Bronisław Wildstein v Praze

Josef Mlejnek

Fotografie Jana Dědečková

V minulých dnech pobýval na pozvání Polského institutu v Praze Bronisław Wildstein (1952) - většina z nás se o něm patrně dozvěděla v souvislosti s tzv. Wildsteinovým seznamem - v roce 2005 v Institutu národní paměti okopíroval seznam spolupracovníků polské SB (naše StB) a zveřejnil jej, což samozřejmě vyvolalo skandál a Wildstein byl propuštěn z deníku Rzeczpospolita, kam se nedávno vrátil a kde působí jako politický komentátor. Ve své zemi je znám nejen jako publicista, ale rovněž jako spisovatel, politický filozof nebo autor televizních publicistických pořadů. V letech 2006-2007 byl krátce ředitelem polské televize.

Za studií byl přítelem Stanisława Pyjase, který byl v roce 1977 podezřelých okolností zabit estébáky. Oficiální verze zněla: spadl opilý ze schodů. Wildstein vystupuje jako jedna z hlavních svědeckých postav ve filmu o zavražděném studentu Tři kámoši (2008). Ani film se neobešel bez skandálu - polští estébáci se odvolávají na zákon na ochranu osobnosti a žalují tvůrkyně filmu, mladé dokumentaristky Ewu Stankiewiczovou a Annu Ferensovou, neboť nedali souhlas ke zveřejnění svých výpovědí. Film mezitím obdržel několik významných ocenění a svůj účel splnil přinejmenším v tom, že vyšetřování smrti studenta Pyjase odložené k ledu v roce 1991 bylo obnoveno.
Loni Bronisłav Wildstein vydal úspěšný román Údolí nicoty, v němž se vyrovnává s komunistickou minulostí své země.
Čtenáři a uživatelé Virtually si mohou v archivu nalézt jeho text Utopie eurokratů. (jfm)

***


Když jste před čtyřmi lety publikoval tzv. Wildsteinův seznam, šlo o akt občanské neposlušnosti?
Pouze do určitého stupně. Nijak jsem tím neporušil zákony. Pouze jsem z Institutu národní paměti vynesl katalog a okopíroval jsem ho. Předtím jsem se ještě zeptal, smím-li tak učinit. Seznam jsem si přepsal a nikdo mi v tom nebránil. To neznamená, že bych to neudělal, kdyby mi v tom někdo bránil. Věcí se zabývala i justice, ale prokuratura potvrdila, že jsem žádné zákony neporušil. Souhlasím však s tím, že v určitých situacích je v Polsku třeba sáhnout k aktům občanské neposlušnosti. Naposledy se v deníku Rzeczpospolita objevil protestní dopis s podpisy na obranu sociologa Andrzeje Zybertowicze. Adam Michnik na něj poddal trestní oznámení
Z čeho jej obvinil?

Zažaloval ho pro pomluvu. To je znepokojující věc. Pro polemiky tu jsou noviny, ne soudy.
Čím se Andrzej Zybertovicz konkrétně provinil?
Zybertowicz v sarkastické zkratce charakterizuje Michnikovo chování těmito slovy: Seděl jsem ve vězení, a mám tedy pravdu. Jde o metaforu, nikoliv o citát. Ale Michnik Zybertowicze zažaloval a soud ho pravomocným rozhodnutím odsoudil. To je něco strašného. Zveřejnili jsme proto otevřený dopis na obranu svobody slova, v němž jeho signatáři vyjadřují svůj souhlas s tím, co prohlásil Zybertowicz, a tím pádem nesouhlasí s tím, že by do publicistiky měla zasahovat soudní instance. Proto všichni opakujeme: Adam Michnik řekl: Seděl jsem ve vězení, a mám tedy pravdu. Tohle byl akt občanské neposlušnosti, neboť jsme v otevřeném dopise, který podepsalo více než pět tisíc lidí, vědomě zopakovali totéž údajné porušení zákona, za něž byl Zybertowicz odsouzen.
(úryvek z rozhovoru, který vyjde zítra v kulturní příloze MFDnes Kavárna)



Antidiskriminace je proti svobodě
Ideologická ofenzíva Evropské unie, která si klade za cíl změnu tradičních postojů jejích obyvatel, dorazila už i k nám. Pod ušlechtilými hesly unijní úřady požadují, aby členské státy prostřednictvím zákonů a veřejné správy zasahovaly hlouběji do života společnosti a svým občanům ukládaly nové normy. Změny se mají dotýkat mravů a kultury; jejich místo mají zaujmout nové vzory chování.

