Česká republika jako malé neposlušné děcko

Lucie Kaválková

Evropská unie jako zkušená matka a Česká republika jako malé neposlušné děcko, i k tomu by bylo možné přirovnat česko-unijní vztahy. Rozporný vztah tak malé země k velkému evropskému celku je víc než udivující. Zřetelně je to vidět zvláště v době českého předsednictví, kdy jsou jednotlivé kroky Česka bedlivě sledovány většinou evropských médií.

Ambivalenci česko-unijních vztahů lze vidět hned v několika proudech. Především je to rozpor politiků, kteří na jednu stranu chtějí Unii šéfovat a ukázat se v co nejlepším světle, ale na druhou stranu nejsou schopni splnit základní požadavek Unie: schválit Lisabonskou smlouvu. I přes nespokojené hlasy některých politiků se Lisabonská smlouva stejně musí schválit, protože jinak dostaneme jako zlobivé děcko od Unie na zadek. Proto teatrální prodlužování schvalovacího aktu působí spíše umíněně než s opravdovou vážností.

Lisabonská smlouva je přitom jeden z hlavních pramenů problémů. Je to symbol, díky kterému politické strany získávají hlasy voličů do následujících voleb nebo je naopak ztrácejí, díky kterému vznikají úplně nové strany v nadějích, že nespokojení voliči s parlamentními obstrukcemi půjdou za nimi. Je to symbol nového uspořádání Evropy, jehož kritizování vzbuzuje v Evropském parlamentu velké emoce.

A to je další vlna rozporů. Prezident Václav Klaus, který chce být eurorealistou, se projevuje zřetelně v rozporu s projevy českého parlamentu. Poslední dobou je možné vidět přibližování názorů alespoň předsedy vlády a prezidenta, ale parlament je názorům prezidenta na hony vzdálený. Např. ministr životního prostředí Martin Bursík, si nenechá ujít příležitost, aby neshodil prezidentovy názory na globální oteplování. Ale i další politici, kteří jsou příznivci Evropské unie, neradi vidí, jak prezident Unii kritizuje. Přitom zdravá kritika ještě nikomu neuškodila. Proč by v rámci veřejné diskuse nemohl Klaus říci svůj názor? Neocitáme se zpět v minulosti, když se snažíme nahnat strach těm, co zastávají opačný názor? Možná je to spíš jeho silná osobnost a odvaha říci to, co se ostatní říct bojí, co jeho odpůrcům tak vadí. Ať je to jakkoliv, český prezident je enfant terrible číslo jedna, co se týče česko-unijních vztahů.

Dalším rozporným bodem je české předsednictví. V duchu metafor by se dalo přirovnat k tomu, jak se malé dítě prvně staví na vlastní nohy. Zprvu spadne pokaždé, později už zvládne stát, i když nejistě, ale nakonec se to naučí. I české předsednictví se snaží reprezentovat dobře Evropskou unii ve vztahu k ostatním státům a Českou republiku v rámci Evropské unie, ale nevyhne se občas mírnému znejistění. Za dva měsíce Českou republiku potkala už řada problémů, které se musely urgentně řešit. Nejtíživější byla především plynová krize. Snahy o reprezentaci ČR i EU navenek si všimla už i česká veřejnost. V průzkumech veřejného mínění od počátku roku získává Mirek Topolánek na oblibě. I přes smělou dráhu českého předsednictví najdeme rozporné body. Obočí zvedlo Evropské unii především veledílo českého umělce Davida Černého, který se v duchu české tradice snažil provokovat svou Entropou. Zklamání však připravil tím, že lhal o počtu 27 autorů a že je autorem díla jen on sám, přestože tvrdil něco jiného. Proto celkem povedená karikatura evropských států vyšla naprázdno. Nejen Černý zamával s českým předsednictvím. Byl to hlavně francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který nemohl ustát, že už francouzské předsednictví EU prosincem skončilo. Stále zasahuje do záležitostí, které by měla řešit předsednická země, a v podstatě shazuje schopnosti Čechů, protože je nenechává jednat samotné. To se však už dostáváme spíše na pomezí česko-francouzsko-unijních vztahů.

Poslední proud rozporů se týká otázky řešení globální ekonomické krize. Zatímco česká reprezentace dává přednost spíše neoliberálnímu řešení, neupřednostňuje státní zásahy do ekonomiky, spíše se snaží připravit půdu pro snazší opětný rozvoj ekonomiky, zbytek Evropy nechce sedět se založenýma rukama. Po vzoru Ameriky se v různých zemích přijímají obrovské státní „balíčky“ na podporu ekonomiky, které mimochodem zadluží dané státy na několik generací dopředu, a začínají být slyšet projevy protekcionismu. Nezbývá než doufat, že česká reprezentace nepoleví ve své snaze, neustoupí opozici a bude hájit nadále své názory. I když naděje, že malé děcko obhájí svůj názor oproti velké matce národů, je dost malá.

Přestože se Česká republika vůči Evropské unii chová někdy jako malé dítě, není to rozmazlené dítě, které by jen tak z rozmaru dělalo hlouposti. Je to chytré dítě, možná i geniální, které ale nemůže nalézt pochopení u matky, která má sice zkušenosti, ale s takovým talentem se nenarodila.