Daně podle Tlustého

Pavel Kohout

02.05.2007 Lidové noviny

Poslanec Vlastimil Tlustý představil svůj alternativní návrh daňové reformy. Co lze k němu ve stručnosti říci?

Z hlediska maximálně obecného lze daňové reformy rozdělit na dvě skupiny: změny daňového základu a změny daňových sazeb. Tlustého návrh míří oběma směry. Razantně škrtá výjimky a zavádí rovnou patnáctiprocentní daň z příjmu pro fyzické a právnické osoby. Zároveň návrh předpokládá snížení základní sazby daně z přidané hodnoty. Je tento návrh ekonomicky rozumný?

Daňová džungle

Ponechme stranou sněmovní aritmetiku a otázky politické průchodnosti. Dejme tomu, že se podaří zlikvidovat všechny výjimky ze zákona o dani z příjmů. V současné době existuje celkem 235 typů příjmů, které nejsou předmětem zdanění anebo jsou od daní osvobozeny, dále pět sazeb paušálních výdajů odlišných podle předmětu podnikání, dále čtyři režimy výpočtu daně z příjmů dosažených za více zdaňovacích období. Kromě toho zákony udávají 34 typů nákladů, které nelze daňově uznat, 10 typů položek snižujících základ daně, čtyři typy položek odečitatelných od základu daně, čtyři režimy odepisování a devět verzí výpočtu daňového základu. To ještě není všechno: následuje 34 zvláštních sazeb daně, 27 slev na daních, dvě varianty výpočtu minimální daně a osm dalších daňových předpisů.

Nabízí se otázka, co by se stalo, kdyby někdo vzal do ruky červenou tužku a celou tuto daňovou džungli radikálně seškrtal. Zhroutilo by se národní hospodářství? Vypukla by masová nezaměstnanost a sociální nepokoje? Zkrachovaly by veřejné finance?

Začněme od konce. Proč vlastně existují daňové výjimky, speciální režimy, zvláštní sazby a tak dále? Drtivá většina úprav zákonů definujících daňový základ směřuje k jeho zmenšení. Ta či ona zájmová skupina přesvědčí politickou reprezentaci, že její kauza představuje veřejný zájem. Tak se například stavebním spořitelnám podařilo získat státní podporu, penzijním fondům jakbysmet. Stát daňově podporuje manžele, děti, hypotéky, umělce, včelaře, vinaře, církve, bioplyn, a dokonce – světe div se – i loterie. Dobrá, lze pochopit, že manželé, kteří si vezmou hypotéku, po práci se věnují včelaření, domácnost vytápějí bioplynem a v neděli chodí s dětmi do kostela, mohou představovat určitý ideál, který je záhodno podporovat. Proč ale stát podporuje Sazku, to je pravá záhada, nevysvětlitelná zdravým rozumem.

Tak či onak, daňové úlevy a podpory různých více či méně bohulibých činností nejsou precizně vypočteny na základě nějakého sociálně inženýrského ekonomickomatematického modelu, který by maximalizoval veřejný blahobyt. Kdepak. Jsou výsledkem lobbistických tlaků, přesvědčování, a mnohdy i osobních vztahů mezi poslanci a příjemci daňových výhod. Zde by bylo možno uvést některé velmi šťavnaté příběhy, ale to možná až jindy.

Podstatné je, že čím jsou lobbisté vlivnější, tím složitější je daňová legislativa. Americké zákony a předpisy o federální dani z příjmů nyní čítají neuvěřitelných 67 204 stran textu. Jednotlivci a podniky vynaloží na plnění daňových povinností letos zhruba 300 miliard (ano, miliard, ne milionů) dolarů. Tato neuvěřitelná míra složitosti je dána silnou pozicí lobbistických firem, které zastupují své klienty. Toto je jedna z mála věcí, kterou bychom se skutečně neměli učit od Ameriky. Čím složitější je výpočet daňové báze, tím vyšší musejí být daňové sazby, aby nešťastníci, na které se žádné úlevy nevztahují, byli řádně natáhnuti. Zjednodušení daňového základu by umožnilo podstatně snížit daňové sazby. Tlustého „magické číslo“ 15 procent není nijak nemožné. Nízká rovná sazba daně by zároveň zlepšila daňovou disciplínu. Díky tomu, že daňová optimalizace by se přestala vyplácet (anebo by přestala být možná), by bylo realisticky možno očekávat zvýšení daňového inkasa, přesně podle Lafferovy křivky.

Když už je řeč o Lafferově křivce, často se opakuje mýtus, že prý jde o nepodloženou hypotézu. Nuže, uveďme pověst na pravou míru. Lafferova křivka není nic nového, jde jen o aplikaci Rolleovy věty o střední hodnotě, kterou zná ze základního kurzu matematické analýzy každý absolvent prvního ročníku kterékoli české vysoké technické školy. Lafferovu křivku by tedy měl – aspoň teoreticky – znát skutečně kdekdo.

Bude však teorie fungovat v praxi? Nepřímá odpověď: růst slovenské ekonomiky dosáhl v roce 2006 hodnoty 8,3 procenta; lépe na tom v Evropě byly jen pobaltské státy, které rovněž mají rovnou daň. Letos by Slovensko mohlo ekonomicky předstihnout Maďarsko. Poslanec Tlustý zřejmě neudělal chybu, když pověřil detailním zpracováním návrhu reformy slovenského ekonoma.