Rusofobie a západofobie na prahu třetí světové války

Vlastimil Podracký

Konflikt na Kavkaze, odbývající se zrovna v době 40-tého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968, nám umožnil získat spoustu vyjádření různých lidí, ať už politiků, publicistů, reportérů apod. k problémům dnešního Ruska, jeho současnému režimu a pozici ve světě. Je s podivem jak málo vyjádření bylo opravdu vyvážených a jak se společnost téměř rozdělila na dva tábory. Přitom si nemyslím, že jsou to tábory reprezentované levicí a pravicí. Kdo by považoval rusofily za levičáky a rusofoby za pravičáky, je na omylu, protože takto už dnes problém nestojí. Dělicí čára jde napříč politickým spektrem, i když určitou setrvačností a nedostatkem opravdových informací o Rusku mnozí pravičáci jsou spíše rusofobové. Tito lidé jsou možná zvláštní skupina, která ovšem svoje postoje může hlásat jen na základě opravdu omezených argumentů a obvykle je to výsledek jakéhosi myšlení: „hledání viníka za komunizmus“.

Vina za každou cenu

Základní otázkou je vina ruského národa na komunizmu. Zjednodušené pohledy obvykle, možná na základě záměrné neznalosti nebo opravdové snahy za každou cenu najít viditelného viníka za komunistické zločiny, dávají vinu pouze Rusům a jiné národy berou jako oběti. Přitom dobře víme, že jiné národy si obvykle komunistický režim přály, třeba zrovna Češi, nevyjímaje však ani většinu národů Sovětského svazu. Umýt si prostě ruce a svádět všechno na Rusy, je opravdu nepoctivé. Opravdové oběti (Čečenci, Krymští Tataři) však vznikly až za druhé světové války, obzvláště proto, že se postavily na stranu Německa. Sovětské Rusko bylo opravdu možno považovat za komunisticky internacionální. Vždyť i povolžští Němci měli svoji republiku a ve dvacátých a třicátých letech nadšeně (samozřejmě ne všichni) budovali socializmus. Ani dnes tak obhajovaní Gruzíni nebyli protikomunističtí, jak je jistě známo (socha jejich velikého vůdce Džugašliviho, který byl zároveň největším vrahem dějin, v Gori ještě stojí).

Rusové bojovali v krvavé občanské válce, aby se komunistů zbavili, ale ti, s podporou právě těch různých národů, především však židů, různých zajatců z Rakouska Uherska (mezi nimiž ovšem bylo Čechů jen málo, ovšem zrovna třeba J. Hašek, autor známého Švejka), Lotyšských střelců, Tatarů apod. zvítězili a ruský národ snad ze všech nejvíce doplatil na komunistický režim obrovským množstvím popravených a umučených v nelidských podmínkách pracovních táborů. Především si musíme uvědomit, že to byla ruská šlechta a celá střední třída, která nejvíce vadila komunistům a která byla téměř beze zbytku likvidována.

Tvůrci zjednodušených pohledů obvykle srovnávají Rusy s Němci za druhé světové války. To je srovnání naprosto nepravdivé, Němci byli nacionalisté a likvidovali jiné národy cíleně, Sovětský svaz ovšem nacionální politiku cíleně nevedl, snad jenom jako důsledek vzdoru některých národů. Dokonce ani v Kyjevském muzeu ukrajinského holocaustu se nemluví o Rusech jako iniciátorech a Ukrajinci si jsou vědomi prohřešku svých lidí. Rusofobie založená na zjednodušeném obviňování jen Rusů jako dominantních iniciátorů komunizmu je obvykle snahou o vlastní očištění a zbavení se viny. Je to typické čecháčství. Když jde o boj proti zlu, tak se schovávat a potom se mstít na komkoli, kdo je po ruce.

Vytváření obrazu nepřítele

Každá fobie, stejně jako rusofobie je založena na záměrně lživých argumentech. Taktéž názor, že současné Rusko je komunistický stát, snad nějaký pokračovatel Sovětského svazu nebo alespoň diktatura bez demokratických prvků. Na tom se zakládá boj proti němu jako proti nějaké „říši zla“, jak nazval kdysi Reagan úplně jiný stát a režim. To je samozřejmě umělé „vytváření obrazu nepřítele“, tak známé z komunistického režimu. Rusové, stejně tak jako Iráčené, Číňané a stejně tak jako Latinská Amerika, těžko mohou mít nějakou demokracii řekněme „atlantického“ typu, tedy bez velkých vůdců, bez loajality k nějakému monarchovi. Přesto to nemusí být zrovna komunizmus a víme, že takový režim byl v carském Rusku, které zase nebylo tak špatné, na Volyni žilo 80 tisíc Čechů a stěhovali se tam stále další, v Povolží žilo 3 miliony Němců, měli v usedlostech obrazy cara a milovali ho. Domů by se nikdo z nich nevrátil, jak se měli dobře. Takový režim se silným mandátem vůdčí osobnosti nemusí být zrovna nesvobodný. Dnešní Rusko se k tomuto režimu navrací včetně velkého církevního hnutí. V podstatě je to konzervativní návrat, Rusko tím silně posiluje a vytváří mocenské konkurenční prostředí ve světě.

