Novakova optimistická vize globálního vývoje a válka v Iráku

Roman Míčka

Nejnovější kniha amerického katolického teologa a neokonzervativního politického myslitele Michaela Novaka Univerzální hlad po svobodě - proč střet civilizací není nevyhnutelný (2004) přichází s překvapivě optimistickou vizí možného budoucího překonání kulturních, ekonomických a politických rozdílů ve světě. Tímto dílem autor provádí komplexní vhled do souhry náboženství, ekonomiky, kultury a demokracie v globalizujícím se světě 21. století. Reaguje na nejnovější výzvy, které přináší současná doba, a soustřeďuje se na problematiku světového vývoje spojeného s možným rozkvětem lidské svobody. V této souvislosti nastiňuje projekt světové transkulturní „caritapolis“ - jakési „civilizace lásky“ -, přičemž zásadní roli zde připisuje autentické oživené religiozitě.



Za největší hrozbu současnosti považuje Novak smrtelnou konfrontaci mezi světem islámu a světem Západu. Tato hrozba byla nejpůsobivěji vyjádřena v knize amerického politologa Samuela P. Huntingtona Střet civilizací - boj kultur a proměna světového řádu, jež poukazuje na restrukturalizaci konfliktních linií ve světě po ukončené studené válce. Spory a konflikty se mají napříště vést mezi civilizačními okruhy, zejména pak mezi „křesťanským Západem“ a „krvavým islámem“. Debatu o platnosti této teorie bolestně zasáhly události 11. září 2001 - krédem „islamofašistů“ je „porazit a zničit západní civilizaci“. Novak považuje současnou situaci hrozby a reality islámského terorismu za čtvrtou světovou válku (v pořadí třetí byla válka studená), která se vyznačuje novou strategií a tudíž velkým rizikem pro svobodný a demokratický svět. Novak je taktéž znám svou obhajobou vojenského zásahu v Iráku, čímž se dostává do rozporu s většinovým názorem křesťanského spektra

HLAD PO SVOBODĚ


Michael Novak navzdory pesimistickým představám o střetu civilizací předkládá alternativní program možného vývoje globálního světa. Dle jeho názoru existuje reálná možnost mírové demokratizace a svět by za příznivých okolností mohl přijmout hodnoty svobody, demokracie a ekonomického rozvoje. Novak je přesvědčen, že rasové, kulturní a náboženské prvky rozdělující současný svět jsou pouze sekundární - člověku je vlastní obecná touha po lidské svobodě a lidské důstojnosti, která z ní vyvěrá. Zatímco pro židovskou a křesťanskou tradici i s jejich sekulárními východisky je svoboda červenou nití dějin, velkým tématem ve všech dílech po celá staletí, mezi muslimy i v dalších kulturách byl hlad po svobodě podle Novaka jen málo pociťován. Tento hlad je ovšem podle něj univerzální. Přestože je latentní, „dřímá v každé lidské hrudi“. Bůh stvořil lidský svět, aby fungoval na principu svobody.


Svět současného islámu zakouší hlubokou turbulenci. Agresivní minorita je připravena prosazovat extrémní politiku, zatímco mnohem větší část muslimů v celém světě by ráda zůstala věrná islámu a jeho hloubce učení o Bohu a člověku. I muslimové chtějí žít ve světě svobody a prosperity, participovat na vymoženostech lidské civilizace. Co se týče světa islámu, Novak věří, že vláda násilného fundamentalismu je dočasná a pomíjivá, že islámské náboženství má potenciál k přijetí obecně aspirujících lidských hodnot a že kdesi hlouběji v jeho tradicích leží uloženy intelektuální zdroje schopné tvořivě přijmout axiomy lidské svobody a důstojnosti. Filozofie svobody je dle Novakova názoru společná všem potomkům Abrahamovým, nejedná se o výlučné vlastnictví judeo-křesťanské. K uvědomění těchto hodnot je ovšem třeba odhalit některé zapomenuté kulturní tradice. Novak v knize vyzdvihuje tzv. „zlatý věk islámu“, vrcholící v době evropského středověku, v němž byla „jeho“ civilizace vyspělejší než křesťanský Západ. Působení velkolepých filozofických myslitelů a teologů islámu (Al-Fárábí, Avicenna, Al-Ghazálí, Averroes) reflektujících antickou filozofickou tradici přispělo k vzájemnému plodnému dialogu a kulturní výměně se světem formovaným křesťanstvím a judaismem. V době zlatého věku od devátého do jedenáctého století byli židé, křesťané a muslimové zaměstnáni společnou mocnou debatou o třech zásadních idejích - Bůh, pravda a svoboda. Novak zdůrazňuje tento velký moment konverzace,

