Alexandr Vondra: Poškodili jsme malé členské země unie

27.04.2009, E15
Právě se vracíte z energetické konference v Turkmenistánu. Tam se při projevu prezidenta několikrát vstávalo, organizovaně se tleskalo, provolávala se sláva. Připadá vám v pořádku, aby unie s takovýmto totalitním režimem jednala jako rovný s rovným?
Mezi zeměmi v této oblasti, které mohou dodávat zemní plyn, je málo takových, které by měly blízko k demokracii západního střihu. Je to i případ mnohých států Blízkého a Středního východu, které ostatnímu světu taktéž dodávají energii. Turkmenistán je zemí, která disponuje třetími nebo čtvrtými největšími zásobami zemního plynu na světě. Světu se začíná otvírat a o spolupráci má zájem. Motivem Turkmenistánu je, že chce vyvážet i jinam než do Ruska a moci určovat cenu, za kterou chce prodávat. Teď otevírá plynovod do Číny a do dalších směrů. Je potřeba mít také na paměti, že na západě jsou země, které desítky let spolupracují se Saúdskou Arábií, i když tamější poměry i nadále vyvolávají pochybnosti.


Jaký je výsledek vašeho jednání s turkmenským prezidentem?
Dostalo se mi ujištění, že Turkmenistán je připraven dodávat plyn do Evropy a že ho má dostatek. Jsou zde ložiska s triliony kubíků. I Turkmenistán má zájem, aby všechny země, které leží na cestě do Evropy, podpořily výstavbu potrubí a umožnily transport plynu.

Nejdůležitější zemí, která leží na cestě, je Turecko. To vznáší tvrdé podmínky pro tranzit plynu a má zájem o vysokou účast na společném podniku. Jak ho chcete přimět k větší vstřícnosti?
Turci jsou bezesporu tvrdí vyjednávači. S tím se musí počítat a je to normální. Svou cenu však nemohou přestřelit, protože můžeme najít možnost, jak si poradit jinak. Každá země, která přecení svou pozici, se vždycky bude vystavovat riziku, že ji ostatní budou chtít obejít. To se stalo Ukrajině, kde konflikty s Ruskem o tranzit plynu měly okamžitě za následek projekty jako Severní či Jižní proud. To

by se Turecku mohlo stát také. Je tu například eventualita vést plynovod pod Černým mořem nebo přepravovat zkapalněný plyn tankery. Turecko samozřejmě má strategickou polohu a je regionální velmoc, ale nemůže své požadavky nastavit výš, než mohou ostatní přijmout.

Považujete proces integrace Turecka do Evropské unie a jeho účast na Nabuccu za spojené nádoby? Jinými slovy - ústupek Ankary výměnou za otevření přístupové kapitoly?
Pravda je, že některé země Evropské unie skoro zapomněly, co Turecku slíbily, a jeho eurointegrační proces se zpomalil. To je tendence, která by samotnou Evropu mohla poškodit. Turecko by však mělo pokračovat v reformách nezávisle na vyjednáváních o plynovodu, protože je to v jeho vlastním zájmu. Fakt je ale ten, že Turci se snaží posílit svou pozici a jejich strategická poloha jako tranzitní země pro zemní plyn jim v tom napomáhá.


Otevření vyjednávací kapitoly o energetice však blokuje jedna členská země Evropské unie - Kypr. Vy jste se tam původně chystal. Budete se ještě do konce svého mandátu snažit Kypr přesvědčit?
V plánu jsem to skutečně měl. Této vládě však mandát končí za několik dní a není možné stihnout vyřešit všechny problémy, které Evropu sužují po desítky let. Navíc spor o energetickou kapitolu v jednáních s Tureckem jde až k samotné podstatě problému rozděleného Kypru. Šlo by tedy o poměrně složitá jednání, kdy by bylo třeba Kypru něco za potřebný ústupek slíbit. V této situaci však nemohu garantovat, co bude za pár měsíců. A velký prostor nebude mít ani Fischerova vláda, jejíž mandát také nebude příliš dlouhý.

Vy jste se zrovna vrátil ze Sofie, kde bulharský prezident pořádal velkou energetickou konferenci. Zástupce společnosti RWE tam řekl, že chce projekt Nabucco podepsat do osmého května, kdy bude pražský summit o jižním energetickém koridoru. Je to reálné?

Ten summit bude hlavně příležitostí k dalším jednáním. Mnohé země si už rezervovaly místnosti, aby mohly spolu vzájemně vést bilaterální rozhovory. Schůzka má ukázat, že Evropská unie skutečně začíná jednat a že se Nabucco stává realitou. První smlouvu o spolupráci bychom chtěli mít na stole do konce června.

Začátkem května bude v Praze i summit o východním partnerství. Jak se vám na těch setkáních bude jednat, když prakticky pár hodin poté budete ve funkci končit?

