Jak se dělají zákony

Jan Suchánek

Ze svého dětství si pamatuji, jak můj otec, který učil právo policajty, měl doma nikdy neotevřené zákoníky. Nepotřeboval je zřejmě nikdy číst. A to bylo v době, kdy to právo nám bolševičtí komisaři nalinkovali na dlouhá desetiletí. Naši bolševici, kteří nebyli komisaři, si z toho psaného třídního práva, které nám tu sametová revoluce nechala jako dědictví, udělali verzi k přežití. Ta nemohla být z pochopitelných důvodů psaná a proto byla jen tradovaná. Tím nás vlastně socialismus vrátil ke kulturní úrovni národů, které se ještě nedostali k písmu.

Dnes ta praxe, která tehdy byla obranou před krutou asijskou variantou socialismu, byla personálně zděděna i současnou justicí jako přirozený průvodce pokračujícího třídního práva. Tenkrát to bylo ve prospěch našeho národního přežití, dnes je to fatální rakovina, kterou se justice brání Ústavě a Listině základních práv a svobod. Toto dědictví bylo umocněno tím, že i mafie zjistila, že konflikt třídního práva v myslích soudců, prokurátorů a vyšetřovatelů s Ústavou a trvající odklon od psaného práva je pro ni nezměrně efektivní. Na tom trvám, i když nový zákon o insolvenci prokazuje, že konkurzní mafie ani psané právo již nepodceňuje.

Takže zatímco všichni poukazují na neschopnost zákonodárců schválit použitelné zákony, místo, aby se radovali, že přes kombinaci vnitrostranického většinového volebního systému s národním systémem poměrného zastoupení jsou voleni zástupci většinově podprůměrných a průměrných. Po takových representantech přece nelze chtít, aby něčemu rozuměli. A tohoto stavu právě mafie využívá. Proč stále riskovat, že zloději jednají v rozporu se zákonem. Vždyť, co práce dalo zbavit soudruhy podezření, že rozkradli banky. Bylo nutno legalizovat kradení, loupení, defraudace nebo jak zní v zákoně, bezdůvodné obohacování. Stejně jako v případě bank se přece nejlépe krade za asistence našeho postsocialistického sociálního státu. A tak asi padla volba i na justici a její konkurzní rezort.

Někdo může namítnou, že v žádném zákoně není nepsáno, že konkurzní správci mohou krást, neplatit své závazky, nevést účetnictví podle zákona nebo se bezdůvodně obohacovat. Ne není to nikde napsáno, ale v tom rozhodujícím tradovaném právu to je neprůstřelně dáno, mohou. A neprůstřelnost tohoto protiústavního tradovaného práva hlídají prokurátoři a těm to schválila vláda i s parlamentem. Nevíte jak? Nejdříve si musíte uvědomit, že neexistuje nic, co by mohlo změnit názor prokurátora, že zločin nebyl spáchán a zloděj je nevinný, to je, že po právu drží to co ukradl. Oběť zločinu nemá proti prokurátorovi žádný obraný prostředek. Na civilní žalobu je většinou již pozdě a okradený na ni nemá peníze.

Mafie si to s prokurátory pojistila tak, že prokurátoři ve výroční zprávě svého resortu uvedli, že na krajské úrovni je výklad práva aplikován tak, že konkurzní správci vykonávají vůli soudce a jednají pod jeho dohledem, takže je vyloučena jakákoliv trestnost jejich počínání. Pokud by konkurzní správci udělali něco, co by se dalo těžko takhle odbýt, třeba neplacení daní, pak je aplikována další teze, že nositelem tohoto nezákonného jednání je úpadce, ne konkurzní správce. Toto přiznání neústavní podpory zločinnosti nikdo z ústavních institucí, kterým byla výroční zpráva adresována nezpochybnil, natož aby to přímo napadl. Neústavní výklad práva se stal nesporným. Desítky „Berků“ se mohli zaradovat a mafie může svoji činnost naprosto legálně rozvinout.

Ukradené miliardy jsou zřejmě chápány i jako nezbytné sociální zajištění „Berků“, protože, když si zvykli na soudcovské a prokurátorské platy, pak jít do důchodu za běžný důchod ostatních spoluobčanů je neúnosné. „Berkové“ se proto musí účastnit penzijního zabezpečení konkurzních mafií a je nutno do daňových rájů něco ulít i pro takové „Berky“ na jejich starý kolena.