dialogu a vzájemného učení.

Judaismus, křesťanství a islám sdílejí společné kořeny v „Abrahamově Bohu“, byť je v každé tradici chápán v jiných filozofických pojmech. Velikost islámu spočívá v tom, že má výjimečně silný smysl pro boží transcendenci, vznešenost, velikost a jedinečnost Boha. Velikost Boha v islámu tak zastiňuje svobodu člověka a upírá jí důstojnost spočívající v této svobodě. Novak přesto spatřuje gradující touhu mnohých muslimů po svobodě a po lidských právech (Afgánistán, Irák, Irán apod.). Doufá tedy, že svoboda se v brzké době stane i muslimskou hodnotou.

EKONOMICKÝ ASPEKT BUDOUCNOSTI


I když se příčinou terorismu nezdá primárně být chudoba ve třetím světě, Novakovi leží na srdci dostatečné a důstojné hmotné zabezpečení veškerého lidstva, které je předpokladem dalšího rozvoje institucí svobody a demokracie. Upozorňuje na ekonomickou stránku problému světového soužití civilizací, poukazuje na „ekonomické podmínky svobody“. Snaží se dokázat, podobně jako i ve svých předchozích dílech o „demokratickém kapitalismu“, že chudoba lidí ve třetím světě není dnes již beznadějná a že v principech tržní ekonomiky lidstvo objevilo „tajemství“ produkce dostatečného množství statků k důstojnému zajištění lidských potřeb. Novak považuje svět obchodu za vyjádření světové jednoty mezi lidmi. Předpokladem pro jeho uspokojivou funkci a rozvoj je světový mír a spolehlivé právní vztahy. Vzájemný světový obchod spřádá jednotlivá společenství do jednoho celku a je materiálním projevem mezilidské solidarity a materiálním poutem mezi lidmi, projevuje se v něm symbolicky jednota lidské rasy. Novak připomíná starobylé motto přístavního

města Amsterdamu, města s hlubokou obchodní a podnikatelskou tradicí, které znělo „Commercium et Pax“.


Ohledně problematiky vztahu k přírodě Novak přichází s konceptem „blue environmentalism“, který by podle něj měl reálně nahlížet na problematiku přírodních zdrojů a jejich čerpání a na dostatečné množství kapacit světa k eliminaci světové chudoby. Tento pojem pak staví do protikladu k tzv. „zelenému environmentalismu“ přecházejícího v „eko-socialismus“, který vyslovuje dle Novaka neopodstatněné obavy o možnosti udržitelného rozvoje a limity dynamiky svobodné tržní ekonomiky. Jeho přístup k ekologii je inspirován myšlením amerického ekonoma Juliena Simona a jeho dílem The Ultimate Source, kritizujícím přístupy ekologických aktivistů a jejich apokalyptické obavy o budoucnost zdrojů a meze ekonomického vývoje. Novak zároveň vyslovuje uspokojení nad tím, že v mnoha zemích Asie, zejména v Indii a Číně, dvou populačně největších zemích světa, došlo v poslední době z důvodu liberalizace hospodářství k zásadní eliminaci lidské chudoby. Zatímco v roce 1970 byla Asie domovem 76 % všech chudých světa, dnes je jejich podíl jen jedenáctiprocentní. Podmínky se postupně zlepšují i v Jižní Americe. Jediným kontinentem kde se chudobě nedaří čelit, je Afrika s téměř dvěma třetinami světových chudých, navíc paralyzována epidemií AIDS.


