Tygři daní všem stejně

Pavel Kohout

Je náhoda, že státy, které zavedly rovnou daň, bohatnou nejvíce v Evropě?

Evropa hlásí hospodářský růst. Týká se téměř všech zemí. Některých více, jiných méně. Jaké jsou zdroje prosperity? A proč některé ekonomiky rostou více než desetiprocentním tempem, zatímco u jiných je tříprocentní růst považován za úspěch?

Nejprve žebříček tygrů: Lotyšsko, Estonsko, Slovensko, Litva. Tyto čtyři ekonomiky zaznamenaly (v tomto pořadí a podle nejnovějších čísel) nejvyšší tempa hospodářského růstu za rok 2006 v rámci celé Evropy. Kromě nich se dobře dařilo také Irsku, České republice a Rusku – s poznámkou, že bez vysokých cen ropy a plynu by Rusko bylo úplně jinde. Zajímavé jsou i výsledky Švédska a Finska, u nichž časopis The Economist odhaduje růst v hodnotě kolem 4,5 procenta.

Rychle rostla i lucemburská ekonomika: odhadovaný výsledek 5,5 procenta zrcadlí boom evropského bankovního a finančního sektoru.

Tím se dostáváme k motoru hospodářského růstu v Evropě. Lépe řečeno, k palivu. Ekonomiky bez zdrojů ropy a plynu jsou odkázány na „pohon“ prostřednictvím lidského a finančního kapitálu. Kultivace lidského kapitálu patří již delší dobu mezi zásadní témata, která rozhodují o úspěchu či neúspěchu zemí a regionů. Irsko a skandinávské země jsou mimochodem proslulé svými investicemi do vzdělání. Ale o tom až jindy.

Palivem nedávného evropského růstu je především finanční kapitál. Evropská centrální banka již řadu let udržuje politiku nízkých úrokových sazeb. Díky růstu objemu levných úvěrů se nyní evropská ekonomika poněkud zotavuje. Růst objemu úvěrů soukromému sektoru v eurozóně dosáhl ve čtvrtém kvartálu roku 2006 meziroční hodnoty 11,1 procenta. O rok dříve vzrostl objem úvěrů o 9 procent. V roce 2004 pak o 6,9 procenta, o rok dříve jen o 5,4 procenta. Evropská centrální banka pumpuje peníze do ekonomiky rok od roku rychleji. Není tedy nijak překvapivé, že evropské ekonomiky rostou. Spíše stojí za úvahu, proč nerostou ještě mnohem rychleji.

Růst peněžní zásoby a objemu úvěrů se však neprojevuje ve všech částech Evropy stejně. V menších ekonomikách, jako jsou Finsko, Řecko nebo Irsko, se účinky finanční injekce projevují silněji. Výjimkou je Portugalsko, které přechod na euro nezvládlo a které se dnes potácí na pokraji recese. Pobaltské země mají své měny již léta pevně fixované na euro: jsou tedy prakticky součástí eurozóny, což se projevuje na jejich finančních trzích. Díky explozi levných peněz vzrostl například objem lotyšských úvěrů v roce 2006 o neuvěřitelných šedesát procent!

Za zmínku stojí i žebříček evropských hospodářských „želv“. Kromě Portugalska se pomalým růstem v roce 2006 vyznačovaly hlavně Itálie, Francie a navzdory mírnému zlepšení i Německo. Ekonomické nectnosti těchto zemí byly již mnohokrát propírány na odborné i populární úrovni: vysoké daně, složité daňové systémy, nepružná pracovní legislativa a tak dále. Vedle těchto tradičních kontinentálních ekonomik pak Dánsko, Švédsko či Finsko působí dojmem dravců: mimochodem, daně z příjmů právnických osob jsou ve Skandinávii nižší i ve srovnání s Německem, Francií a Itálií.

Výše a struktura daní rozhodují o hospodářském růstu. Je náhoda, že čtyři nejrychleji rostoucí evropské ekonomiky jsou zároveň prvními čtyřmi členy Evropské unie s rovnou daní? Náhody se samozřejmě stávají, ale toto by skutečně byla až příliš překvapivá shoda okolností.

Pravděpodobnější vysvětlení zní, že rovná daň deformuje ekonomický mechanismus méně než složitý daňový systém. Ekonomika s rovnou daní pak může lépe využít ekonomický stimul, jakým je celoevropská úvěrová expanze. Hospodářský mechanismus je motorem růstu, kapitál pouze palivem. Neefektivní „stroj pod kapotou“ způsobuje ztráty.

Rovná daň deformuje ekonomický mechanismus méně než složitý daňový systém. Ekonomika s rovnou daní pak může lépe využít ekonomické stimuly.