Příčiny zanikání evropské civilizace

Vlastimil Podracký

Možná, že váženého čtenáře zarazí název článku. Evropská civilizace přece nezaniká! Podívejme se na ty nové domy, krásná města, tolik automobilů! Česko se přibližuje k Evropské unii, má hospodářský růst! A potom, ty nové technické vynálezy – mobily, počítače, rakety, léčebné metody. To se přece ani vzdáleně nepodobá nějakému zániku!

Je obtížné zkráceně vysvětlit zanikání nějaké civilizace. Jevy jsou příliš skryté, jejich vysvětlení složité a proto tento článek může být jen naznačením problému. Zánik nemusí být doprovázen rozbořenými stavbami, hromadami mrtvol a potoky krve, jak to vídáme v historických filmech. Tak jako máme převratně novou techniku, stejně tak existují i převratně nové, dosud nevídané a super moderní způsoby zániku. Jeden z nich právě prožíváme. Jen nepřátelé nejsou zatím dostatečně silní, aby toho využili k překvapivému úderu na přezrálou a zlenivělou civilizaci, aby pomalý zánik proměnili v katastrofu, tak jak to obvykle bývalo a jak nám ji podávají barvité historické filmy na příkladech Aztéků a Inků.

Každá civilizace má svoje období vzrůstu, ústupu a zániku, nicméně ne vždy to musí být doprovázeno fatálním zánikem lidské populace, která je nositelem dané civilizace, a jejích základních kulturních znaků. Staří Egypťané sice zanikli a jako etnikum se smísili s Araby, dokonce zanikl i jejich jazyk. Nicméně tato fatální okolnost se stala až hodně pozdě (od šestého století). Předtím jazyk i etnikum existovalo, stará egyptská kultura se přerodila do křesťanství, jazyk se stal obřadním a spisovným jazykem, chystal se nový vzestup. Nebýt arabského vpádu, nadvlády arabštiny a muslimského náboženství, asi bychom zde měli dodnes egyptský národ ve své plné kráse. Řekové se dokázali přerodit třikrát, přijmout nové kulturní poselství a zachovat si existenci v nových podmínkách se starým etnikem i jazykem. Nemusím snad připomínat Číňany a Indy. Dovede se však přerodit dnešní Evropa? Dovede včas přijmout nové kulturní poselství dříve, než evropská etnika vymřou na nízkou natalitu a nechají se převálcovat jinými etniky fyzicky i kulturně?

Většina civilizací zanikla na neschopnost přizpůsobit svoje ideje a pravidla života novým podmínkám. Většinou šlo o zahleděnost do svých zdánlivě nepřekonatelných kulturních prvků bez schopnosti se na ně podívat kriticky. Dnes bychom to nazvali politická korektnost. Co vlastně připravuje náš zánik? Zanikneme jako Egypťané nebo se dokážeme přerodit do nových kulturních podmínek jako Řekové? Dále bych si dovolil vysvětlit fenomény, které společnost k zániku vedou.

Přímá fyzická devitalizace člověka civilizačními vlivy
I když nadměrné znečisťování prostředí je důležitým faktorem ovlivňujícím zdraví, nemyslím si, že je fatálním činitelem pro fyzický zánik etnika. Prostředí se vždy měnilo a lidská populace se dokázala změnám přizpůsobit hlavně působením zákona přirozeného výběru. Jen ta dnešní je toho zřejmě schopna mnohem méně, protože není přirozený výběr přizpůsobených jedinců k další reprodukci; za asistence vysokých zdravotnických nákladů se reprodukují i nepřizpůsobení jedinci. Dříve alergické dítě nepřežilo bodnutí hmyzem. Alergie, zřejmě následek znečištěného prostředí, se tedy nedědila. Dnes se dědí a zároveň i šíří. To platí pro mnoho dalších faktorů na které si člověk nezvyká, protože se před nimi chrání technickými prostředky (nebezpečná klíšťata, nebezpečné rostliny).

Somaticky významné prostředky: Léky s vedlejšími účinky, antikoncepce, chemické přípravky v potravinách – škodlivě působící přímo i geneticky. Snižující se odolnost v závislosti na používání antibiotik atd. To vše stále měněno s novými a novými prostředky, takže ani tělo samotné během života, ani generačně není schopno se přizpůsobit a to i v případě, kdyby existoval zákon přirozeného výběru.

Materiálně rozmařilý život vede k životnímu stylu nevyžadujícímu tělesnou námahu. Lidé odvykají námaze a jsou stále více neschopni většího zatížení. Ztrácejí řemeslné dovednosti, nedovedou pracovat přímo s prostředky materiálního světa. Všechno kupují hotové a využívají služeb. To neumožňuje přirozený výběr silnějších a schopnějších jedinců, kteří dříve vítězili v soutěži o reprodukci (to neznamená, že dříve museli zaniknout, ale pouze nezaložili rodinu, nebo ji neuživili). V tom je kontraproduktivním jednáním především sociální zabezpečení.

Závislost na materiálních prostředcích znamená v krizových situacích neschopnost se přizpůsobit životu mnohem více omezenému a tím i větší pravděpodobnost morálního selhání (opatření materiálních prostředků na úkor jiných). To se projevuje hlavně ve srovnání s jinými etniky, jejichž příslušníci mají skupinovou solidaritu i za cenu velkých obětí, dovedou za svoje etnikum a kulturní hodnoty obětovat i život. Závislost na materiálních prostředcích může být fatální při požadavku omezenějšího materiálního života. V tomto mají výhodu zaostalejší národy: třeba na Ukrajině dodnes lidé žijí ze svých polí a zajišťují si přímo řemeslné práce v rámci obce (opravy traktorů). Ještě v předchozí generaci si lidé alespoň sami stavěli domy, starali se o zahrady, pěstovali některá užitková domácí zvířata, děti byly alespoň částečně vedeny k práci. To už dnes téměř neexistuje, mladí lidé tráví většinu času u počítače, který jim somatickou zdatnost nevytvoří. To samozřejmě neplatí pro všechny lidi, jenže opak je v menšině.

Nadměrné vyčerpávání zdrojů sice nemusí být fatálním činitelem, pokud se naleznou zdroje jiné. Jenže takové zatím jsou jen na určitou dobu. Do vzdálenější budoucnosti není problém zdrojů vyřešen. Nebezpečím je spíše hrozící zápas o tenčící se a hůře dostupné zdroje.

Fenomén pravidel života
je rozhodující pro zánik jakékoliv civilizace. Lidé se obvykle přizpůsobí, zvyknou si na nové podmínky. Ti, kteří tak neučiní, zaniknou, ti kteří tak učiní, se rozmnoží. Ale když ideje k zániku lidi přímo navádí a pravidla zánik organizují, není pomoci. A právě to činí současná Západní kultura. Dále jen stručně proberu některé rizikové aspekty:

Rozvolnění harmonie svobody a řádu, prosazování svobody a neuznávání tradičních pravidel řádu, znamená útok na rodinu a její harmonii. Lidé se snaží být nezávislí tak, že se nechtějí přizpůsobit opačnému pohlaví (snížit svoji svobodu a zvýšit závislost), muž a žena si nerozumí (mnohdy na základě zhoubných modernitních idejí), vztahy se rozpadají a děti se rodí v nedostačujícím množství a jejich výchova je ohrožena. Prosazována je samostatná, nezávislá žena. Jenže není vyřešena její nezávislost v okamžiku, když má děti; automaticky se stane závislou na manželovi, který nemusí být spolehlivý, a na společnosti. Pokud je nezávislost a svoboda na prvním místě hodnot, potom zcela nutně je rodina až na některém z dalších. Porody v pokročilejším věku matky jsou rizikovější, snižují vitalitu dítěte, nedovolují více dětí. Celé kulturní prostředí společnosti vytvořilo zhoubné a terminální pravidlo: Rodina a děti jsou antitezí svobody.

Individualizmus znamená upřednostňování vlastních cílů před cíli jiných lidí a před cíli společnosti. Společenstva se rozpadají a lidé nenalézají dostatek přizpůsobivosti pro skupinovou solidaritu. Individualisté nejsou schopni se angažovat ve prospěch společné věci. Pokud někteří ano, nemají podporu ostatních a dostatek loajality od nich. To má fatální význam při střetu etnik. Lidé se raději odstěhují, nepomohou napadeným sousedům, nejsou schopni zorganizovat účinný a dlouhotrvající odpor (vyjma snad momentálního impulzivního, obvykle kontraproduktivního jednání). Individualisté obvykle démonizují jakékoliv ideje, které hlásají společenskou solidaritu a lidi spojují – tedy patriotismus, vlastenectví, náboženskou solidaritu apod. Dělají to mimo jiné také proto, že tyto ideje by je obtěžovaly a vyžadovaly od nich zátěž a zodpovědnost. Proto je individualizmus též účelovou ideou doprovázející devitalizaci antropologickou.

Zde se na okamžik zastavme. Pochopitelně, že k ne-individualistickému jednání nelze nikoho nutit. Takové přinucení nutně vede k nějaké verzi více či méně totalitního kolektivismu. Podstata je v intuitivním spontánním (častěji) nebo uvědomělém (méně často) dobrovolném jednání, které je prospěšné nejen jednajícímu člověku „dnes“, ale i příslušnému společenství „zítra“, nebo dokonce pouze onomu společenství „za týden“. Moderní společnost narušila vědomí zpětné vazby, nebo snad i onu zpětnou vazbu samotnou, která odpovídá i v zásadě nealtruisticky založeným lidem na otázku „co z toho mám?“. Vytrácí se vědomí přesahu, pravda, že práce pro veřejné blaho zpětně podporuje i konkrétní záměry jednotlivců a naopak úpadek veřejného prostoru do chaosu prakticky jakýkoli soukromý záměr (snad s výjimkou záměru zločinného) hatí.

