se za těchto okolností rovná malému zázraku; připomeňme slova prezidenta republiky před jeho druhým jmenováním (TK 6. 11. 2006), že se „ukázalo se, že ... dohoda o jakékoli parlamentní většině je nemožná“, neboť „ČSSD a Jiří Paroubek... vyloučili jakoukoli možnost dohody a zmařili (i tento poslední) pokus“. Setkání ČSSD a KSČM v téměř soudružském objetí v opozici je jeho nejvýraznějším (jakkoli neplánovaným) vedlejším produktem.

Je samozřejmě jen dobře, že vláda nevyjednávala a nevyjednává s KSČM, touto stranou uctívačů kultů padesátých let minulého století a nostalgiků po totalitní éře naší země, která se na rozdíl od některých svých středo- a východoevropských kolegyň nedokázala transformovat ani důvěryhodně oddělit od vlastní minulosti.

Vážnější je ovšem postoj ČSSD, v poslední době, žel, již setrvalý. Jenom jednou se po volbách zablýsklo na lepší časy: to když z uzavřeného zasedání jejího vrcholného grémia unikly Paroubkovy výroky, že “KSČM je stranou na sestupu a bez budoucnosti, ČSSD s ní zřejmě nebude spolupracovat, ale jen jí přebírat voliče”. Za strategický cíl ČSSD tam naopak označil souboj s ODS o demokratické koaliční partnery, jimiž jsou KDU-ČSL a Strana zelených.

ČSSD nicméně svými činy (např. hlasováním proti odložení zákoníku práce nebo bolševickou rétorikou v debatě o radarové základně) opakovaně potvrzuje, že na kursu orientace na KSČM nehodlá nic měnit. Nadále hovoří o spolupráci s antisystémovou stranou nahlas a hrdě a o spolupráci s demokratickými stranami tajně a v skrytu, místo aby tomu bylo naopak. I to je příčinou její nízké popularity mezi demokratickými stranami a dnešního jejího téměř nulového koaličního potenciálu.

Jsem přesvědčen, že pro naši zemi je situace, kdy ČSSD setrvává v orientaci na stranu s potenciálem ohrožování základů polistopadového vývoje (jak zmínil při jmenování první Topolánkovy vlády i prezident republiky), velmi neblahá. Do budoucna by totiž neměl být jedinou možností vyhrocený střet středopravice versus (částečně extrémní a antisystémová) levice. Musí zde být prostor pro standardní komunikaci demokratických stran a standardní a, domnívám se, pro naši zemi zdravé střídání středopravicových a středolevicových demokratických koalic bez KSČM.

Hlavní zodpovědnost za tuto situaci nese pochopitelně Jiří Paroubek, který ji nastolil a způsobil; nemalá zodpovědnost ovšem padá i na bedra vládní koalice. Musí se – při vědomí těchto rizik – ještě více a usilovněji snažit o dialog s pro-demokratickými proudy v ČSSD (bude-li to nutné, i bez Jiřího Paroubka), ale také maximálně se vystříhat zbytečných a často malicherných vnitřních rozbrojů nebo nedomyšlených kroků. Její oslabení nebo nedejbože pád a porážka by totiž mohly mít pro naši zemi za situace faktické neexistence demokratické alternativy fatální následky. Pak už nezbývá než doufat, že to časem kromě vládní koalice dohlédne a pochopí i naše největší opoziční strana.



Jan Schwippel
Jan Schwippel - poslanec ODS z berounského regionu
Osobní stránky
 
  Přístupy: 11908 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA