Dětství po roce 1968

Pavel Kohout

blog.aktualne

Vážně už si nepamatuji, co jsem dělal 21. srpna 1968. Rád bych posloužil tklivou osobní vzpomínkou, ale vlastně ani nevím, jestli jsem si ten den hrál spíše s medvídkem nebo s hasičským autem.

S autem asi ne, to jsem dostal až ke druhým narozeninám. Takže to asi přece jen byl medvídek anebo možná plyšová kočička od strejdy Karla z Vídně. Zato si ale pamatuji, kdy jsem poprvé slyšel termín „Sovětský svaz“. Bylo to ve věku asi tří let z televizních zpráv. Zaujalo mě to: koho svázali, proč, a kdo to jsou ti Sověti? Představoval jsem si nebožáka přivázaného k mučednickému kůlu, kolem kterého křepčí příslušníci divokého indiánského kmene Sovětů. Trochu mě mátlo, že televize Sovětský svaz chválí, takže jsem logicky usoudil, že to budou asi hodní indiáni, kteří zajali nějakého padoucha.

Zhruba ve stejné době se v televizi mluvilo o jakési „buržlázii“. Nejdřív jsem myslel, že se jedná o nemoc, ale v televizi říkali, že buržlázie někoho vykořisťuje. Aha: takže Buržlázie je nějaká zlá ženská, která křičí na lidi a bere jim prachy. Slovo „prachy“ jsem pochytil od tety, která si stěžovala, že už je zase nemá. Chtěl jsem se zeptat, jestli jí prachy sebrala Buržlázie, ale nakonec jsem si to rozmyslel.

V televizi mluvili o dělnické třídě, o které jsem měl naopak dosti přesné představy: dělníci odpoledne ukončí práci v továrně, a pak těm unaveným chudákům někdo řekne, že ještě musí do školy. Dělníci si sednou do třídy a pak poslouchají nějaké nudné řeči. Něco podobného jsem jednou zažil s maminkou, která sice nepracovala v továrně, ale jednou mě na podobnou přednášku vzala, protože mě neměl kdo hlídat. Tlustý plešatý pán tam zase něco povídal o Buržlázii a byla to opravdu velká nuda. Třída dost trpěla, i když možná nebyla úplně dělnická. Kreslil jsem si propiskou na papír a litoval, že s sebou nemám aspoň plyšovou kočičku.

Dospělí lidé dělají divné věci, říkal jsem si v předškolním věku dost často. Vydrží celé hodiny poslouchat něco, co nedává smysl, a nejenže neodejdou, ale ani si s sebou nevezmou žádné hračky. V televizi pořád pouštějí samé soudruhy, kteří říkají, jak se máme dobře. Přitom samozřejmě od tety vím, že prachy nejsou, a komu budu věřit víc – tetě, nebo soudruhovi z televize?!

Z naší rodiny existoval jen jeden člen, který evidentně prachy měl. Byl to strejda Karel z Vídně, který se čas od času objevil na návštěvě. Na podzim přijížděl v dodávce se dvěma psy a loveckou puškou. Nikdy nezapomněl naložit dodávku nějakými dárky. Autíčka značky Matchbox mám dodnes (díky, strejdo.)

Karel byl obchodník a slušně vydělával, druhý strejda Franta z Besigheimu u Stuttgartu vydělával jako zedník méně, ale ani on nezapomněl vždycky něco přivézt. Napadlo mě, že kdyby žil u nás, asi by taky musel chodit do dělnické třídy a neměl by nádherně nablýskaný vůz značky Volkswagen „Brouk“ v nádherné modré metalíze. A pak ještě občas jezdila Alice z Vídně, Höpflerovi, co kdysi mívali dům v sousedství, a pak ještě další, na které už si nevzpomínám. Všichni přijížděli ze Západu, o kterém v televizi říkali, jak se tam lidé mají špatně.

Někdy zhruba na začátku školního věku jsem došel k nezvratnému názoru, že televizi se nedá věřit, a kdoví, zda Sovětský svaz je opravdu hodný. Tehdy jsem už samozřejmě věděl, že Sověti nejsou žádní indiáni, ale ve skutečnosti Rusáci, co kolem našeho domku v Blšanech každou chvíli jezdí na vojenské cvičení a zpátky. Bezstarostné dětství končilo a začal mnohaletý trest v podobě povinné školní nudy, proti které byla dělnická třída maličkostí.

Dodnes mi přijdou šokující a nevysvětlitelné dvě věci. Za prvé – jak to, že ti indiáni z kmene Komančů, co tu tenkrát vládli, byli tak hloupí? Vždyť jejich propagandu dokázalo prokouknout i předškolní dítě. Za druhé – jak to, že dospělí lidé se tenkrát chovali podřízeně jako poslušné děti ve škole? Vždyť nedokázali ani bojkotovat ta třeskutě nudná politická školení a schůze. Chápu existenční obavy, naše rodina byla sama přímo postižena propuštěním z politických důvodů. Ale kdyby tenkrát lidem vydrželo odhodlání déle než týden, Komančové by si tolik nedovolovali. Vždyť nebylo nutné vzít do ruky zbraň a stavět barikády, pasivní odpor samotný by hodně dokázal.

Češi později rádi sváděli všechnu vinu na Rusy, ale to není fér. Ruských vojáků u nás bylo hodně, ale nikdy přímo nevykonávali moc nad českým národem. Nikdy nechodili do českých úřadů, podniků nebo škol, aby říkali „musíte dělat to, a nesmíte dělat ono“. Na rozdíl od Němců za nacistické okupace neposílali lidi do vězení nebo koncentráků.

Špinavou práci dělali Češi a Slováci sami. Byli to Češi, kdo věznil jiné Čechy, kdo pronásledoval „politicky nespolehlivé“, kdo vyhazoval učitele ze škol, ředitele z podniků a novináře z médií jen proto, že nepodepsali souhlas se vstupem sovětských vojsk. Byli to Češi, nikoli Rusové, kdo neprodyšně uzavřel západní hranice; a Češi stříleli do vlastních lidí, kteří se pokoušeli uniknout na svobodu ze socialistického „ráje“.

Rusko se v roce 1968 projevilo jako predátor na mezinárodní úrovni, ale mezi Čechy se našlo příliš mnoho drobných mrchožroutů na úrovni lidské. Nikdo nenutil ruské pomahače z řad Čechů a Slováků, aby byli tak aktivní a nekompromisní, jací byli. Žádný jiný sovětský satelitní stát nezaznamenal tak fanaticky oddaný stupeň kolaborace, která šla daleko za rámec požadavků Kremlu.

V roce 1968 nás Rusové připravili o pocit relativní svobody, ale v následujících letech a desetiletích jsme sami sebe připravili o čest. Měl jsem relativní štěstí, že nejhorší časy ruské okupace jsem prožil jako dítě, ale většina mých starších spoluobčanů to odnesla zlomenou páteří a zlomeným svědomím. A i když je to už dlouho, zranění stále bolí.