Kulturní rozdíl

Rusko po pádu komunizmu odmítlo přijmout západní kulturu jako celek a podřídit se jí, jak to udělalo Česko. Vytváří si svoji kulturu a tím sklidilo zlost mnohých západních sdělovacích prostředků. Nejspíše proto, že producenti Hollywoodu a jiných továren na bulvár tím přišli o kšefty, které už měli na dosah. Západní úpadkovou kulturu odmítají všechny nezávislé kultury světa. Muslimové ji mají za nemravnou a zkázonosnou. Východní národy Asie s ní jaksi zápasí a vyrovnávají se s ní, zdaleka ovšem na tom braku nejsou tak závislí jako my. Kdo si otevře televizi a pustí si americký, západoevropský nebo náš film, zjistí, že mají pravdu. Hodnoty, které se tam podávají jsou rozkladné a morálně pokleslé, ničí rodinu a lidskou solidaritu. To přece všichni víme, přesto rusofobové budou obhajovat „hodnoty západní kultury“. Osobně nevím, co v kulturní oblasti oproti cizím civilizacím hájit? Běžný občan ovšem srovnání nemá, z ruských filmů se k nám žádný nedostane, neboť navzdory všem prohlášením o svobodě tvorby jsme pod cenzurou. Cenzuru v Rusku ovšem rusofobové považují za nesvobodu.

Ruská kultura vytváří jednu z variant světových kultur. Je dobře, že všechny civilizace mají možnost nezávislého rozvoje a možnosti kreativity. Nebezpečné jsou jen ty útočné. A to jsou především muslimové, neboť jejich náboženství jim přikazuje bojovat o nadvládu nad všemi ostatními. Proti nim jsme ovšem s Ruskem na jedné lodi.

Zápodofobové, rodní bratři rusofobů

V Rusku je s fobiemi stejný problém. Vidí se stále ohroženi. Hlavně na základě historických zkušeností, nepravdivým výkladem druhé světové války, americkým tvrdým postojem nedovolit rozmach komunizmu. Zbytnělým problémem je protest proti obraným systémům na našem a polském území. Je to neuznání, že země mají právo se bránit. Je to zbytek poručnictví, ve kterém se domnívají, že vyhrožováním a vydíráním se jim podaří obhájit své zájmy, které nikdy nebyly zcela v souladu se zájmy jiných národů.

Václav Havel tvrdí, že Rusko trpí fobií k Západu (západofobií) zbytečně. Ano, je to opravdu zbytečné, pokud by se Rusko zcela podrobilo západním hodnotám, jako kdysi Západní Německo. Vždyť i Irák by neměl problém, kdyby přijal západní hodnoty a nastolil demokratický režim. Žili by si spokojeně v kulturním prostředí amerických vzorů, všech těch levných filmů s polonahými ženami, obhajujícími hédonický život v nicnedělání a užívání si, střídání partnerů a vyzýváním modly mamonu. Jenže cizí civilizace nepřijmou západní hodnoty a nepřijmou je ani Rusové. V tom je problém. Proto zůstávají Rusové na seznamu nevyzpytatelných zemí, protože jen země tzv. demokratická, otevřená a dovolující průnik americké kultury rozkládající morálku a peněz ovládajících volby, je jistá a není nebezpečná pro Ameriku a Západ vůbec. Česko je už dávno ovladatelné penězi zcela stoprocentně a kultura včetně propagací je úplně v rukou peněz o jejichž původu se lze dohadovat. Také v Srbsku a na Ukrajině proběhly převraty podporované západními penězi zcela úspěšně, protože, jak víme, peníze jsou až to první na čem záleží. Ty peníze samozřejmě nejsou vždy hned na ruku. Jsou to přísliby evropských fondů, přísliby vstupu do EU, přísliby zaměstnání s vysokými platy jako na Západě. Ale Rusové tolik peněz nemají a tak se vztekají a zkouší jiné způsoby, které ovšem mohou být vždy jen horší. Všechny vzdorující země neovládnutelné penězi jsou však potenciálními nepřáteli Západu. To je tam, kde lidé věří nějaké emotivní ideji, nějakému vlastenectví, nějaké náboženské ideji, prostě tam kde peníze neplatí, kde lidé mají nějakou morálku a nejsou tak snadno uplatitelní, prostě tam, kam ještě nepronikly tzv. západní hodnoty, které ovšem dnes už převážně reprezentují jen morální rozklad a osobní prospěch. Takový vzdor morálních tradičních hodnot proti lákavým nabídkám materiálního prospěchu vidíme v případě muslimských zemí. Proto je i v Rusku vlastenecká idea v popředí.