MORÁLNÍ EKOLOGIE A „CTNOSTI GLOBALIZACE“

Novak poukazuje na tři dimenze světové globalizace - politickou, ekonomickou a kulturní. V jejich rámci probíhá ohromující výměna informací, zboží a kulturních statků. Globalizace je příčinou mnoha nových jevů, globalizují se ovšem i bezpečnostní rizika. Vynořování jednotného světa pod tlakem globalizace nás podle Novaka konfrontuje s potřebou promyslet adekvátní „humánní morální ekologii“. Morální ekologii není věnována potřebná pozornost - mravní prostředí degraduje na existenci a růst úpadkové kultury. Zde je třeba řešit komplexní problematiku nezbytnou pro morální lidský zdar, podporující člověka v jeho etické praxi. Na utváření morální ekologie se podílejí zejména rodiny, dále pak školy, církve, občanská sdružení a jiné instituce, které ovlivňují náš každodenní život a ustavují klima, v němž jsme vychováváni.


V souvislosti s globalizací si Novak klade si otázku, které základní principy morální ekologie jsou nezbytné pro úspěch budoucího světového vývoje, které habity vyvstávají z globální lidské zkušenosti a které by v budoucnu
mohly vést k prosperující světové kultuře. K úvaze navrhuje definici „čtyř kardinálních ctností humánní ekologie“, jakýchsi etických principů globalizace, snad platných pro lidskou rasu na celém světě, definovaných jako protiklad zlořádů panujících ve světě.


– Kulturní pokora. Spočívá ve smyslu pro vlastní kulturní limity, přijetí možnosti omylnosti a přiznání chyb minulosti. Takové postoje nemusí vést ke kulturnímu relativismu. Světové kultury nejsou stejné, realita světa je pestrá, každá z nich má své světlejší a stinnější stránky, jak v minulosti, tak i v současnosti. Je zřejmé, že některé z nich dosáhly ekonomického růstu rychleji, lépe praktikují náboženskou svobodu či vládu zákona. Žádná z kultur nereprezentuje oslňující plnost celé lidské rasy. Pokora znamená vědomí, že nikdo nevlastní celou pravdu, ale že všichni stojíme pod kritériem pravdy.
– Regulativní idea pravdy. Filozofický relativismus není podmínkou svobody, jak se někdy tvrdí, ale naopak pravda a vztaženost k pravdě jsou podmínky opravdové svobody a spravedlnosti. Totalitární režimy jsou vystavěny na lži, jak dokládá i zkušenost komunismu. Pokud nevládne pravda, vládne moc.

– Důstojnost individuální osoby. Osoba je více než individuum, individuum je vztaženo ke hmotě, zatímco osoba je vztažena k intelektu a vůli. Osoba nemůže být prostředkem, ale cílem obecného dobra. Na mnoha místech světa jsou dosud lidé jen prostředky pro cíle států, jakýkoli kolektivismus znásilňuje důstojnost lidské osoby.
– Lidská solidarita. Solidarita je osobní odpovědností a iniciativou jednotlivce vůči ostatním a celému společenství lidí. Globalizace má kromě vnějších aspektů i svou vnitřní dimenzi - solidaritu lidské rasy.Mimoto je podle Novaka třeba rozvíjet celý komplex ctností v oblasti politiky, ekonomie a kultury, které jsou předpokladem svobodné společnosti. Míra svobody je závislá na míře a kvalitě morálky lidí a celé společnosti. Úpadek morálky vede k „entropii demokracie“.

