Lisabon a Nice

Ondřej Krutílek

Revue Politika


Odmítat Lisabonskou smlouvu se stalo v eurorealistických kruzích normou. Kdo ji jen náznakem hájí, je po zásluze potrestán. Pravda je ale taková, že debata o daném dokumentu už dávno překročila své meritorní meze a stala se politickou a symbolickou. Na smlouvě samotné to samozřejmě nic nemění – je stejně mimózní jako předtím –, charakter diskuse tím však fakticky staví na piedestal Smlouvu z Nice: jako by právě ona měla v distinkci s Lisabonem reprezentovat ono dobré (zatímco Lisabon všechno zlé).

Není to tak úplně pravda. V kostce by se dalo říci, že základní rozdíl mezi oběma smlouvami je v tom, že Nice říká hromadu věcí skrytě, zatímco Lisabon se s tím nemaže. Právě tento fakt činí z reformní smlouvy – v porovnání s Nice – relativně snadný terč: k jejímu pochopení postačí (navzdory vší její složitosti) znalosti státovědy; podrobných informací o integračním procesu jako celku netřeba. Lisabon lze navíc bez uzardění napadat i z toho důvodu, že jde o přemalovanou euroústavu, že s Irskem se po jeho „ne“ po většinu času jednalo (přese všechny zvyklosti) jak s nevychovaným frackem či že politický nátlak na ratifikaci v Česku je (bez ohledu na předsednictví) bezprecedentní.

Nemylme se však: Nice není nijak výrazně lepší. Její jedinou výhodou je to, že už platí, takže se o ní nemluví. Navíc podíváte-li se na ni optikou běžného legislativního provozu, zjistíte, že již ona poskytuje unijním institucím řadu kompetencí, o nichž se začalo hovořit až v souvislosti s euroústavou nebo – chcete-li – s Lisabonem.

V tomto směru jsou podstatné dvě vzájemně provázané věci: krach euroústavy a legislativní monopol Komise. Se schválením euroústavy se před referendy ve Francii a Nizozemsku všeobecně počítalo – a projevovalo se to téměř bez výjimky i při přijímání nových norem: musíme přijmout to či ono, protože euroústava… Předčasný konec ratifikačního procesu pak vytvořil situaci, v níž Komise začala – právě s ohledem na tento vývoj a více než kdy předtím – maximalizovat svou výhradní roli při předkládání legislativních návrhů. Nutno dodat, že výrazně jí v jejím úsilí napomohl Evropský soudní dvůr několika rozsudky, jež jí více než konvenovaly, Evropský parlament, trvale hrající svou hru o „čestné postavení“ mezi jinak demokraticky pochybnými institucemi, a některá předsednictví pokoušející se skrze Unii zastřít, že problémy k řešení dlí především u nich doma.

V praxi se to projevovalo a projevuje tak, že docházelo a dochází k častému žonglování s právní bází u řady legislativních předloh – aby rozhodování o nich spadalo do režimu hlasování kvalifikovanou většinou a zároveň byl do celého procesu zapojen Evropský parlament, obecně považovaný za jeho katalyzátor.

Podívejte se na mediálně profláklý klimaticko-energetický balík, předlohy týkající se zvyšování energetické účinnosti, požadavek na trestněprávní ochranu životního prostředí či návrhy z ranku sociálních věcí a zjistíte, že většina těchto textů není prosta přesahu do dalších politik (energetické, rodinné, vnitřně-bezpečnostní), ba naopak cílí právě na ně, byť formálně (a zcela legálně) byly předloženy tu na základě článku umožňujícího Unii rozvíjet politiku životního prostředí, tu s odvoláním na zásadu volného pohybu osob.

Pokud se ptáte, co s tím, odpovídám, že nevím; vyjednávací prostor pro členské státy oponující tomuto vývoji je v dnešní Unii již relativně malý. Rozhodně by však nemělo docházet k přeceňování Nice. Řečeno lékařskou terminologií, není panaceem, ale spíše placebem. Ostatně stejně jako Lisabon.