Ignorací k chudobě.

Jan Suchánek

Stále přemýšlím, jak cílevědomě se zde pěstuje ekonomická negramotnost národa. Jako klasický příklad vidím vykrádání rodinného nebo lépe národního stříbra, přirozených národních či lokálních monopolů. K tomu sloužila teze, že musíme hledat silného investora, protože sami nemáme dostatek prostředků na nezbytné investice. Tato oblbovací teze byla založena na očekávané setrvačnosti konzumentů sociálního státu, kteří jsou přesvědčeni, že jim stát přiděluje, ne že si kupují. Proto za chudý stát měl přijít bohatý investor a měl občanům něco zajistit.

Ekonomicky nic takového neexistuje. Existuje jen investiční kalkulace, zda občané, konzumenti toho lokálního či národního monopolu budou mít dost peněz, aby investici při úhradě konzumace zaplatili. K tomu v sociálních státech musí investor kalkulovat, zda bude možno zkorumpovat politiky a úředníky, kteří v takovém státě trh regulují, aby investici nedevastovali nějakou cenovou či jinou regulací. Takže takové monopoly jsme nemuseli nikomu lacino prodávat a mohli jsme si je klidně nechat pro sebe
.
Na tomto příkladu a s odkazem na odsuzování privatizace dle Václava Klause je zřejmé, že zastánci sociálního státu a kritici Václava Klause, pokud nejsou přímo ztotožněni, tak mají velmi blízko ke korupčním mafiím. Podobné to bylo i s bankovnictvím, které jsme sami řídit neuměli, protože my to mohli dělat jen se sociálními ohledy na zaměstnance zkrachovalých podniků, což cizí bankéři nemusí a proto si tu mohou s téměř nulovou investicí hrabat miliardy, které mohly patřit nám.

Tenhle trend okrádání národa pokračuje dodnes. Nechci se znovu koncentrovat na konkurzní mafie, i když dnešní příklad s nimi nakonec taky najde spojitost. Jde jen o suroviny, které byly za bolševiků národním majetkem a dnes to došlo tak daleko, že policajti a prokurátoři tvrdí, aby jejich rozkrádání legalizovali, že je to bezcennost.

Kdysi jsem zaměstnával absolventy, kteří měli spolužáky na Fondu národního majetku a Ministerstvu privatizace. Ti sdíleli informace o bezmezné korupci při privatizačních projektech, kterými korupčníci unikali před Klausovou kupónovou privatizací. Takhle podobně se celé jedno odvětví těžby a zpracování surovin dostalo do rukou zahraničních konkurentů, o kterých za mého mládí Rudé právo často citovalo zahraniční tisk, že užívají mafiánské praktiky. Přesto část šla i do kupónové privatizace.

Českou cestou se privatizované firmy podhodnotili, čeští investoři se pod cenou zbavili svých akcií, aby si je zahraniční investoři skoupili a pak je draho prodali té české privatizované firmě. Tak jim firma celá zůstala a investice hotovosti se vrátila zpět do zahraniční kasičky. Klaus je dodnes kritizován a stupidita české neúcty ke kapitálu zůstává ctěna nadále v zájmu mafií i marxistů, takže nikdo rozsah takových národních ztrát vůbec ani neodhadoval a naopak jsou dnes stále ceněny jako příklady té správné privatizace.

Zahraniční investor našeho příběhu se po získání zkušenosti s českými prosťáčky rozhodl expandovat do další české suroviny, kterou jsem v zájmu kupónových akcionářů v oblasti působení tohoto investora kontroloval i já. Mne si korumpovat ani nedovolili a cenu, kterou jsem po nich za ten, tehdy jen plánovaný „důl“ chtěl pro naše akcionáře, zase zaplatit nechtěli. Protože jak se později ukázalo, pro tohoto investora už tehdy pracovali naši zaměstnanci, cenu toho dolu jsme ani sami pořádně neznali. Poslední jednání těsně předcházela konkurzu našeho dlužníka, který byl, jak často popisuji, zneužit k pokusu o likvidaci věřitele, majitele dolu i mne. Dnes víme, že v tom dole bylo suroviny za víc než miliardu a, když nepočítám daňové optimalizace a účetně neevidovaná inkasa, zisk je vyšší než 50 procent.