Dokumenty jsou v zásadě připravené a tyto summity jsou vyvrcholením aktivit, které probíhaly roky dopředu. Ale samozřejmě, od vyslovení nedůvěry vládě byla naše pozice oslabená. To si nemá cenu zastírat. Kdybychom při klíčových vyjednáváních byli schopni garantovat víc, než co se nachází v horizontu dvou týdnů, byli bychom na tom lépe. O nic lépe na tom nebude ani nastupující úřednická vláda, která nebude moci slíbit žádnou politickou podporu. Podle mého soudu to byla hrubá nezodpovědnost vyslovit nedůvěru vládě uprostřed předsednictví a znemožnilo to, aby předsednictví skončilo jako úspěšné. Teď půjde už jen o to, abychom to dohráli alespoň se ctí.

Je podle vás předsednictví odsouzeno k neúspěchu?

Tak bych to neřekl. Stále máme šanci ho dokončit se ctí, a nikoli s ostudou. Ono bylo zpochybňováno už od začátku a nám se za první tři měsíce povedlo jeho kredit pozvednout a získat si renomé. Ale nedůvěra vládě byla zkrátka střelbou do vlastní nohy. Všichni přece máme zájem na dobré image naší země. Každopádně jsme promarnili příležitost a mám- li na tom hledat něco dobrého, tak by to bylo poučení do budoucnosti. Zas tolik příležitostí nemáme. Jsme stát, který má limitovaný vliv a možnosti.

Vy jste však museli vědět, že přinejmenším od té doby, kdy zelení vyloučili rebelující poslankyně, máte velmi nejistou podporu...

Já to neříkám, abych si stěžoval. Já se konec konců za svou práci stydět nemusím. Zelení rozhodně prokázali jen malou schopnost udržet ten svůj šestičlenný klub pohromadě. Rozpadli se, jejich strana se rozdělila. Ale nebyli to oni, kdo hlasování o důvěře vyvolal. Byla to ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem. Když si někdo hraje se sirkami a přitom nechce založit požár, pak by se neměl divit, že nakonec je oheň na střeše a měl by za něj nést zodpovědnost. Tohle skutečně poškodilo jméno České republiky. O mě tady nejde, mě to nepoškodilo. Ani naší vládě to neublížilo, protože všichni představitelé, kteří předsednictví vykonávali, si vybudovali respekt a renomé. Obyčejným lidem v Evropě je to možná jedno, ale političtí představitelé si to budou pamatovat ještě hodně dlouho. Kdybychom poškodili jen naše jméno, tak dobře, je to zkrátka naše chyba.

Koho dalšího jsme tím poškodili?

Hlavně malé a střední členské země, které měly velký zájem na tom, aby naše předsednictví dopadlo úspěšně. Ony byly často zpochybňovány, jestli na něco takového mají dostatek kapacit a zodpovědnosti. A nedůvěrou naší vládě jsme tomuto tvrzení udělali velkou reklamu. Ti všichni si to budou pamatovat. Nejenom my.

Jaké máte plány po skončení vaší funkce? Budete českému předsednictví k dispozici?
Já si telefonní číslo nezměním, a bude- li někdo o mou radu či pomoc stát, tak budu vždycky k dispozici. Jako slušný člověk nikdy neodmítnu, abych pomohl. To jsem řekl i na své schůzce s panem Fischerem. Na druhou stranu nic nezměním na tom, že z funkce odcházím. Osobně se nepamatuji, kdy jsme naposled pracovali ve dne v noci s největším nasazením. Podobné vypětí jsem zažil jedině v letech 89 a 90. Tak si alespoň odpočinu.

Jak se vám líbí, že některé nadcházející summity EU povede Václav Klaus, který má image neotřesitelného euroskeptika?

U summitů to problém není. Václav Klaus je zkušený politik a bezesporu to zvládne. My jsme už podle předchozí dohody počítali s tím, že povede jednání s Ruskem, případně s Japonskem. Jednání s Čínou měl vést premiér. Nyní vnímám, že prezident má zájem i o tento summit. Nemám v tom pochybnosti.

A co poslední Evropská rada v Bruselu?
Tu při předchozích předsednictvích vždycky řídil ministerský předseda. V tomto případě vládne značná nervozita u členských států EU, protože se tam budou projednávat citlivé záležitosti, jako ústupky Irsku pro referendum o Lisabonské smlouvě nebo jmenování příštího předsedy Evropské komise.

České předsednictví mělo za cíl finalizovat jednání s Chorvatskem. Splní se to ještě?

Vstup Chorvatska momentálně blokuje Slovinsko kvůli hraničnímu sporu. To však není nic nového pod sluncem. Náš vstup se například snažili blokovat Rakušané, aby si vymohli naše závazky o provozu temelínské jaderné elektrárny. Každý stát, který se účastní nějakého sporu, se snaží posílit si svůj vyjednávací potenciál. Neměli bychom to však brát na lehkou váhu, protože máme před vstupem balkánských zemí do EU a nevyřešených sporů je tam víc. Teď jde o to, aby ten proces nebyl úplně paralyzován. V případě slovinsko- chorvatského sporu očekávám průlom ještě letos.

(Autor: Martin Ježek)