Charakter národa

Vlastimil Podracký

Často se mluví o charakteru českého národa. Mluví se o českém lokajství, o českém plebejství, o podřizování se autoritám apod. Vím jak těžké je posoudit charakter národa a nechci na sebe vzít nesnadný úkol tak učinit. Nicméně nějaké rozdíly mezi národy, i sousedními, jsou. Vynasnažím se tyto rozdíly nějak vysvětlit. To, co dále uvedu, neplatí samozřejmě pro všechny jednotlivce daného národa a proto berte můj názor jako humorné zjednodušení.

Jednání národa se posuzuje podle nějaké reprezentativní skupiny. Tou je obvykle střední třída. Ta národ vždy vedla a svým chováním navenek reprezentovala. Všimněme si jak vznikla.
Poláci jsou národem šlechticů. Jejich chování tomu odpovídá. Jsou sebevědomí, i když mnohdy nemají proč. Neradi přiznají selhání. Jejich střední třída totiž vznikla ze šlechty. Drobná šlechta měla dobré podmínky k rozmnožení, šlechtické majetky se stále více dělily na početné potomstvo, až už byl šlechtic pouhým sedlákem. Nicméně si zachoval svoji pozici ve společnosti, svoje vzdělání a přehled a také vztah ke své domovině. Byl to vztah vlastníka, lépe řešeno spoluvlastníka, který obsahoval zodpovědnost. Stále ovšem byly přítomny prvky šlechtické loajality ke státu. Suverenita šlechtice se proměnila v individualizmus. Příliš solidarity s jinými lidmi toto chování neobsahovalo, spíše to byla jen pyšná charita nadřízeného. Obvykle tato vrstva bohatství zdědila a tedy se nemusela příliš snažit a pracovat. Poláci byli spíše intelektuálové umělecky a kulturně založení, méně již schopní technici a manažéři. Manuelní prací spíše pohrdali. Střední třída převzala od šlechty kontinuitu tradic včetně loajality ke katolické konfesi jako národní církvi.

Němci převzali převážně poměry vzniklé v pruském státě. Tam od dob reformace převládalo luteránské náboženství. Na rozdíl od katolické církve, která má svoji samostatnou organizaci a mnohdy byla oponentem státní moci, luteránská církev zcela závisela na světské moci, v dřívější době na jednotlivých feudálních pánech a králi, později císaři. Charitu, kterou prováděla katolická církev ve své oblasti, musel v luteránských zemích převzít nadřízený feudální systém, šlechtic nebo král. Z toho se vyvinul režim hodných osvícených feudálů, kteří se o své poddané vzorně starali, zato na oplátku vyžadovali poslušnost a plnění povinností. Němci tedy byli vychováni v parochiálním systému osvícené vlády, myšlení ponechali pánům a sami loajálně pro pány pracovali. I střední vrstva se vyvíjela z prostého lidu bez nějakých velkých práv a ve velké závislosti na feudálech, aniž nějak proti nim bojovala, neboť i feudálové zvyšovali svobodu svých poddaných podle toho, jak to vyžadovala ekonomická praxe. Střední třídu dokonce tvořili spíše úředníci a různí pracovníci placení přímo státem, tedy pokorní, poslušní a loajální. Takovéto jednání nazvěme lokajstvím.