ROLE NÁBOŽENSTVÍ V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ


Novak se taktéž zabývá politickými aspekty budoucnosti světové civilizace. Poukazuje na de Tocquevilla reflektujícího americkou zkušenost , který má za to, že v USA je náboženství „první institucí demokracie“ a že pro jejich politický systém je náboženství nezbytným předpokladem úspěšného fungování občanské společnosti. Dále poukazuje na mnohokráte popsanou strastiplnou cestu katolického náboženství k přijetí principů a institucí demokracie a svobody a na boj, který katolická církev proti těmto principům po dlouhá léta vedla. Obdobný proces přijetí by dle Novaka mohl za příznivých okolností proběhnout i v islámském světě. Vhodnou cestou však není klasický sekularizační model usilující o eliminaci vlivu náboženství '61 jeho privatizaci. Takové pokusy byly již činěny v některých islámských zemích v době experimentů s tzv. „arabským socialismem“. Právě násilná sekularizace je podle autora jednou z příčin erupce politického radikalismu, brutální revolty povstávající v islámském světě k obhajobě „tradiční víry“. Dle Novakova názoru nelze člověka rozdělit podle sekularistického modelu na jeho veřejnou a privátní sféru. Pro společnost žádoucí separace náboženských institucí a státu neznamená, že by náboženství nemělo mít ve veřejném životě své místo. Stát musí být od církve oddělen, což ovšem neznamená vyloučení náboženství a religiózní morálky ze společenského 10 USA, Irák a podpora demokracie života. Rozdělení mezi tradicemi náboženství a tradicemi svobody je nešťastným nedorozuměním.


Novak odmítá přísnou separaci náboženství a politiky - církev může a musí být oddělena od státu, náboženství však nikdy nesmí být odděleno od politiky. Další Novakovy akcenty v oblasti náboženství jsou impulsem k docenění a uznání jedinečné identity islámské civilizace a k vědomí, že civilizace islámu stojí na podobném duchovně- kulturním základě jako společnost západní. Je to apel na důvěru v civilizaci islámu, jehož některé současné podoby jsou jen karikaturami pravého náboženství.

PROJEKT „CARITAPOLIS“


Navzdory aktuální kritické situaci Novak představuje vizi budoucího možného pokojného soužití světových kultur na základě realizace obecně lidské touhy po „opravdové svobodě“. Svou vizi nazývá „Caritapolis“. Caritapolis, „civilizace lásky“, univerzální kultura vzájemného respektu, v níž lidé rozličných názorů a vyznání uznávají základní principy svobody, lidských práv a demokracie, je jeho vizí a nadějí pro budoucnost globalizovaného světa. Přátelství kultur a náboženství by zde mělo být založeno na alespoň minimálním stupni obecné víry v základní principy, které jsou klíčem k bezpečnosti, k prosperitě a demokratické budoucnosti lidí všech koutů světa. Nemělo by se jednat o jakousi utopickou vizi nerespektující realitu, ale o reálnou možnost světového soužití za přispění velkých světových náboženství, které by vyzdvihly své tradice vzájemného respektu, uznání a tolerance. Tato „vize pro 21. století“ pomáhá strukturovat univerzální civilizaci, která bude respektovat všechny své vnitřní variace a odlišné civilizace a vytvoří druh jednoty navzdory své inherentní, bohaté a hodnotné diverzitě. Tato struktura dá nutně prostor velkým světovým náboženstvím, která jsou transcendentním zdrojem hodnot. Novak věří, že je myslitelný svět, v němž jednota základních lidských práv a důstojnost společná všem lidem může být formulována v termínech, které dávají kulturní, ekonomický a politický smysl.


ČTVRTÁ SVĚTOVÁ VÁLKA?