Jen si ještě dovolím poukázat, co to dělá, když „Berkové“ s mafií narazí na nezkorumpovaného soudce. Stalo se, že z rozhodnutí nezkorumpovaných soudců vyplynulo, že konkurzní správce se při pokusu zneužít konkurz k ukradení miliardového majetku konkurznímu věřiteli prokazatelně bezdůvodně obohatil o několik desítek miliónů korun, protokolárně vykázaných. Samozřejmě, že soudce „Berka“ dělal mrtvého brouka a nedal žádný pokyn bezdůvodné obohacení vydat. Takže nezbylo, než se žalobou obrátit na jeho kolegy. Ti vymysleli dokonalou fintu. Aby žalobu o vydání bezdůvodného obohacení, které zákon výslovně nařizuje, mohli zamítnout nebo jen léta o něm nejednat, je nutné, aby se to nedostalo k nějakému nezkorumpovanému soudci na odvolacím soudu a mohli to finálně posoudit sami „Berkovi“ kolegové jako odvolací senát.

K tomuto účelu krajští „Berkové“ udělali soudem prvního stupně soud okresní. K tomu stačí, aby řekli, že to není spor vyvolaný konkurzem a jim to nepřísluší. To jim odvolací vrchní soud potvrdil tím, že prý nejde o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mezi podnikateli při jejich navzájem propojené podnikatelské činnosti. Na tom je legrační, že úpadce, správce konkurzní podstaty a poškozený konkurzní věřitel jsou všichni podnikatelé ze zákona a rozhodnutím soudu jsou i navzájem propojeni konkurzem, svými pohledávkami a závazky. Možná, že soudy hájí, že zde jde o bezdůvodné obohacení ze samozřejmě nepodnikatelského vztahu mezi soudcem a konkurzním správcem, který není vyvolaný konkurzem ale nadiktovaný mafií.

Problém je, že bezdůvodné obohacení není z podstaty věci a dle zákonné definice nikdy výsledkem podnikání. Tedy toho zákonného podnikání. Toho právě „Berkové“ využili. Vyložili psané právo tak, že podle nich se občanský soudní řád odkazuje na jiné bezdůvodné obohacení než je bezdůvodné obohacení definované občanským zákoníkem, a proto neplatí, že by soudem prvního stupně měl být soud krajský tak, jak to občanský soudní řád jednoznačně definuje. Tahle diferenciace bezdůvodných obohacení je možná v myslích soudců proto, že byli vychováni a cvičeni v třídním právu, kdy podnikatelský zisk byl vždy bezdůvodným obohacením.

Teď si ještě představte, že bychom měli právo, aby ti „Berkové“ zákony vykládali dle ústavních zákonů ve prospěch vlastnických práv poškozených. Takhle se trpělivě počká, až konkurzní správce se souhlasem jeho soudce „Berky“ všechny nakradené peníze řádně uklidí, podělí prokurátory i policajty a šábne se se správcem daně, který z bezdůvodného obohacení laskavě nevybere daně.

Mnozí mohou být přesvědčeni, že v tomto případě platí, že je nutno na popsané aplikovat jen Hanlonovu břitvu: „Nehledejte zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost“. Ve prospěch Hanlonovy břitvy svědčí, že všichni takoví soudci jsou školeni ve vědeckém socialismu a nemají žádné pochopení pro ekonomické souvislosti tržní ekonomiky. Pro ně je stále zisk podle vědeckého socialismu, ekonomické pavědy, která z nich udělala totální hlupáky, nepřátelskou buržoasní kategorií, stejně jako spekulace, aby obojí tedy v jejich právním vědomí bezdůvodným obohacením, v tomto případě bezdůvodným obohacením z podnikání, které musí neradi strpět.

Já jsem ale přesvědčen, že tak diametrální rozdíly v jednání „Berků“ a nezkorumpovaných soudců, které se tak často vyskytují na jedné skutkové podstatě, lze vysvětlit jen existencí konkurzní mafie. Zvláště, když je to umocněno tolika zdefraudovanými miliardami a strachem těch politicky odpovědných. Hanlonovu břitvu lze uplatnit jen ve vztahu k většině novinářů a politiků, kteří před konkurzní mafií absolutně strkají hlavu do písku.
Proto může nejvyšší státní zástupkyně přiznat dne 18.5.2007 na http://aktualne.centrum.cz, že „konkurzní řízení je netrestní oblastí, takže oprávnění státního zastupitelství v tomto směru jsou skutečně omezená“. Nikdo se ji inteligentně nezeptá, jak tohle odpovídá logice, právu a Ústavě. Kdyby se někdo nejvyšší státní zástupkyně zeptal a existoval společenský tlak na to, aby musela odpovědět, pak by se asi zjistilo, že se možná ani neodkazuje na tichý souhlas ústavních institucí s prokurátorskou imunitou konkurzních správců ale opírá se o jinou nadzákonnou normu, kterou je interní organizační řád státního zastupitelství a kolegialitu prokurátorů, což je nutí k vzájemnému respektu, aby si nelezli do zelí. Každý má přece právo si inkasovat své léno.

V důsledku uvedených souvislostí se dokonce dá vypozorovat, že jednání některých z těch, kteří nejsou úplně blbí a být čestnými se jim zdá fatálně nebezpečné, je přímou demonstrací ochoty dostat se také na výplatní listinu konkurzní mafie.