Utilitarizmus znamená upřednostňování lidského prospěchu. Můžeme říci, že jde o prospěch současné žijící generace na úkor generací budoucích. Zároveň ovšem nemusí být vždy individualistický, může se jednat i o prospěch společný. Výsledkem utilitarizmu je konzumní život, který, jak vidíme na nespokojenosti dnešních lidí, stejně ke spokojenosti člověka nevede. Zde lze především kritizovat nadměrné vyčerpávání zdrojů a znečištění prostředí, které nastavují budoucím generacím nepříznivé podmínky. Utilitarizmus sám o sobě není nejnebezpečnějším fenoménem, jak se mnohdy domnívají levicově orientovaní ekologové. Dovedl bych si představit i konzumní společnost s početnými rodinami a společenskou solidaritou. Horší varianta utilitarizmu je ta, která není přednostně materiálně orientována, tedy nadměrné užívání sexu jako pouhé věci, drog, neustálé zábavy a rozmařilý život beroucí prostředky, které by měly být použity pro budoucnost (pro děti, pro zajištění na stáří apod.). Utilitarizmus je ideovým podkladem somatické devitalizace.
Materiální rovnostářství neodlišuje kvalitu jedinců a urychluje devitalizaci somatickou, protože odstraňuje zákon přirozeného výběru lidí zdravějších a schopnějších. Sociální zabezpečení překročilo obvyklou křesťanskou charitu, která slabšího člověka pouze zachraňovala před zánikem a umožňovala mu omezený život. Zrovnoprávňuje lidi i v možnosti reprodukce. Ti méně odolní, nemocní a neschopní se dokonce reprodukují ve větším množství, než pracující a kreativní (důvody většinou známe a zde není prostor je rozebírat). Někdy se tomu říká emancipační paradox.
Antropologické rovnostářství (rovnost sexuálních orientací, rovnost ženy a muže, rovnost dospělého s dítětem apod.) uvádím jen proto, že může být nebezpečné za určitých okolností. Rovnost sexuálních orientací může být nebezpečná pro propagaci homosexuality a získání bisexuálních jedinců pro homosexualitu, zatímco společnost potřebuje, aby se lidé orientovali heterosexuálně a založili rodiny. Gendrový feminizmus je rovnostářská idea, které hlásá, že žena a muž jsou zcela shodní, vyjma snad nějakých nepodstatných fyzických rozdílů. Je podkladem k zaujímání shodných postojů v životě, včetně zaměstnání a profesního uplatnění. Tato zhoubná rovnostářská idea vlastně nutí ženy napodobovat muže, zcela opomíjí rodiny, odlišné poslání ženy a muže při plození a výchově dětí, neuznává komplementární harmonii rodiny a tím ženy od založení rodiny odvádí. Rovnost dospělého s dítětem, chování k dítěti jako k nezávislému individuu, znesnadňuje výchovu k řádu. Dítěti nevychovanému k řádu s značně komplikuje perspektiva správného uplatnění a je pravděpodobnost jeho životních potíží vyplývajících z neuznávání autorit. Množí se tím opět nepřizpůsobení ve společnosti a sklon k individualizmu.

Ideové rovnostářství (indiferentizmus a relativizace hodnot – multikulturalizmus) znamená, že všechny ideje a kultury jsou si rovny a mají stejné právo na svoje uplatnění. Přitom se nerozlišují kultury a myšlenky nebezpečné, hlásající nadřazenost nebo násilí. Některé sice byly zakázány (nacizmus, rasizmus), ale mnohé jsou hlásány (komunizmus, islám) a vyhraňují si právo být rovnoprávné s vlastní ideovou podstatou evropské civilizace – svobodou, tolerancí, solidaritou. A tady je právě ta přesahující tolerance zahnívající evropské kultury, která není schopna se jim postavit.

Přežití evropské kultury znamená mimo jiné též schopnost ovlivnit svojí kulturou přistěhovalecká etnika tak, aby tuto kulturu přijali. To se nedaří právě relativizací hodnot. Hodnotná evropská kultura je dávána na roveň cizím kulturám, které s sebou přináší přistěhovalci. Evropská kultura tedy zaniká s ústupem evropských etnik, lidé tvořící admixture většinou přejímají kulturu cizí. Taktéž i mnozí příslušníci evropských etnik přejímají např. islám, místo toho, aby to bylo v rozhodující míře opačně. Tato ideová slabost, nevíra ve vlastní myšlenky, ustupování myšlenkám cizím, event. jejich přímé přejímání, doprovází slabost somatickou; obojí se vzájemně podmiňuje. Okřídlené „Ve zdravém těle zdravý duch.“ tak platí podstatně méně, než „Slaboduchost ve slabém těle.“.