Navzdory své proklamované touze po globálním porozumění se Michael Novak stal nejznámějším katolickým reprezentantem obhajoby ozbrojeného zásahu v Iráku v roce 2003, což může být vnímáno jako určitý rozpor. Novak vytrvale obhajuje nutnost a morální ospravedlnitelnost této války. Říká, že v podstatě nešlo o novou válku, nýbrž o pokračování konfliktu v Zálivu z roku 1991. Husajn se v nové situaci teroristické hrozby „pouze“ stal coby potenciální podporovatel terorismu a dodavatel zbraní hromadného ničení nebezpečným. Válku tedy Novak považuje za morálně ospravedlnitelnou, splňující podmínky spravedlivé války podle křesťanského chápání. Válka v Iráku je z mnoha stran kritizována, obzvlášť poté, co v zemi nebyly nalezeny obávané Saddámovy zbraně, a poté, co se zdá, že zmatek v zemi je neúnosný a perspektivně obtížně napravitelný. Přehlížením Iráku a Saddámova totalitního režimu by se však vytvářel nebezpečný precedent, který by znamenal potvrzení slabosti vůči světovým agresorům.


Novak má za to, že klasický koncept a podmínky '76edení spravedlivé války podle katolické tradice vyžadují určitou korekci. V situaci současné teroristické hrozby se totiž klasické rozlišení mezi obrannou a preventivní válkou stává problematickým, protože bezprostřední hrozba již není rozpoznatelná jako v dobách konvenčního válčení. Tradiční koncepce vycházela z předpokladu existence jasně profilovaného nepřítele, proti němuž lze vést regulérní válku. Současná hrozba terorismu se takovému předpokladu vymyká, jedná se o zcela nový druh ohrožení. Novak hovoří o tzv. „asymetrickém vedení války“, jehož novost spočívá v existenci ohrožujícího, nestátního, obtížně identifikovatelného aktéra hrozby a v potenciálu nových technologií ničení (špinavá bomba, chemické a biologické zbraně apod.). Terorismus efektivně útočí na zranitelná místa civilizace, zasahuje občanský řád a oslabuje pozici regulérních vlád. Nový terorismus postrádá zřetelné strukturální kontury, jeho síť je systémem obtížně identifikovatelných buněk operujících samostatně a s využitím nejmodernějších komunikačních technologií i jiných výdobytků civilizace.


Tyto a další skutečnosti mění strategický obraz světa a vyžadují novou obrannou strategii vůči hrozícímu smrtelnému nebezpečí. Dřívější úzus ospravedlňující spravedlivou válku předpokládal existenci „bezprostředního“ nebezpečí. V současnosti ale nelze onu bezprostřednost včas identifikovat. Nová strategie musí spočívat v existenci „předsunuté obrany“, jež bývá nešťastně nazývána preventivní válkou. Jejím cílem je vyhledat a eliminovat iniciátory asymetrického válčení. Státy podporující terorismus jsou zdrojem nesmírného nebezpečí a podle Novaka je zcela legitimní prosazovat změnu jejich režimů silou a nahrazovat je svobodnými společnostmi. Novak má za to, že Západ musí být nápomocen budování svobodných společností. Válka proti terorismu musí být doprovázena nejen obrannou, ale též pozitivní agendou.

JESTŘÁB PAUL JOHNSON


Novak má v Evropě jednoho významného katolického spojence při obhajobě válečné doktríny - známého anglického konzervativního historika Paula Johnsona. Na základě útoků 11. září 2001 byly podle něj Spojené státy nuceny vytvořit novou strategickou doktrínu pro potlačení terorismu, která je založena na preventivní obraně. Amerika má podle Johnsona za úkol globálně („neoimperiálně“) prosazovat hodnoty svobody a demokracie. Říká, že „americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu jde ruku v ruce s osvobozováním utiskovaného lidu tzv. zlotřilých států“. A pokračuje: „Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli jej učinit.“ Johnson má za to, že válka v Iráku je bezprecedentním, leč nezbytným krokem otvírajícím 21. století. Spojené státy jsou podle něj jediným akceschopným činitelem, mezinárodní instituce jako OSN katastroficky selhávají. Paul Johnson se domnívá, že zásadní odpůrci války v Iráku a boje proti terorismu si vůbec neuvědomují možný rozsah hrozby, jíž civilizovaný svět čelí. „Prezidentu Bushovi bylo dáno poslání brutální logikou událostí a on jej musí plně a pohotově provést. Je Amerika tedy světovým policistou? Odpověď musí být: Ano a díkybohu za to. Vývoj zmenšil všechny vzdálenosti a učinil destruktivní síly téměř bezlimitními. Svět je nyní příliš malý a zbraně zločinu příliš devastující, než abychom do bezpečnosti nevložili veškerou moc k jejímu globálnímu dosažení.“ USA zásadně přispěly ke zničení hrozby nacismu i komunismu a stává se stále zřejmějším, že i v boji proti terorismu budou hrát do budoucna primární

