Nepotrestání zločinů – největší zločin

Vlastimil Podracký

Největším zločinem na lidstvu vždy bylo nepotrestání zločinů. V současné postmoderní době se to stalo téměř zákonem, že zločin není řádně potrestán, zločinec má práva přesahující do značné míry práva oběti. Navíc zločinec je ve vězení přítěží společnosti a tak je snaha jej co nejdříve propustit. Odčinění zločinu a upřímná lítost se nekoná.

Nechci zde rozebírat jednotlivé případy, které jsou vlastně jen slabým odleskem obrovských zločinů, které vykonaly státní mašinérie. Ale právě tam existují strhující příklady, jak se zločin vyplácí. Mám na mysli různé tlusté čáry za minulostí. A tam se projevuje nejvíce morální dopad nepotrestaných zločinů a zástupy poškozených, kteří se nemají kam obrátit.

V morálním myšlení panuje základní představa – nepotrestaný zločin není zločinem. Když společnost nepotrestala aktéry komunistického režimu, komunistický režim nebyl zločinný. Naopak, podle převažujícího myšlení, byli zločinní bratří Mašínové a Hučín.

Nastoupenou cestu „odpuštění“ potom apologetové „tlustých čar“ nemohou opustit, protože stále se vracející a naléhající oběti jsou stále přítomny a nutno je nějak odmítnout, nebo zaujmout nemorální stanovisko, že prostě nic nedostanou, a když snad ano, potom jen almužnu. K tomu, aby uspěla politika usmiřování, je dobrá i církev a její představitelé. Krásně to bylo vidět na pouti muklů na Hostýně 1.9.2007. Zde asistovali představitelé katolické církve u divadla, které požadovalo usmíření s viníkem, který se nikdy nekál, nic nenahradil a vinu nikdy nepřipustil. Přitom každý kněz požaduje u sebemenšího hříchu nějaké babičky v kostele odčinění a pokání. Zde to ovšem neplatí. Tady se má odpustit jen tak pro nic za nic. Přitom by mohlo být požadováno pouze přiznání a pokání.

Každé morální pochybení, tedy i nepotrestání zločinů, má následky hospodářské a nastavuje do budoucnosti spory a konflikty. Kdyby ve volbách v r. 1993 uspěl KAN, prosazoval by vyrovnání s komunistickým režimem. To znamená, že by komunističtí aktéři nebyli připuštěni do státních úřadů a dále by byli zdaněni určitou daní, aby se vyrovnaly jejich nezasloužené příjmy, a z této daně by bylo možno zaplatit odškodnění obětem. Jenže to odporovalo ideji tlusté čáry a proto částečné odškodnění, které bylo provedeno, museli zaplatit všichni občané, tedy především ti mladí, kteří se zločinů komunizmu nezúčastnili. Takže tím vzniká další nemorálnost, občané platí za něco, co nezpůsobili, a skuteční aktéři se baví. Nicméně i občané si svůj závazek zvolili dobrovolně tím že nevolili KAN. Platí se i za blbost.

Tím to ovšem neskončilo. Mnozí emigranti chtějí zaplatit svoje nemovité majetky, které jim byly po útěku do emigrace zabaveny. Není z čeho je zaplatit. Rodina Jana Bati chce náhradu za svoje dědictví. Majetek ve Zlíně už byl privatizován. Kde se vezmou náklady, když vyhrají soud? Jsou jen nemorální řešení: Buď nic nedostanou, nebo to opět zaplatí občané jako daň za komunisty. A tak se apologetové tlustých čar stále více zamotávají do nemorálností, napřed jedna, potom druhá. Přitom se stále volá po morálce. Nelze být morálním v nemorální společnosti! Za nemorálnost se platí a ne málo.

Nakonec idea tlusté čáry vyvinila viníky, ale zavádí spor mezi dvěma skupinami nevinných: Mezi současnými daňovými poplatníky, většinou mladými lidmi s rodinami, a poškozenými. Skuteční viníci se smějí.

Ale začněme od začátku. Když evropské západní mocnosti ustoupily nacizmu a nedodržely svoje spojenecké závazky Mnichovskou dohodou, vstoupily na šikmou plochu nemorálnosti. To samozřejmě platilo i pro Sovětský svaz, ale tam bychom ani nic jiného neočekávali. V podstatě se v té době morálně chovaly jen USA. Nacistické Německo nadělalo obrovské zločiny. Nemusím snad připomínat vyvraždění 6-ti milionů židů, Lidice a Ležáky. Snad jen připomenu zapomenuté zločiny v Rusku – obléhání Leningradu za účelem vyhladovění a likvidace obyvatelstva hladomorem. Zemřelo cca 800 000 lidí. Zničení veškerého průmyslu, i obytných částí měst. Vyvraždění partyzánských vesnic. Vraždění ruských zajatců. Jsou to desítky milionů lidí. Po válce Německo nikdy reparace nezaplatilo a Sovětský svaz se hojil na východním Německu, ale hlavně na ostatních vyspělých zemích, které se dostaly do jeho zóny. Německo se vyrovnalo sice s nacizmem jen uvnitř, nikoliv navenek.

Odsun Sudetských Němců byl možná částečně trest pro ty, kteří se provinili, a těch byla většina, nicméně pro mnohé to byla spíše pomsta. Plošné zabavení majetku byla sice zástava na německé reparace, ale reparace se nekonaly a zástava se nevrátila. Opět žádná spravedlnost. Pokud by Německo reparace zaplatilo, bylo by možno vyplatit Sudetským Němcům majetek (tedy alespoň těm nevinným) a tím by nastalo opravdové smíření. Tlustá čára v rámci Českoněmecké smlouvy je další nemorálností, která odpouští Německu reparace, ale zároveň jasně říká, že Sudetští Němci nic nedostanou. Tato tlustá čára nastavuje do budoucnosti spory, protože Sudetští Němci se stále cítí poškozeni a budou stále žádat satisfakci po Češích. Toho stále zneužívají nacionalistické síly. Tlustá čára vytvořila základnu pro další spory a narůstající konfliktní situaci.

Tlustá čára opět vyvinila viníka zločinů – Německo, ale zavedla spor mezi dvěma skupinami nevinných, ve skutečnosti poškozených: Mezi Čechy a onou částí Sudetských Němců, kteří si odsun a zabavení majetku nezasloužili.

Odpuštění neodpustitelného je zločinem.