Nejsložitější byl vývoj v českých zemích. Už husitské války a vítězství nad čtyřmi křížovými výpravami izolovalo české poměry od evropských. Vývoj spěl k nábožensky svobodné společnosti, velké samostatnosti jednotlivých feudálů, velké pluralitě a toleranci mezi jednotlivými, většinou evangelickými, náboženskými konfesemi. Byl to celkem bezprecedentní vývoj a kdyby pokračoval, snad bychom měli poměry podobné anglickým. Tomu napomáhal i velký rozvoj drobné šlechty, podobný polskému. Český stavovský sněm měl rozhodující slovo v zemi, což můžeme považovat za předzvěst demokracie. Konec tomu udělala bitva na Bílé Hoře a pronásledování nekatolíků. Šlechta, většinou evangelická, opustila zemi a půda byla rozdělena velkým cizím feudálům. Ti neměli k lidu zásadní vztah. Malá šlechta se nevytvořila a střední třída se tvořila z lidu (po zrušení nevolnictví koncem osmnáctého století a zavedení určitých svobodných poměrů). Střední třída byla hrdá na svůj lidový původ a na svoje schopnosti se vypracovat z malých poměrů. To je velký rozdíl zvláště oproti polské střední vrstvě. Česká střední třída přijala ideje prostého lidu a intelektuálně zhodnotila vše čím se tento lid po Bílé Hoře vyznačoval: odporem k nadřízeným cizím aristokratům, odporem ke vnucenému katolickému náboženství, odporem k císařství, které bělohorskou katastrofu způsobilo. V náboženské oblasti to znamenalo neuznání církevních autorit. Protože k přijetí předbělohorských evangelických náboženských konfesí nebyla chuť (znamenalo by to velký zásah do života), spěl vývoj spíše k náboženské vlažnosti, uznávání v té době již existující ideje osobní víry (podle filosofa Imanuela Kanta) a připravoval se převažující ateistický ideový názor. Odpor se projevoval hlavně v boji za větší demokracii, kterou každá střední třída vždy potřebuje a prosazuje, a tím vlastně se snaží o svoje větší politické uplatnění. V české oblasti to byl zároveň i národní boj, neboť střední třída byla česká a nadřízené orgány německé. Tímto bojem bylo vyplněno celé devatenácté století až do první světové války. Celá situace nepřála nějaké loajalitě k nadřízeným, kteří byli většinou cizí národnosti, ale naopak k jisté solidaritě s lidem a proletáři, u kterých hledala spojence ve svém národním boji, kterým tím ovšem musela ustupovat, což bychom mohli chápat jako rovnostářství. Připomeňme ovšem, že podobným způsobem vznikla například americká střední třída a proto ona spřízněnost, vzájemné porozumění a sympatie, dodnes patrné a tradované (vzor americké revoluce byl velmi působivý). K tomu bych připomněl, že Američané jsou také plebejský národ vzniklý z vyděděnců všeho druhu a chudáků, kteří se nemohli v Evropě obživit, a také hrdí na to, jak se vzmohli vlastním přičiněním.

Slováci v devatenáctém století neměli téměř vůbec svoji šlechtu, ani početnou střední třídu. Ta byla většinou maďarská. Slovenský živel byl udržován převážně vlasteneckými katolickými kněžími. Na začátku českého národního obrození sice katoličtí kněží také kulturně zachraňovali národ a jeho jazyk, ale jejich role, vzhledem k celé historii, nebyla tak doceněna jako u Slováků. Proto se Češi a Slováci tak lišili ve vztahu k církvi, což byl hlavní kulturní rozdíl. Slovenská střední třída se převážně začala tvořit až za Československé republiky, do doby, než vznikla, ji, po vytlačení Maďarů, částečně suplovali Češi, stejně jako stání zaměstnance. To vedlo k dalším animozitám ve vztahu: Čech podnikatel nebo úředník versus Slovák jako chudý rolník nebo proletář.

Rozdílností vývojových procesů lze vysvětlit i rozdílné charaktery národů. Nepochopením potom mohou být tyto rozdíly zveličovány a jednotlivé národy proklamovat svoje výtky ke druhým. Slováci mohou směřovat k Čechům výtku, že jsou to vychytralí „vyčuránci“, přičemž Češi ke Slovákům těžko mohou něco adresovat, protože jim to jejich rovnostářské myšlení nedovoluje. Poláci mohou o Češích hovořit jako o podlézavcích a málo hrdých občanech. Češi o Polácích jako o líných povýšencích.

