Co dělá as Oscar Wilde v svém hrobě na Père Lachaise?
Josef Mlejnek
Hrst úvah nad muzikálem Obraz Doriana Graye
Když jsem měl zhruba před deseti lety možnost shlédnout českou verzi rockové opery Jesus Christ Superstar, byl jsem připraven na určitou redukci událostí zaznamenaných v evangeliích: mladý rebel se dostává do střetu s mocnými, v němž nakonec prohrává. Z této perspektivy koneckonců vidí „Ježíšův příběh“ Jidáš, člověk (aramejsky iš) z Karjot, jedna ze tří hlavních postav muzikálu. Od autora hudby „nejlepšího muzikálu všech dob“ Andrewa Lloyda Webbera jsem si už v osmdesátých letech s obdivem vyslechl slavné Rekviem, mši, kterou jsem vnímal jako důkaz jeho mimořádné hudební kvalifikovanosti. Muzikál Jesus Christ Superstar jako dokonalé řemeslo? Možná i něco víc. U jeho české verze mne zarazilo především libreto - svou neobratností, příšernými banalitami a řadou zjevných nesmyslů do té míry, že jsem si dal tu práci a porovnal je s originálem libretisty Toma Riceho. Šokující zjištění: originál velice plasticky korespondoval s předlohou, po nějaké sentimentální, pologramotné muzikálovině ani stopy. Dalším šokem pro mne byl unisono chvalozpěv kritiků a znalců z oboru nad texty Michala Prostějovského. Proč to píšu?
Dramaturgyně a autorka scénáře muzikálu Obraz Doriana Graye, který se v současnosti hraje na prknech Divadla Ta Fantastika, se mne asi tak před půl druhým rokem otázala, zda by se slavné dílo Oscara Wildea – autora ve své době více skandalizovaného než skandalizujícího - dalo převést na muzikál. Odpověděl jsem, že v zásadě ano. Nebyla v tom žádná sarkastičnost ve stylu rádia Jerevan, oklikou vyjádřený negativní postoj. Okamžitě mi vytanula v mysli všechna úskalí, jimž se nevyhnula česká verze Webberova veledíla. Po shlédnutí muzikálové podoby Wildeova jediného románu, ve kterém jako by si sám zčásti předpověděl vlastní tragédii, jsem musel konstatovat, že se mé obavy místy naplnily až nepříjemně. Chápu, že pro muzikál bylo nezbytné „přetáhnout“ z předlohy především příběh, ten se však autorům muzikálu posouvá někam jinam. Aristokraté v románu Obraz Doriana Graye například nevedou určitý způsob života jenom proto, že mají čas na zahálku, ale jsou k němu determinováni zcela určitou hédonistickou filozofií. A samotný příběh je nepoměrně víc podobenstvím než by „jen“ pohádkou pro dospělé. V představení závěrečné vstupování Doriana do „nebíčka“ rámem obrazu, kde na něj všichni počínaje maminkou čekají, balancuje na hranici špatného vkusu. A ten strašný průvodní text k tomu: „Tichá tma/ V ní všechno smíš...“ Metaforické konfety: Pojď se vzdát/ S klidnou duší/ Roucho z vln/ Dej si ušít.“
Hudba Michala Pavlíčka přes dvě tři bravurní místa představuje spíš rutinní záležitost, vnucuje se při ní víc než zdrávo pocit jinde již slyšeného. Největší slabinou Doriana Graye v Ta Fantastice je však celé libreto textaře Jana Sahary Hedla. Nejde jen o to, že základní plebejská poloha jeho textů je v rozporu, a to rozporu, který se nestal kontrapunktem, s aristokratickým duchem Wildeova díla, ale že často neobstojí tváří v tvář nárokům na aspoň průměrné řemeslo, neboť až na pár snesitelných výjimek jde o textařskou machu. Neobstojí argument, že tak se přece muzikálové věci dělají. Dělají, ale neměly by se dělat. Sahara píše hůř než spodních básnických sto tisíc. A to už je co říci! Jiří Pokorný vytvořil řadu barevně sytých a plastických scén, mám na mysli například orgie zkažených aristokratů v přítmí nebo vraždu malíře Basila, kde režisér jako by zrušil Bressonovu výhradu, že film na rozdíl od divadla může pracovat s detailem, tím, že použil tzv. subjektivní kamery. Vidím-li v akci tzv. muzikálové herce, s hořkostí si uvědomuji, že půlherec a půlzpěvák nedají dohromady jednoho celého umělce, ale jeho odmocninu. V tomto poznatku mne jen utvrdila Iva Marešová ve všech třech svých rolích. Nemuzikálový Karel Dobrý projevil výrazné zpěvní dispozice, ale jeho lord Henry je scénářem příliš upozaděný na to, než aby mohl předvést alespoň zlomky svých paradoxů, které mají být cestou k pravdě. Mile mě překvapil Kamil Střihavka, jehož Basil Hallward je soustředěný, úsporný a přesný, a také Václav Bárta a jeho běsný James Vane. Vedle těchto „silných“ představitelů trochu zapadá hlavní postava, Dorian Gray, neuměle ztělesněná Davidem Krausem.
Tvůrci muzikálu měli ambici vzdálit se běžně pojímaným komerčním muzikálovým projektům. V českém kontextu by něco takového mohlo být i záslužné. Stále se však držím jedné zásady, kterou zdůrazňoval F. X. Šalda, podle níž nemá smysl v kritikách pochlebovat Nováčkovi, že je o milimetr nebo decimetr lepší než Dvořáček, ale říci mu rovnou, že takovému Leonardovi da Vinci nesahá ani po kotníky. Proto bych se nemohl spokojit s konstatováním onoho typu, že na české poměry má Obraz Doriana Graye slušnou úroveň…
Jinde jsou snad běžné – ale třeba jednou budou také v Čechách - i komerční projekty, u nichž nejsou nijak ošizeny tvrdé nároky na profesionalitu.
-----------------------------------------
OSCAR WILDE: Obraz Doriana Graye. - Divadlo Ta Fantastika Praha, dramaturgie a scénář Marie Reslová, hudba Michal Pavlíček, texty Jan Sahara Hedl, režie Jiří Pokorný. Psáno z reprízy 26. února 2006.
Psáno pro 51PRO
Josef Mlejnek
