Dvourychlostní Evropa: kdo je u konce s dechem ?

Michal Petřík

Jaká je dnes převažující definice rychlosti v EU? Je to rychlost, se kterou je schopna byrokracie EU či evropský „intelektuální předvoj“ předkládat nové směrnice, nová nařízení, nové návrhy na další homogenizaci a unifikaci, na rozšiřování oblasti většinového hlasování, atd. Některé země této rychlosti prý nebudou stačit, budou stát opodál hlavnímu evropskému proudu, čímž vznikne tzv. „dvourychlostní Evropa.“

Ve dvourychlostní Evropě -definované jiným způsobem- už ale skutečně žijeme. A můžeme na to být hrdi! Kromě rychlosti, jakou někteří politici a intelektuálové zejména z Francie, Německa a Beneluxu připravují své byrokratické projekty pro „novou, š’tastnější budoucnost“ (Lisabonské strategie, různé Bílé, Modré, Zelené a jinak zbarvené knihy), přece existuje serióznější, uchopitelnější, mezinárodně srovnatelnější koncept rychlosti.

Mám za to, že onou skutečně podstatnou a důležitou rychlostí je rychlost ekonomického rozvoje, která bývá vyjádřena procentním meziročním přírůstkem hrubého domácího produktu dané země. Podívejme se přímo ke zdroji, na oficiálně publikovaná data Eurostatu, který jistě nebude nikdo podezírat z toho, že by svými propočty a metodikami chtěl -například členským zemím eurozóny- jakkoliv škodit.
V roce 1999 vznikla coby důsledek Maastrichtské smlouvy z roku 1992 jednotná měna Euro, a (ačkoliv zatím ne jako oběživo) nahradila tradiční měny 11 členských zemí EU. Jaký byl tedy průměrný ekonomický růst v posledních osmi letech, kdy už lze hovořit o základních trendech a kdy jsou již dostatečně eliminovány krátkodobé cyklické výkyvy ekonomik?

Následující tabulka přehledně ukazuje průměrný meziroční procentní nárůst HDP eurozóny, osmi ekonomik nedávno transformovaných z centrálně plánovaných na tržní („nová EU), České republiky, Německa, Francie i celé EU v posledních osmi letech (1999 – 2006.)



Je zřejmé, že rozdíl v ekonomickém růstu je mezi „starými“ členskými zeměmi EU s jednotnou měnou a „novou EU“, (bez Eura), více než dvojnásobný. Zatímco se ekonomický růst Eurozóny dlouhodobě pohybuje kolem dvou procent, byl ekonomický růst 8 nových členských zemí EU v posledních 8 letech více než dvojnásobný. (Bulharsko a Rumunsko nebylo zahrnuto, protože v letech 1999 – 2006 nebyly členy EU.)

Země tzv. „Nové Evropy“ tak svým rychlejším ekonomickým tempem dnes dohánějí své zpoždění za těmi státy, jejichž hospodářský rozvoj nebyl poznamenán několika desetiletími totalitního režimu, centrálním plánováním, tzv. celospolečenským vlastnictvím výrobních prostředků, pevnými cenami a socialistickou regulací.

Toto je skutečná dvourychlostní Evropa. EU zemí s prokazatelně a dlouhodobě pomalejším ekonomickým růstem a EU zemí s výrazně rychlejším ekonomickým růstem. Můžeme být jen rádi, že jsme součástí té Evropy, která svou rychlost neměří rychlostí produkce nových regulačních omezení a unifikačních pravidel, ale dynamikou svého ekonomického výsledku. Nenechme si tuto svou rychlost pomalejšími zeměmi vzít jimi prosazovanými novými byrokratickými omezeními, dnes například maskovanými jako boj za tzv. „fiskální harmonizaci“, nebo proti tzv. „delokalizacím investic.“

Necháme-li se ve většinových hlasovacích procedurách přehlasovat a vnutit si, jaké máme mít daně, sociální standardy nebo podmínky pro podnikání soukromých firem, budeme brzy ekonomicky tak pomalí jako ti, kteří nám to dnes v líbivém balení evropské unifikace nabízejí.

Toto je skutečná dvourychlostní Evropa, a vychází v náš prospěch. My jsme těmi rychlejšími, francouzsko-němečtí autoři Ústavy EU jsou v ekonomickém růstu za posledních 8 let těmi až dvojnásobně pomalejšími!

Přesunu investic na východ evropského kontinentu, ke kterému v rámci ekonomické konkurence postupně dochází, chtějí ekonomicky pomalejší země zabránit rychlým vnucením jejich pravidel pomalé (protože sociálně nákladné a neudržitelně přerozdělovací) ekonomiky těm, kteří jsou dnes ekonomicky rychlejší. V konkurenci se zeměmi „nové“ Evropy je ta „stará“ dnes tou jednoznačně pomalejší a již poněkud „na konci s dechem“.

Na řadu tedy přicházejí byrokratické metody, kterými by bylo možno této dnešní, přirozeně dvourychlostní Evropě zabránit. Nejvýraznějším příkladem je vytváření Evropské unie jako superstrátu s vlastní ústavou, která by ještě dále rozšířila oblast působnosti Unie na úkor členských států a rozšířila ty oblasti společných politik, o nichž se bude rozhodovat většinovým hlasováním.

Lidnaté země „staré Unie“ by pak mohly jednodušeji přehlasovat nové členy EU s úplně odlišným ekonomickým vývojem, které jsou dnes ve zcela jiné situaci, než například Německo či Francie. Tyto země by jim pak mohly jednodušeji vnucovat různá nákladná a z jejich pohledu nepotřebná pravidla a standardy, které by snižovaly jejich dnešní konkurenceschopnost a tím i zpomalovaly jejich dnešní ekonomický růst.