roli. Evropský postoj zadržovací mírové strategie se neukázal jako efektivní vůči žádnému hrozícímu nebezpečí. Johnson chová obecně velkou nedůvěru k evropskému kontinentálnímu duchu a usiluje o orientaci Velké Británie na USA. „Řekl jsem Tonymu Blairovi, když se stal premiérem, že musí vždy lpět na blízkosti k Američanům. Jsou našimi spojenci. Ba co víc, jsou jako rodina. Nejsme cizí země. Řekl jsem k čertu s Evropou! Evropanům nemůžeš nikdy věřit, obzvlášť Francouzům ne.“

ZÁVĚR

Michael Novak se svými postoji vzbuzuje množství otazníků a polemik. Jeho „neokonzervativní“ úsilí o šíření

amerických hodnot vyvolává rozličné reakce odporu. Při četbě jeho díla vyvstává mnoho otázek, kupříkladu ta o univerzalitě či partikularitě lidských hodnot. Je Novak kulturním imperialistou očekávajícím globální vítězství západních politických institucí, nebo skutečně existuje všemi rozpoznatelné jádro obecně lidských hodnot pocházejících z náboženství či „lidské přirozenosti“? Je skutečně závazkem Spojených států šířit poznání o demokratických zásadách do každé kultury světa a poskytovat podporu jedincům a uskupením, jež prosazují demokracii? Spojené státy jsou často obviňovány z vytváření „liberální říše“, nového amerického světového neokoloniálního „impéria svobody“. Novak svým dílem tuto vizi částečně podporuje, zároveň však usiluje o konstruktivní dialog s muslimy. Věří, že islám postupně oživí tradici tolerance a najde svůj osobitý přístup ke svobodě a ekonomickému rozvoji. Je jeho představa reálná, nebo se jedná jen o iluzi? Na takové otázky existují rozličné odpovědi, které závisí na postoji k vlastní kulturní identitě a k identitě ostatních světových kultur. Novak se považuje za velkého přítele svobody, má za to, že svoboda je úhelným kamenem dějin a podmínkou rozvoje civilizace. Jeho obhajoba liberálního demokratického kapitalismu ovšem v katolickém sociálním myšlení vždy vyvolávala kritické reakce a otázky ohledně aplikovatelnosti systému ve třetím světě, zejména ve světě islámu. Diskuse přitom byla zjitřena Novakovými názory na vojenský zásah v Iráku, které mezi katolíky vyvolaly řadu polemik ohledně principů spravedlivé války. Mnohé aspekty ale naznačují, že na novou strategii globálního terorismu nelze striktně aplikovat klasické morální principy vedení války. Svět byl postaven před morální volbu zaútočit na režim Saddáma Husajna a Spojené státy rozhodly v rozporu s většinovým světovým názorem. Otázka hodnocení výsledků a plodů války zůstává i nadále otevřená, ovšem obtížné rozhodnutí muselo být vyřčeno. Těžko lze totiž soudit, jestli by zdrženlivý, nejasný a lavírující postoj přinesl sladší plody.


Autor je doktorandem na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Pracuje u Policie ČR.
Příloha Revue Politika k projektu Democratic Institution Building Process