Vztah Němců a Čechů je ještě složitější. Němci, jak byli vychováni, v Češích hledají stále ony plebejce a cokoliv tomu nasvědčuje je zveličeno. Plebejec je podle nich člověk, který se snaží podbízet a potom je neloajální. Lokaj je člověk, který nedovede nic jiného než sloužit (čeká vždy jen na příkaz) a musí mu někdo vládnout, zato je loajální a nepodvádí. Podle toho jsou Češi spíše plebejci a Němci lokajové. Němcům potom vyhovuje diktatura, zatímco Češi ji vždy odmítají i když si často dosti dobře sami vládnout neumějí. Ona neschopnost vládnout vede Čechy spíše k demokracii, protože tam se zodpovědnost rozprostře. Němci hledají parochiální systém, kde by jim někdo vládl. Snadno se podřizují autoritám. Bohužel autoritou nejsou vždy oni osvícení feudálové jako za starého dobrého Pruska, ale někdy i zločinci (viz Hitler). Němec to dosti dobře nerozezná, hlavně je rád, že je o něj postaráno. Čech (vyjma některých českých lokajů, obvykle odsuzovaných jako kolaboranti) takovou vládu nepřijme, podle okolností poslušnost bude spíše předstírat (viz Švejk) nebo ji odmítne. K tomu ho vede zděděný plebejský vzdor (patrný již za husitství), prolínající se celou českou historii.
Národní obrození ukázalo, že jsme národem, který si dovede poradit i v nepříznivých podmínkách. Střední třída povstalá z lidu byla vždy hrdá na svoje schopnosti se takto vzchopit, zachovat si jazyk a kulturní odlišnost, dokázat se spojit a udělat pro národ velké věci (postavit svoje národní divadlo, zajistit české školství atd.). Kulturní znaky se musely generovat z lidových zvyků (proto i kultura je spíše plebejská), nic jiného po ruce nebylo, historie stavovského českého státu už byla hodně vzdálená. Evropský humanizmus a socialistická hnutí byla východiskem pro společnost odmítající aristokratické a náboženské tradice. Výsledky francouzské revoluce byly přitažlivé. Revoluční duch husitství jakoby stál v pozadí. Vrhnout se do víru nových věcí bylo spíše východiskem v tápání národa s přerušenými tradicemi než výsledkem přirozeného vývoje. Tak jsme se stali spíše „bývalými plebejci“, plebejství dostalo sebevědomého ducha vzdoru a hrdosti ve vlastní schopnosti a víru v nové ideje a další úspěchy. Dosti zůstalo přízemních plebejců, tedy lidí podlézavých a přitom své nadřízené nemilujících. Také se vyskytuje zcela přirozeně morálnější druh přízemního plebejce – lokaj. V masarykovském období vrcholil vliv sebevědomých plebejců, bohužel komunistický režim podpořil přízemní plebejce a zvláště jejich závistivost, mobbing a podrážení noh schopným, také zvýšil množství lokajů.

Ve vztahu k Evropské unii se právě projevuje onen rozpor mezi paternalistickým chápáním EU, jako hodné matky, která se bude o děti starat a které je nutno se podřídit, aby se nehněvala, a suverénním chováním sebevědomého plebejce, obvykle pocházejícího ze střední třídy, který je hrdý na svoje úspěchy, těžko se probral ke spoluúčasti na vládě a má strach, aby o ni nepřišel. Bohužel komunistický režim nás uvedl do situace, kdy střední třída se teprve tvoří, dále nejsou ony úspěchy nějak vidět a hrdost se nemá o co opřít. Ve skutečnosti to není tak zlé. V otevřeném světě se dnes již schopnosti těžko proměňují v úspěch. I jiné národy nemohou dnes říci, zda svoji úroveň mají na základě svých schopností nebo prostě proto, že jsou součástí vyspělého světa a žijí vlastně pouze z práce svých předků, kteří onen vyspělý svět vybudovali. Už to, že jsme tak dobře se vyrovnali se svým místem uprostřed Evropy, aniž bychom se propadli do bídy, kterou poznaly země na Východě, že navzdory diskriminačním opatřením EU a podkapitalizaci dokážeme po vstupu do EU prosperovat v otevřených hranicích lépe než dříve v uzavřených, by nás mělo naplnit radostí a odhodláním. Jen si nesmíme na krk nechat nasadit chomout administrativních opatření EU, politického nařizování a všeho toho, co mají tak rádi Němci. Svoji demokracii musíme vylepšovat a nebát se samostatného rozhodování.