Západofobii vyvolávají v Rusku všechny atributy nesouhlasné kultury: Snahy evangelických misionářů pravoslavné Rusy přimět ke konverzi. Úpadková idea feminizmu a rovnosti sexuálních orientací. Rozkladné kulturní tendence, pornografie, propagace rozvodů a volného sexuálního života, propagace hédonického života. Průnik drog. Vnucované tzv. protidiskriminační zákony a zákony ponižující význam rodiny. Tady je možná nesouhlas na místě. Ale fobie je přesahující odmítání hodnot, které nebezpečné nejsou a mohou být přínosné. To je západní individuální svoboda, občanská rovnost, zodpovědnost sama za sebe, lidská práva, prostě všechno to, co euroamerická civilizace v minulosti světu přinesla. A tak ruští západofobové vylévají s vaničkou dítě. Rusofobové a západofobové si podávají ruce v nenávisti a plédují nesmyslné přesahující emoce, přestože opravdu racionální základ pro nenávist nemají.

Třetí světová válka

Rusko je de facto pouze mocenský konkurent vojenských uskupení a mocností jako NATO a Spojené státy. Není to nepřítel v pravém smyslu slova. Nicméně určitá vojensko-bezpečnostní opatření jsou pro něj nutná. Je otázka do jaké míry může považovat NATO za nepřítele, či nikoliv. Vždyť Amerika a NATO mohli Rusko převálcovat v době po pádu Sovětského svazu, když bylo slabé, a neudělali to. Takže to asi zase tak antagonisticky nevypadá. Selhání Západu v Kosovu není snad ani tolik cílenou snahou, jako spíše neschopností se bránit zločinům UČK, raději ustoupit, nehájit lidská práva a hodnoty západní civilizace, protože by to bylo obtížné. Západ je spíše úpadková civilizace a jeho nemorálnost má základ v ústupu od hodnot než v expanzi.

Kavkaz je kotel vroucích národnostních problémů. Konflikt na Kavkaze má čistě nacionalistické pozadí. Vůbec nejde o demokracii. Diktátor Saakašvili se nechal slyšet, že chce Osetii pouze bez Osetinců. Jak by si takovou Osetii představoval? Osetince by buď pozabíjel nebo vyhnal. Jaký by byl asi osud Osetinců v „územně celistvé Gruzii“ jak to prohlašují všechny státy, které odsuzují ruský zásah v Gruzii? Ale to rusofoby nezajímá. V Kosovu se to nesmělo stát, protože to byli Albánci, ale v Osetii se to stát může, protože Osetinci jsou spojenci Rusů. Ať chcípnou!

Všechny tři zakavkazské republiky po osamostatnění začátkem devadesátých let se snažily svoje území etnicky vyčistit. Arménie a Azerbejdžán bojovaly o náhorní Karabach, až si ho rozdělili a etnicky vzájemně vyčistili. Vyčištění Tališů zabránil Irán. Gruzie začala čistit Osetii a Abcházii, ale nakonec to prohrála. Uhájila pouze Adžírii, kterou ovšem nedovolilo vyčistit Turecko. Rusko má dnes bezkonfliktní vztah s Azerbejdžánem a Arménií, ale v Gruzii se vyskytl problém odštěpeneckých provincií Osetie a Abcházie, které se po pádu Sovětského svazu odmítly připojit ke Gruzii. Bez Ruska by asi už neexistovaly (těžko spekulovat, jaký by byl osud obyvatel). Dnes se Saakašvili domnívá, že může s pomocí NATO tyto provincie opět ovládnout a etnicky vyčistit. Když NATO dovolilo UČK pod svojí patronací etnicky vyčistit Kosovo od Srbů, proč by nemohl Saakašvili pod stejnou patronací vyčistit Osetii a Abcházii? Vždyť euroamerická civilizace už upustila od dodržování lidských práv, takže proč toho nevyužít!

Přitom nelze zcela nepostřehnout, že ruské zájmy na Kavkaze začínají být ohroženy a Rusko může mít také důvod konflikt eskalovat, aby z toho vyšlo vítězně. Asi by si přálo jiného prezidenta v Gruzii. Asi vidí dobrou příležitost konflikt vyhrotit a konečně vyřešit. Jaké řešení má, nevíme. Těžko si může dovolit Gruzii anektovat. Z toho by byly jen problémy, dnes už to nejde. Asi se opravdu snaží o změnu vlády v Tbilisi. Je otázka, jestli se to touto cestou podaří.

Gruzie v NATO by mohla být rozbuškou třetí světové války. Války zcela zbytečné, jako byla první světová. Války konkurentů v rámci stejné civilizace, nikoliv opravdových nepřátel. Vždyť už uznání územní celistvosti Gruzie a zároveň schválení jejího vstupu do NATO, by znamenalo, že NATO je povinno Gruzii pomoci odštěpenecké provincie získat. Tedy útočit proti Rusům v těchto provinciích. Bylo by to vyhlášení války Rusku. Doufejme, že šílené plány rusofobů nevyjdou. Svět přece nepůjde do války za nacionalistické záměry Gruzie. O nic jiného by totiž nešlo.