O nevědecké práci

Otto Drexler

Vážený pane Krystlíku,
děkuji vám za vaší reakci, na kterou musím reagovat. Mohu vás ubezpečit, že některé vaše spekulace jsou mylné. Pokud si myslíte, že kromě článku Jak začala okupace, jsem další vaše články nečetl, jste na velkém omylu. Vaše články už delší dobu bedlivě sleduji a zkoumám. Článek První republika nebyla žádný med jsem si tehdy na podzim dokonce vystřihl a důsledně prostudoval. Je pochopitelné, že články v MfD musí mít danou délku, ale v CS-magazínu jistě mohou mít články délku daleko delší – tudíž v nich můžete vyjádřit přesně to, co chcete. Já jsem si vaše internetové články přečetl, nemyslím si, že ty internetové články jsou něčím lepší – pouze délkou.

Říkáte, že vědeckého poznání třeba je, nuže, nemíním s vámi nesouhlasit, ale vy žádné vědecké poznání nečiníte, ať už v novinách či na internetu. Mám za to, že vědeckým bádáním není si vzít knížku, s které udělat jakýsi obsah, který v sobě stýká argumenty za znemožnění českého národa. Za vědecké poznání považuji to, když z dostupných materiálů vytvořím práci, která na základě shromážděného materiálu popíše nějakou událost, nějakou osobnost nebo osobnost v nějaké události. Stavět vlastní popis nějaké události na práci jednoho historika mi přijde trochu zvláštní, hlavně v případě, kdy autor takových článků chce přesvědčovat veřejnost o všudypřítomných historických mýtech. Jsem toho názoru, že když chce někdo bořit mýty, tak základním předpokladem pro boření mýtů je objektivní posouzení, které se neobejde bez široké znalosti problému, v opačném případě pak autor sice jeden mýt zboří, avšak tragikou osudu jiný vytvoří. K prospěchu svému a neprospěchu vašemu si teď dovolím ocitovat autentickou odpověď historika Františka Šmahela, který byl oceněn nejprestižnější vědeckou cenou Praemium Bohemiae: „Vypadá to, že máme tři bolavé rány našich dějin. Stydíme se za husitství, sypeme si popel na hlavu za vyhnání německých spoluobčanů a neumíme se vyrovnat s dědictvím komunismu. Ti, co tato témata neustále oživují, však nejsou historici, nýbrž zpravidla publicisté, prostě lidé, kteří dávají vědět především o sobě. Znovu a znovu přitom mění nazírání na věc, neptají se, jak k věci došlo. Fascinováni Pekařem, kterého vůbec nezajímali Husové, nýbrž jen zlotřilí Žižkové, zapomínají tu na křížové výpravy proti husitům, tu na rozbití a okupaci Československa, nakonec i na zradu západu a všeobecný poválečný odklon doleva.“

Řekl jste, že vaše „odpovědi nejsou bulvární, nýbrž jsou to neoddiskutovatelná fakta či autentické výroky. Vytváření „jednoznačného“ názoru čitatele ponechávám vždy jeho intelektu“. Nenapsal jsem, že vaše články jsou bulvární, avšak vaše autentické citáty českých osobností mi, s prominutím, připadají jako jakýsi historický bulvár. Bulvár hledá co nejzajímavější lidské situace, kterých rád využije. Ty vaše citáty mají mít zajisté nějaký cíl. Horší než to, jaký mají cíl, je to, jaký mají účinek. Vy mi řeknete, že to děláte pro osvětu, že lidé mají vědět všechno. Když jste to napsal o Peroutkovi, představte si, znám lidi, kteří si na základě vašeho výroku udělali kompletní názor na Peroutku, protože předtím o něm slyšeli, jako o nejlepším českém žurnalistovi, a po vašem článku si řekli, poněvadž od něho nikdy nic nečetli, že je sláva Peroutky uměle vyvolaná, která se nezakládá na pravdě. To je pro mě ten bulvár; nesnažíte se o objektivní posouzení věci, nýbrž o senzaci. Stejně tak s Čapkem – v otázce jeho věci mohu pro osvětlení skutečností doporučit právě Peroutkův obsáhlý článek Po dvaceti letech. Měli bychom mít na paměti, že nic se neděje náhodou, a že vše má nějaký důvod. Pokud toto nechceme respektovat, pak sami sebe obklopujeme mýty. Je hezké, že vytváření jednoznačného názoru necháváte na čtenáři a jeho intelektu. Mám však za to, že u vašich citátů nezáleží vůbec na intelektu člověka, nýbrž na znalosti člověka toho problému.

Mě by pane Krystlíku velmi zajímal váš názor, celkový názor, na Masaryka, Čapka, Peroutku, ale i na ostatní české osobnosti. Zda je Váš vztah k nim záporný, ale spíše by mě zajímalo, jestli byste tyto lidi byl schopen vylíčit tak přesvědčivě, jako např. Konráda Heinlena, zda byste se neuchyloval k prostému konstatování několika faktů bez objasnění či zda byste líčil okolnosti doby, jako právě u toho Heinlena. To dnes stačí, o vašem vztahu k národu zas jindy, ale přece by mě zajímalo, jestli nemáte v lásce národ jako sám o sobě (a nejraději byste národy zrušil) nebo jestli jste vysazen právě na ten národ český. Já jsem toho názoru, že český nacionalismus je oproti jiným národům velmi malý.