Zákony stanovené Evropskou unií mění charakter toho, co bylo považováno za zákon. Zákony v klasickém pojetí vyplývaly z pořádku světa a představovaly ideu spravedlnosti zakotvenou v lidských normách. Výchovný charakter měly pouze do určitého stupně, a lidem, kteří jim byli poddáni, byly srozumitelné. Nové unijní zákony vytvářené v souvislosti s bojem proti diskriminaci mají zásadně přetvářet názory a postoje Evropanů. Mají je formovat v souladu s představami bruselských inženýrů lidských duší. A mají tedy i zasahovat mnohem dále, než bylo doposavad možné. V podstatě tu máme co dělat s totalitním přístupem k zákonům, k právu, podle kterého zákon vyjadřuje ničím neomezovanou vůli vládnoucí třídy. Jak je zvykem, odvolávají se ideologické projekty tohoto typu na vznešené ideje jako lidská práva, ale ve skutečnosti vede k jejich popření.

Obrovská většina současných obyvatel Západu se shodne na tom, že diskriminace neboli horší zacházení s někým pro jeho nezaviněné vlastnosti je zlá věc. Problémy začínají ve chvíli, kdy se pokoušíme definovat, co znamená ono „horší zacházení“, jaké vlastnosti máme brát v úvahu a jakými metodami je třeba (je-li třeba) s diskriminací bojovat.
Zákaz diskriminace existuje ve všech základních zákonných normách zemí EU. Dožadovaní se dalších norem bojujících proti diskriminaci nepředstavuje jen další přehnanou horlivost ideologů rovnosti. Jde o změnu přístupu jak k rovnosti, tak i k zákonům a k právu. V současném politickém jazyce je totiž negací diskriminace rovnost. Žijeme v civilizaci obsedantní rovnosti. Každá odlišnost je vnímána jako projev diskriminace. Podobné krajní přístupy se nemohou vyhnout různým paradoxům.

Lidé se od sebe liší, a to přirozeným způsobem. Mají různý temperament, různé možnosti a schopnosti. Odlišuje je charakter, ale rovněž pohlaví. Viditelných změn lze dosáhnout výchovou a vzděláním, ale existují hranice, jež se překročit nedají. Nakonec se proto objeví zásadní otázka: má smysl bojovat proti jakékoliv odlišnosti? Lze si představit lidský svět bez dělení podle pohlaví, ale nebyl by to pro většinu z nás svět přitažlivý a vzbuzoval by pochybnosti typu: je toto ještě lidský svět?
Základem rovnosti, která se objevuje v naší kultuře, je rovnost před zákonem. Tato rovnost však má svůj přesný a vymezený smysl. Nevztahuje se na občanských práva příslušející pouze části obyvatel, kteří splňují - v různých zemí různá - kritéria občanskosti. Tato situace mívá rovněž vliv na diferenciaci týkající se jiných práv, například práva na vlastnictví.

Avšak zákony, a obzvláště diskriminační praxe současné Evropy, žádají zrušení diferencujícího přístupu a snaží se ho vymýtit u všech kulturních postojů, tradicí a zvyklostí. Ve jménu svobody člověka, jemuž v souladu s novým dekalogem nemůže společnost vnucovat žádné volby, a nemůže ho tedy ani za nic „diskriminovat“, se stát vybavuje dalekosáhlými pravomocemi a omezuje se tak svoboda všech občanů. Ve jménu svobody je zásadně omezována právě svoboda.
Od určité doby je EU v područí levicově liberální kontrakultury, jež chce dosavadní společnost nahradit společností novou, vytvořenou na základě vizí unijních sociálních inženýrů. V souladu s těmito vizemi vytváří netolerantní a diskriminující nátlak na dosud existující „patriarchální“ civilizaci, neboť jsme jí determinováni, tj. vnucuje nám myšlenkové stereotypy a znemožňuje nám se zbavit předsudků, které nás svazují.

A právě „osvícenci“ z Bruselu nebo jiných evropských metropolí nás mají vyvést z patriarchální země otroctví do země svobody. Aby něco podobného mohlo nastat, je nutné hned zpočátku rozbít základy evropské civilizace. Zákony a správní orgány je třeba vybavit širokými a mimořádnými kompetencemi za účelem boje proti tradičním formám kultury: proti náboženství, rodině, vlastnictví atd., neboť představují zdroje netolerance a diskriminace.

(Výňatek delšího textu Kladivo antidiskriminace, který vyšel v deníku Rzeczpospolita 22.2.2009)

Josef Mlejnek