Němci dnes v Evropě vedou. Bohužel se jim jiné národy, propadlé idejím levicového liberalizmu, málo staví do cesty. Parochiální Evropa, jako administrativní socialistická diktatura po vzoru pruských osvícených monarchií, je velkým snem každého správného Němce. Čím větší bude stát, tím větší bude stabilita a moc takové monarchie (Němci poznali porážkami za světových válek, že jsou vlastně malí a slabí, proto ona touha být větší). To se sice stále skrývá pod pláštíkem demokracie, ale já si nedovedu představit demokratický režim v takovém centralizovaném superstátě s mnoha národy (nesrovnávejme to s USA, kde je jeden národ vzniklý smíšením různých národů). Snad jedině jako německou nadvládu. Ta bude horší než bývala stará habsburská monarchie založená na rovnováze katolické církve a státu, kde moc nikdy nebyla centralizovaná a absolutní; z Říma se zasahovalo do vládnutí i císařům a v nejhorších dobách byl odtamtud zachraňován i český národ. Dnešní Evropa už zavrhla univerzální víru a protiváhou politické moci mohou být jen velké finanční subjekty, vzhledem k otevřenému světu, mnohdy zcela nejasného původu (třeba muslimského, protože hodní bohatí američtí strýčkové jsou na ústupu). Proto bude nutno mít politickou moc velmi silnou, aby se finanční subjekty neuplatnily. Tím se kruh uzavírá, pruská osvícená centralizovaná diktatura nastoupí v zájmu lidu a jeho sociálních potřeb a dokončí germanizaci Evropy.

Dnes se, možná zjednodušeně řečeno, rozdělujeme na ty, kteří jsou přízemními plebejci (částečně i lokajové) a na ty, kteří jsou sebevědomými plebejci (sem tam je nějaký pokus, spíše ubohý, o aristokratické myšlení). Bohužel komunistická doba vytvořila výrazné množství těch prvních. Také ve vztahu k EU je vidět onen rozdílný postoj. Čeští přízemní plebejci a sem tam nějací čeští lokajové jsou v dané chvíli v souladu s německými lokaji. Lokajové vidí v EU hodnou matku, která se bude o ně starat a oni jí budou oddáni, přízemní plebejci vidí také v EU objekt, který se bude o ně starat, ale na který budou svádět své neúspěchy, v hospodě remcat, případně podvádět, okrádat a předstírat neschopnost. Lokajové a přízemní plebejci tedy shodně socialistickou parochiální Evropu podporují, proto chtějí např. ústavu a jiné kroky směřující k centralizaci. Pozor tedy na komplot převážně německých lokajů a našich přízemních plebejců typu Švejk, „plundrař“ a „rozkrádač“.

Tento komplot je umožněn degradací kdysi hrdé Francie a Anglie. Maladaptivní vývoj těchto koloniálních metropolí je dán směsicí neschopnosti se oddělit od svých koloniálních národů, které si po osamostatnění kolonií stěhují do metropole, aby se stále cítili jako univerzalisté, a přitom zamítnutím nadřazenosti svojí kultury nad nimi, danou relativizací hodnot a rovnostářstvím. Italští „mafiáni“ se proti komplotu lokajů a přízemních plebejců také nestaví, neboť jejich povaha je jen agresivnějším odvarem přízemního plebejství.

Nám, sebevědomým plebejcům může v současné situaci sloužit spojenectví s polskými „šlechtici“, kteří dnes snad jediní v Evropě stojí zcela nepokrytě proti tomuto komplotu, a s americkými sebevědomými plebejci, kteří jsou vlastně jen zámořskou variantou našich.
O Rusech se zde zmiňovat nebudu, dalo by to na celý článek, ale ti naštěstí dnes nehrají v evropském vývoji rozhodující roli.