Udal Kundera nebo neudal?

Josef Mlejnek

Psáno pro 51 PRO, aktualizováno pro Virtually

Po vzniku institutů „národní paměti“ v postkomunistických zemích nyní občas dochází k tomu, že se přijde na nelichotivé údaje z minulosti osob, které se jako disidenti nezřídka buď přímo významně podílely na odboji vůči komunistickému režimu, nebo svými postoji či dílem nějakým způsobem symbolizovaly odpor proti jeho totalitním praktikám.

Vzhledem k okleštěným možnostem a nepříliš vábným vyhlídkám, jaké má náš Ústav pro studium totalitních režimů, jsou jeho objevy zatím dost skrovné. Naposledy rozvířil hladinu, ale i spodnější zdejší vody, úřední policejní záznam pořízený rukou jistého Jar. Rosického o udání, které měl téměř před šedesáti lety, přesně 14. března 1950, učinit tehdejší student a později slavný spisovatel Milan Kundera na Miroslava Dvořáčka, západního letce, který emigroval a posléze se vrátil do republiky jako agent a který byl po svém zadržení odsouzen k dlouholetému žaláři a odseděl si čtrnáct let. Na kusu zažloutlého úředního papíru s textem sepsaným na stroji sice chybí podpis udávajícího (nebyl takový úzus), ale je-li vyloučeno pozdější falzum, jaký měl v onom roce 1950 kdo zájem diskreditovat nebo případně zneužít důvěry studenta a komunisty Milana Kundery? Nebo kdo tehdy mohl konat v předzvědění, že pozdější slavný spisovatel bude mít skoro o šedesát let později promoci svého díla na veletrhu ve Frankfurtu? Na uveřejněný dokument pochopitelně reagují Kunderovi obdivovatelé, vrstevníci, přátelé, znalci jeho díla, někteří docela hystericky, vytvářejí se různé krkolomné teorie, ale na dně se po všem hýbání vodou vždy výsměšně objeví protivný kus papíru.

V souvislosti s Milanem Kunderou se většinou uvádí případ mladého Güntera Grasse, nositele Nobelovy ceny, který měl dlouhá léta utajovat svoji službu ve zbraních SS na sklonku války (bylo mu tehdy sedmnáct let). Ozývají se hlasy, že Milan Kundera si svůj případný poklesek už dávno odpracoval svým dílem, které mu navíc získalo světovou proslulost. Lze ve světle završeného díla a slávy prohlásit, ať mrtví z padesátých let pohřbívají své mrtvé? Ale udaný Miroslav Dvořáček ještě žije a někteří z komentátorů také upozorňují na fakt, že akt udání a vyrovnávání se s ním se v Kunderově díle objevuje hned několikrát (Žert, Kniha smíchu a zapomnění a další). Jistě, něco takového nemůže samozřejmě představovat důkazní argument pro soudní řízení, ale nikdo Milana Kunderu soudit nebude. Stále může - čistě teoreticky - jít o náhodu.

Spisovatel se při psaní sice může o některá témata zajímat čistě literárně, ale daleko spíš pracuje s látkou svých temných náklonností nebo poklesků, o nichž ví jenom on sám. V případě svědomí a nenapravitelného stalo se jde ovšem o nezvažitelné věci a při nich žádné něco za něco neplatí. Ostatně evangelium (Matouš, 16,26) hovoří zřetelně: „Co platno člověku, kdyby i celý svět získal, ale na své duši trpěl újmu? A za co může získat svou duši zpátky?“

Žít se selháním

Udal Milan Kundera Miroslava Dvořáčka, nebo neudal? Při všech možných polehčujících okolnostech – podle Milana Uhdeho bylo vše omluvitelné, jednal-li v dobré komunistické víře (!) – se věc nedá odbýt mávnutím ruky. Co když Milan Kundera skutečně vleče své mladistvé selhání stále s sebou jako břemeno, s nímž se nenaučil žít? (To se mi zdá být nejblíže pravdě.) Dostojevskij není autor, kterého má zrovna Kundera v oblibě: před svým odchodem do Francie měl dostat nabídku vytvořit divadelní adaptaci některého z jeho slavných románů, ale nabízenou možnost odmítl, neboť v sobě nemohl překonat odpor právě k tomuto ruskému spisovateli – při odůvodňování své averze ovšem strčil Dostojevského řeči o bratrství do jednoho pytle s Brežněvovou bratrskou pomocí. Je zajímavé, že i Dostojevskij a jeho literární hrdinové, jako například Stavrogin v románu Běsi, cítí potřebu se vypořádat se svým „hříchem“: v Dostojevského případě nejde o udání, ale o něco ještě mrzčejšího, o svedení dvanáctiletého děvčátka. Při všech propastných odlišnostech možná spojují oba spisovatele právě jejich analogická selhání. Ať tak či onak, Dostojevskij napsal veledíla, ale neodpracoval si jimi nic. Přesto se mi příčí představa, že by svou duši „nedostal zpátky“ právě on. Ani Milan Kundera, pokud udal člověka, si nic psaním románů neodpracoval. Jako dědic ducha osvícenského libertinství bude na pojem hřích (natož pokání) nejspíš alergický, ale přeji mu, aby „svou duši“ dostal zpátky také. Zatím je ze všeho nejvíc slyšet bubnování na Kunderovu obranu, včetně petice jedenácti světových spisovatelů v čele s Castrovým přítelem Garcíou Márquezem. Medvědí služba, průvodní směšnosti odvádějící pozornost od „jádra věci“.

Josef Mlejnek