Uran, výplod ďáblův

Vilém Barák

Vrchní soud v Olomouci 29.března 2005 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně a poslal definitivně do vězení na deset a osm let dva slovenské občany, Juraje Vagašského a Petera Moravčíka. Tresty dostali za to, že předloni v listopadu chtěli v Brně prodat za šest set tisíc dolarů necelé 3 kilogramy uranu, což soudy považovaly za nedovolenou výrobu a držení radioaktivního materiálu a jedů. Při projednávání kauzy v Brně profesor Jiří Patočka z katedry toxikologie bývalé Vojenské lékařské fakulty z Hradce Králové uvedl, že uran je toxický, ve formě, v jaké byl zadržen nemohl sice nikoho otrávit, ale v laboratoři bylo snadné z něj udělat látku, která by ohrozila zdraví lidí. Na místě je spíše otázka, z čeho v laboratoři nelze vyrobit jed nebo výbušninu. Dále řekl: "Mohl by být využitý i k výrobě nebezpečné munice s uranovou střelou. Mechanický účinek střely se zvýší a kovový prášek se ve vzduchu vznítí a je jedovatý.". Státní zástupkyně Eva Žďárská s odvoláním na znalce před stejným soudem tvrdila, že: "Látka mohla sloužit pro výrobu munice nebo jaderné střely (co tím asi myslela?). Podobný materiál byl použit jako základ zbraně v Perském zálivu nebo na území bývalé Jugoslávie". Oba soudy na základě této argumentace učinily závěr, že prodávaný uran byl nebezpečný radioaktivní materiál a jed, a podle toho stanovily trest.
Uvedená argumentace má charakter obvinění z uhranutí a rozsudek nad Vagašským a Moravčíkem nelze vysvětlit jinak, než jako důsledek radiofobie potlačující racionální myšlení. Na základě pověr o rituálních vraždách byl v roce 1899 odsouzen žid L. Hilsner a jakoby by se situace v nové, i když mírnější formě opakovala. Není potom divu, když učitelky po nahlédnutí do mlžné komory, která jenom zviditelňuje dráhy částic pocházející z přírodního pozadí, propadají strachu z ozáření a odhání děti pryč nebo když padají podobné rozsudky.

Uran je kujný, tažný, velice těžký kov s podobnými toxickými vlastnostmi jako olovo, molybden, wolfram, chróm nebo kadmium používané například v bateriích. Jeho nijak vzácné rozšíření na Zemi lze přirovnat k cínu a zinku. V přírodě se vyskytuje ve formě „směsi“ izotopů označovaných jako U238 (99,276%), U234 (0,004%) a U235 (0,72 %), přičemž všechny mají nízkou radioaktivitu. U izotopu U235 dochází za velice specifických podmínek k štěpení doprovázeného vznikem tepla. Jaderné elektrárny používají uran s obsahem do 5 procent izotopu U235, přičemž tato koncentrace vylučuje řetězovou reakci ve formě výbuchu (kterouž to věcí, ekologisté s oblibou děsí veřejnost) i zneužití paliva k výrobě tzv. atomové bomby. Nutno zdůraznit, že obohacování uranu k civilním i vojenským účelům představuje jeden z nejsložitějších technologických procesů a zvládá jej pouze několik států světa. Policií zabavený uran byl však pouhý přírodní kov, který bych si po zabalení do igelitové tašky; to kvůli ušpinění ložního prádla a vzniku oxidů jedovatých podobně jako u olova; dal klidně pod polštář. Záření, které vydávají tři kilogramy obyčejného uranu, nelze totiž odlišit od záření přicházejícího z okolního prostředí, Slunce, kosmického prostoru či hornin.

Z hlediska mechanických vlastností představuje uran výborný materiál pro průbojné střely a kupodivu i pro konstrukci vrstveného pancíře. Uran má vysokou specifickou hmotnost (poměr váhy k objemu), dvojnásobnou oproti železu, jedenapůlkrát větší než olovo a zároveň vyniká soudržností za vysokého tlaku i teploty, které doprovázející dopad každého projektilu na cíl. Právě z důvodu lepší průbojnosti se kulky vyrábí z olova nikoliv ze železa a uran je prostě ještě lepší. Pro tyto vlastnosti se využívá u šípových, přesněji podkaliberních střel (průměr střely je menší než průměr-kalibr hlavně, z které je vystřelena) probíjejících překážku nikoliv výbuchem, ale pouze kinetickou energií. Po průniku projektilu za pancíř se tlakem a třením rozžhavené částice uranu vznítí, což zvyšuje ničivý účinek uvnitř obrněného prostoru.
K dosažení těchto efektů se však střela musí pohybovat rychlostí zvuku a tomu je zapotřebí kanón.

Tři kilogramy přírodního uranu, o které v kauze Vagašský, Moravčík běží, nebyl žádný radioaktivní materiál ani nebezpečný jed a v domácí dílně „na koleně“ z něj munici či nějakou bájnou jadernou střelu, nikdo nemohl sestavit. Rozsudek nelze vysvětlit jinak, než jako důsledek radiofobie potlačující racionální myšlení. Ve vědou požehnaném 21.století jsou stroje, přístroje, materiály, přírodní prvky, vše co jenom zdánlivě souvisí s jadernou energetikou, štěpením atomů nebo radioaktivitou, předmětem veřejné klatby, předsudků a pověr.

V souladu se závěry soudů v případě Vagašský, Moravčík by mělo být trestné i vlastnictví obyčejné hlíny. Vždyť obsahuje železo i zárodky tetanu či sněti a šlo by z ní vyrobit kulomet nebo bakteriologickou zbraň.

Vilém Barák
Od roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.