Omluva Hitlerovi

Jan Suchánek

To zní pěkně odporně. Omluva německým národním socialistům zní líp a omluva německým socialistům by už byla téměř multikulturně akceptovatelná. To zmínění Hitlera ale upřesňuje časovou souvislost. Není to moje omluva, ale Paroubkova, Zaorálkova a jim podobných. Nebýt nás Čechů, tak mohl v Německu pokojně budovat sociální stát. My Češi jsme mu to zkazili a dnes to budeme v Unii napravovat. My jsme totiž stavbou betonových pevností v našich horách hraničících s Německem vyprovokovali 2. světovou válku. To je přece logika Paroubkova, Zaorálkova a jim podobných odporu proti americkému radaru. Ještě dál jsme vlastně zašli v tom, že financujeme svými unijními daněmi raketové jednotky Hamasu v Gaze. To nesmí žádný radar pokazit.

Nemá smysl proti Paroubkovi, Zaorálkovi a jim podobným argumentovat. Oni jsou opřeni o podprůměrné, kteří tvoří většinu populace, a ti nadprůměrní by si ze školy měli pamatovat, že těm podprůměrným nikdo nic nikdy nevysvětlil. A Gross a Čunek ukázali, jak lze na souznění s podprůměrnými dobře vydělat. Dnes už téměř všichni pochopili, že ve veřejném prostoru jde jen o informační šumy. Pravda se v nich zcela ztratí. Logika, čest a podobné atributy nemají pro podprůměrné žádný význam. Stejně tak ani historická zkušenost nebo individuální trhem ověřený ekonomický úspěch není vodítkem pro současnost či následování. Ten historický posun demonstrují křesťané v Parlamentu. Jsou přesvědčeni, že jejich preferenční úpadek je odvislý od toho, že polevili v hříchu krádeže, v zdanění nadprůměrných k nákupu odpustků u podprůměrných.

Na mé protikorupční texty popisující postupující ovládání naší vlasti konkurzními mafiemi někteří komentátoři reagují konstatováním jejich bezmezné skepse a smutkem vlastenců. Ono to tak hrozné není. Oni totiž dnes levicoví populisti vládnou skoro všude a dokonce i církve opustili Boha a jeho syna Ježíše a v konkurenci s marxisty přestaly volat po individuální odpovědnosti a vyzývají pouze ke kolektivní solidaritě prostřednictvím zdanění bohatých. Protože vše je relativní, jde jen o to, jak moc blbě to která parta levicových populistů dělá.

Problém je v demokratické vládě většiny podprůměrných, kteří v jejich sociálním zajištění, které mohou svojí politickou volbou vylepšovat, nemusí žít ani ve strachu před Pánem Bohem a ani mít v úctě majetek nebo zisk. I opuštění ideje budování komunismu pro naše děti a rostoucí blahobyt přispěly k tomu, že se podprůměrní integrovali do manipulovatelného konzumního davu. Dokonce i mezi těmi nadprůměrnými se vytratilo vědomí a u nás ani neobnovilo, že rozhodujícím zdrojem našeho blahobytu je svobodná soutěž. Převládá názor, že když stát není schopen svobodnou soutěž kontrolovat, tak ji musí regulovat, když ji neumí regulovat, tak ji musí zrušit a to, co bylo předmětem svobodného jednání, se svěří státu.

Pak si nikdo neuvědomuje, že oligopol státem financovaných politických stran, jejichž členské základny zajišťují vedoucí pracovníky státním a obecním úřadům a které jsou ovládány jejich do většin spojených koalic podprůměrných a průměrných, vylučuje soutěž stejně jako poměrný volební systém. Ten poměrný volební systém vylučuje zejména konkurenční soutěž politiků o soukromé fondy k financování volebních kampaní v malých jednomandátových obvodech, která byla jediná schopna vyloučit ty nejšílenější levicové populisty ze soutěže o hlasy voličů.

To, jak blbě to ti socialisti všech přebarvení dělají, má nakonec jen dvě omezení. Tím prvním je skutečnost, že když si kupují své podprůměrné voliče, oslabují jejich chuť pracovat. Takže čas od času musí v jejich levicovém šílenství polevit a učinit něco pravicově racionálního. Čím levicovější je takový politik, tím větší nebo nakonec jediná šance na to, že mu opozice nápravu nezkazí. Druhým omezením je konkurence korupčníků, kteří se perou, kdo si bude v přízni podprůměrných déle hrabat. Opoziční zastupitelé vědí, jak si hrabe starosta, starostové vědí, jak si hrabou na hejtmanstvích, a tam vědí, jak si hrabou na ministerstvech. Význam konkurence podtrhuje i to, že nesmírný pokrok vzešel vlastně z toho, že se konkurenčně střetli dva velcí budovatelé sociálního státu, titáni sociálního státu, Hitler a Stalin.

Možná, že skutečně fatální je jen to, že konkurence levicových populistů se unijní integrací Evropy potlačuje a přesouvá na vyšší úroveň, když selhání levicového populismu nebude indikováno uvnitř Evropy na některém z národních států k nápravě ostatních. Bude měřitelné pouze v soutěži Evropy s USA, Ruskem, Čínou, což jsou velké a setrvačné objekty, které svým selháním mohou každý poškodit všechny, když není jisté, jak jako celek všechny čtyři obstojí v započaté válce s hladovým nebo nábožensky fanatickým Jihem.