Defétizmus znamená zbabělé ustupování (appeasement, pacifizmus). Je spíše následkem fyzické devitalizace člověka. Devitalizovaný člověk Západní civilizace hledá ideu, kterou by svůj stav vysvětlil. Slabý a bez potomstva potřebuje vytvořit nějakou defétistickou ideu, aby ještě alespoň on přežil bez zbytečných obtíží, dále už – „po nás potopa“. Rovnostářství, které jsme probrali shora, hlavně multikulturalizmus, je jednou takovou defétistickou ideou. Jinak se appeasement uplatňuje přímo v neschopnosti se hájit, obvykle jsou to ony levicové akce proti zbraním, proti obraně Západní civilizace, utopické názory na odzbrojení a další ideje, které nejsou pochopitelné jinak, než ideje lidí, kteří se již chystají Západní civilizaci pohřbít, ale ještě do konce svého života si chtějí užít. Budoucnost je nezajímá.

Způsoby zániku
Ještě nejsme zániku zase tak blízko, abychom mu mohli pohlédnout přímo do očí. Známe sice rizikové jevy, o kterých víme, že zánik připravují, ale reálná představa je stále ještě spíše ve stadiu fabulace. Každému je jasné, že snižování fyzické vitality a natality je jasným směřováním k zániku. Ohledně rizikových idejí to není možná zřejmé, pokud by to tak bylo, neměl by tento článek smysl. Přesto se pokusím naznačit způsoby zániku, které logicky vyplývají se shora uvedených skutečností.

1. Ekonomický kolaps. Působením utilitarizmu je modernitní společnost vysoce energeticky náročná. Náklady na energii stoupají neúměrně přírůstku životní úrovně. Přitom ceny surovin vytrvale rostou. Zároveň neúměrně rostou náklady na zdravotnictví a důchody, což je dáno devitalizací fyzickou a denatalizací. Počet pracujících se snižuje. Krize je na obzoru a vidíme jak se k tomu staví individualisticky smýšlející lidé: Každý chce pro sebe urvat co nejvíce. Nedovedu si představit pomalý sestup životní úrovně jako společenský konsensus řešený tak, aby to nebolelo, nedošlo k sociálním bouřím a odstěhování mladých lidí do vyspělejších zemí, kde rizikové jevy mají ještě stále své pevné oponenty, které je tedy záhodno posílit (v podstatě se nabízí pouze USA). Spíše se domnívám, že se chystá sobecký boj o zbytek materiálního bohatství, odchod ekonomicky činných a kolaps jehož rozsah a následky jsou zatím mimo chápání.

2. Nevyspělá etnika zaostalého světa jsou na ekonomicky skromnější život dobře připravena. I v době hospodářského růstu mají několikanásobnou natalitu oproti evropským etnikům. Evropská etnika na základě utilitarizmu v době úpadku už nebudou mít téměř žádnou natalitu, přistěhovalecká etnika, vedena svými pravidly života budou plodit děti vesele dál. Přitom přistěhovalectví nelze zastavit. Evropané odvykli práci a zároveň vymírají. Jak si lze takový zánik představit? Možná jako Kosovo. Tam bylo po válce ještě 27% Srbů. Vžijte se do situace Srbů a pochopíte. Přitom revoluce může být vedena myšlenkou nějakého komunizmu nebo islámu, prostě tak, aby zbytek evropského obyvatelstva byl ožebračen o majetek.

Můžeme si vymyslet další způsoby zániku. Nemyslím si, že by věci vyřešila válka civilizací. Připravena je zcela nová metoda, na kterou není evropská civilizace připravena.

Závěr
Základní myšlenky evropské civilizace – individuální svoboda, tolerance, rovnost – jsou samy o sobě rizikovými faktory zániku, protože se dostaly do podoby přesahující původní smysl, vymkly se rovnováze a harmonii, kterou dříve zajišťovaly (třeba i ustupující) křesťanské myšlenky. Nic nelze přehnat. Pokud se tak děje, už to je signálem úpadku.
Nicméně stále neslyšíme nic o řešení krizových jevů. Zabýváme se zástupnými problémy, hádkami o reformu nereformu, aférami politiků, nezodpovědným řečněním, sobeckými zájmy; stále se prosazují shora uvedené zhoubné ideje. Opravdu nám individualistické a utilitaristické myšlení zatemnilo mozek tak, že už nejsme schopni myslet jinak a podívat se na věci nezávisle?