Takže v rámci zločinného konkurzu si na pozemku konkurzního věřitele ve spolupráci se správcem konkurzní podstaty ten zahraniční investor vybudoval důl, když nakládal se státem kontrolovaným „právem těžby“ patřícím konkurznímu věřiteli, aby si přiznaně vytěžil surovinu za 3OO miliónů a na černo za dalších 100 miliónů. Konečně se našli nezkorumpovaní soudci a tohle po 6ti letech zatrhli. K finalizaci nápravy se legitimní majitel dolu obrátil na policii o pomoc, s tím, že by ta zlodějská parta do dolu už neměla vstoupit. Jenže policajtům zakázal prokurátor jakoukoliv ze zákona povinnou pomoc okradeným poskytnout.

Majitel dolu s odkazem na zákonné zákazy vstupu nepovolaných osob do jakéhokoliv dolu uspěl až u třetí soudce, který zakázal těm zlodějům se do dolu vrátit pro jejich zlodějské nářadí, bagry. Majitel se také dovolával svého práva zadržet majetek zlodějů k uspokojení své pohledávky za způsobené škody. Jak směšné v této zemi, to sami jistě uznáte. Majitel dolu se s rozsudkem o zákazu radostně vydal na policii. Jak směšné v této zemi, to sami jistě uznáte. Podle prokurátora okradeným nestačí povinnost policie ze zákona chránit váš majetek, nepomůže vám ani rozhodnutí soudu. Musíte si ještě požádat soud, aby to rozhodnutí nařídil vykonat.

Zlodějský zahraniční investor má vymahatelnost práva v Česku již dobře přečtenou, proto také ani na tuhle policii a justici tady daně neplatí, když na Slovensku může platit míň než doma. Takže se na soudní rozhodnutí stejně vykašlal. Policajti si prokurátorem již nebyli zcela jistí a tak se soudce ptali, co mají dělat, když zloděj je v dole zpátky a majitel dolu chce, aby policie dle zákona zasáhla. Soudce naplnil skutkovou podstatu trestného činu pohrdání soudem nebo maření úředního rozhodnutí, pohrdl svým vlastním rozhodnutím, zákonem uloženou povinností policie chránit i vlastnická práva a dal policajtům pokyn, aby zloděje nerušili.

Následně proběhlo jiné soudní řízení, v kterém vyšlo najevo, že tři státní instituce ve výboru věřitelů dlužníka nezákonně trvají na tom, aby pozemek, na kterém je ten důl, byl zapsán přes pravomocné rozhodnutí soudu, že patří věřiteli, majiteli dolu, byl zapsán v konkurzní podstatě dlužníka. Navíc protokol soudního jednání dokumentuje přiznání, že s „těžebními právy“ k dolu bylo nakládáno nezákonně, protože se podvodně tvrdilo, že jsou v konkurzní podstatě dlužníka, kde ve skutečnosti nikdy ani formálně nebyla. Kolik úplatků tahle zločinnost musí stát? Nebo je to jen nenávist k těm spoluobčanům, kteří v kupónové privatizaci úspěšně investovali?

Není divu, že se žádný policista nemá odvahu ukradenými stamilióny korun zabývat. Chápu i, že když soudce do výboru věřitelů zneužitého zbankrotovaného dlužníka jmenoval úřad, který nezákonné operace pod pláštíkem úředního tajemství licencoval, snaží se zástupce tohoto úřadu stejně jako dříve a nyní správce daně trestnou činnost dokonat. Co nepochopím je, jak ta teta, která ve výboru věřitelů zneužitého zbankrotovaného dlužníka zastupuje sociální úřad a které z těch stovek miliónů nemohli stihnout ještě nic dát, může být tak intensivně ochotna se účastnit nezákonné činnosti. Dokonce všichni tito zástupci státu i se soudcem ignorují, že by v souladu se zákonem měli majiteli dolu obratem vydat desítky miliónů bezdůvodného obohacení, které má správce konkurzní podstaty na účtech.