Alexander Solženicyn, RIP

Roman Joch

Občanský institut

Není člověku opravdu dáno udělat na světě víc, než zamýšlel Bůh. Solženicynovou službou lidstvu bylo odhalení skutečného zla, které se zrodilo a kterému se bohužel dobře dařilo v jeho milované Rusi. „Ivan“ i „Gulag“ jsou knihami, ve kterých se odráží smutné melodie darované shora. Autor se svého cíle, naučit těmto melodiím celý svět, aby ten na komunistické zlo nikdy nezapomněl, zhostil šlechetně. Tichý odchod z tohoto světa v létě a doma, tak jak si přál, si Alexander Solženicyn určitě zasloužil.
Zřejmě nejdůležitější spisovatel 20. století. Prolomil zakletí naivní západní levice, do kterého ji uvrhl komunismus. Po Solženicynově svědectví již nikdo nevěřil, že komunismus je a může být dobrý.


Byl to svědek – svědek v témže smyslu, jako Whittaker Chambers. A byl to taky prorok. Jako Jeremiáš.


Byl to svědek nelidskosti a zla komunismu. A byl to prorok morálního úpadku Západu.


Dvě jeho nejdůležitější díla? Jeden den v životě Ivana Denisoviče. První rusky napsané a v Sovětském svazu vydané zobrazení reality stalinského teroru a pracovních táborů. A pak, ano, kniha Souostroví Gulag, vydaná na Západě v první polovině 70. let. To ona zlomilo zakletí západní levice. „Toto je nebezpečné“ – řekl o knize lakonicky Jurij Andropov, šéf KGB. „Nebezpečný prvek“ – přitakal mu, na adresu Solženicyna, Jean-Paul Satyre, šéf spolku západních užitečných idiotů. Po Solženicynovi všichni viděli a opakovali, že král je nahý.


Proč až po něm? Nevím. Svědkové svědčící o zlu komunismu tady byli dávno před ním, a nebylo jich málo. Nejen Whittaker Chambers, ale i Viktor Kravčenko, Arthur Koestler, Margarete Buber-Neumann, a mnozí další. Již za první republiky vyšla u nás vynikající kniha Studenti, láska, Čeka a smrt, deník ruské studentky Alexandry Rachmanové. Různých svědectví bylo mnoho, ale ti, kdo si - jako ty tři čínské opičky - zakrývali oči, uši a pusu, neboť nechtěli zlo vidět, nechtěli zlo slyšet a nechtěli proti zlu promluvit, skutečně zlo neviděli, neslyšeli a mlčeli něm.


Po Solženicynovi to již nešlo. Nešlo už tvrdit, že sovětský komunismus byl jen špatnou realizací dobré myšlenky - stejně jako nikdy nešlo tvrdit, že hitlerovský nacismus byl jen dobré myšlenky špatnou realizací. Nikoli, po Solženicynovi již nešlo popírat, že sovětský komunismus, stejně jako německý nacismus, byl naopak celkem konzistentní a logickou realizací velice zlé myšlenky.


Solženicyn tudíž zatloukl poslední hřebík do rakve reputace komunismu. A právě proto, že komunismus byl nejvíce glorifikovaným zlem 20. století, Solženicyn byl nejdůležitějším spisovatelem 20. století.


Byl taky prorok. Ve svém projevu na Harvardské univerzitě v roce 1978 západní společnost nešetřil. Kritizoval její relativismus, morální dekadenci a, ano, zbabělost. Zbabělost tváří v tvář komunismu. Kritizoval tehdy na Západě módní politiku Détente – odzbrojování a zmírňování napětí se Sovětským svazem. Kritizoval téhož defétistického ducha upadajícího Západu, který v roce 1940 přivedl Francii k rychlé kapitulaci před Hitlerem. Co se kdysi stalo Francii, se o čtyřicet let později může stát Západu celému. Neobnoví-li Západ svou víru v objektivní, transcendentní pravdu a absolutní normy dobra a zla.


Jeho slova nepadla na úrodnou půdu, mám-li to říci mírně. Americký levicově-liberální historik Arthur Schlesinger na jeho harvardský projev reagoval slovy: „To si Solženicyn doopravdy myslí, že rozbombardovat Vietnamce až do doby kamenné je testem odvahy?“ Jako kdyby to bylo to, o co Solženicynovi šlo… Na druhou stranu, pro západní levici jako reakce, typické…


Nebylo však na Západě nic, co by Solženicyn obdivoval? Něco, lépe řečeno někdo, přeci jen ano. Když v létě 2004 zemřel Ronald Reagan, Solženicynovou kondolencí bylo:


„V létě 1975 jsem svůj projev v Senátu USA uzavřel těmito slov: ‚Velmi brzo, příliš velmi brzo, vaše vláda bude potřebovat nejen mimořádné lidi, ale lidi opravdové velikosti. Najděte je ve svých duších. Najděte je ve svých srdcích. Najděte je uvnitř šíře a hloubě své vlasti.‘ O pět let později jsem byl zaplaven radostí, když právě takový člověk přišel do Bílého domu. Ať měkká země je mu polštářem pro jeho nynější odpočinek.“


Přesto Solženicyn Reaganův Bílý dům nikdy nenavštívil, i když byl zván. Nemohl snést, že v Reaganově vládě, v Radě národní bezpečnosti, pracoval antikomunistický historik polsko-židovského původu Richard Pipes. Zatímco Solženicyn tvrdil, že dobrý ruský lid byl zotročen a trýzněn cizí, neruskou, západní ideologií komunismem, jehož byl největší obětí, Pipes argumentoval, že právě carská ruská patrimoniální společenská, ekonomická a politická tradice byla velice nápomocná přijetí a zakořenění komunismu; že právě ruská byla tou pro uhnízdění komunismu nejvhodnější půdou v celé Evropě. Pro Solženicyna neakceptovatelné. A neodpustitelné.


Neboť nebyl jen svědek a prorok. Byl taky mystický, velkoruský nacionalista, snící o nezkažené ruské pravoslavné duši jako alternativě vůči totalitnímu komunismu i dekadentnímu, relativistickému liberálnímu Západu. Do své milované vlasti se vrátil v roce 1994. Zda byl zklamán, nevím. Ale jeho vlast o svého největšího svědka a proroka 20. století nestála. Komunističtí aparátčíci, jež se rychle přetransformovali v ultra-egoistické a super-materialistické multimilionáře, o jeho kázání zájem neměli. A jak masy tak i elita širých ruských plání nejsou o nic méně materialističtí či dekadentní než lidé Západu; spíše naopak.


Nevím, zda Solženicyn v posledních letech svého života nahlédl, jak se v ruské duši mýlil, jak nemístně si ji idealizoval. Vím, že veřejně podpořil režim Vladimíra Putina. Kruh se uzavřel. Od stalinisty přes největšího svědka a proroka antikomunismu 20. století až po apologetu ex-plukovníka KGB, maskota to a front-mana současné v Rusku vládnoucí oligarchie.


Alexandr Solženicyn, stejně jako starozákonný král Šalamoun, učinil na konci svého života určité chyby v morálním úsudku. To mu ale, stejně jako Šalamounovi, ubírá na jeho velikosti jen málo. Alexandře Isajeviči Solženicyne, Requiscat in pace.