Problém: Standa Gross kontra žhavá současnost aneb Hlad po politické satiře
Josef Mlejnek
Tento čtvrtek mělo v Divadle v Dlouhé premiéru „loutkové scénické čtení“ se zpěvy Ivy Volánkové Standa má problém etc., které lze charakterizovat jako významný příspěvek k obnovení a rehabilitaci politické satiry jako divadelního žánru. Není ostatně divu: nazrál čas, politická atmosféra v zemi jen houstne. Protože však právě u tohoto žánru jde vesměs o „verše“ psané na hodně zprudka tekoucí vodu, je nutné, aby cesta od tvůrce na divadelní scénu (třeba i s papírovými loutkami) byla co nejkratší. Případ nezadržitelného vzestupu a ještě strmějšího pádu Stanislava Grosse je toho příkladem: včera palcové titulky v novinách, dnes málem představení pro pamětníky.
Pásmo Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit, s nímž Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus už řadu týdnů úspěšně putují po českých vlastech, vzniklo na základě přepisu odposlechů telefonických rozhovorů jednoho odporného fotbalového bafuňáře se dvěma hodně cinknutými rozhodčími. Stačilo prý jen přepsat dialogy a všechno se mohlo rozjet samo. Možná by nebylo od věci, kdyby propříště i obrozující se politická satira dokázala více a efektivně pracovat s přímými zdroji, samozřejmě otevřenými - na rozdíl od zmíněné konkrétní fotbalové kauzy.
Příkladem ze žhavé současnosti mohou být neuvěřitelné verbální výkony poslance Michala Krause z ČSSD i jeho stranických kolegů a obhájců v případu, který by se jednou mohl jmenovat třeba Kakaové bejby. U autorského textu Ivy Volánkové místy trefná vystižení osob nepříjemně vyvažuje projekce autorčiných politických preferencí nebo, nerad bych podezříval, i averzí. Vedle jakž takž vtipného portrétu Miroslava Kalouska vidíme ovšem i hodně pokleslý antiklerikální humor: lidovecký poslanec Karas v ornátku káže vodu, ale rád by víno (jeho sny trápí plasticky odstraněné někdejší čtyřky Petry Buzkové a nezbývá mu než se ukájet pomocí nafukovací milenky). Křečovitá je rovněž expozice exministryně Milady Emmerové coby Stáníkovy zasvětitelky do tajů masturbace, odhlédneme-li od otřepaností a banalit při pojednávání celého tklivého příběhu Standy a Šárky. (Lépe dopadá Barková jako vyznavačka a cvičitelka aerobiku: Citrón, citron, citrón, pomeranč...)
Problémem předsedy ODS Topolánka není ani tak skutečnost, že coby „chlap s gulama“, do kterého se občas stylizuje, říká „shit“, „Drát“ nebo hauzíruje „nocí dlouhých nožů“ ve stylu s bubnem na zajíce. Chybou je, že to netvrdí sám ze sebe, ale proto, že mu to tak radí jeho promotion group. Není z jednoho kusu, což je v politice nepoměrně horší handicap než případné hrubiánství. A členové „strany modrého ptáka“ coby nemyslivé stádo kývající pasivně na všechno siláckému vůdci – to je v lepším případě anachronismus, ale v každém případě hodně vycucané z prstu.
Divadelně nejzdařilejší z celého pilotního kusu nové české politické satiry je nakonec setkání Standy se strýcem Vikem, dědečkem lampasáčkem trochu v ruském stylu, který mu jen tak mezi svou typicky „rozvážnou“ řečí předá igelitku s milionem, jako by šlo o jablíčko. Režisér Karel Král osvědčil při práci s textem citlivou i šťastnou ruku. Herci neimitují hlasy politiků ani je neparodují, ale pracují vždy s charakteristickou špetkou potřebnou a nezbytnou k výstižnému rozlišení – nejpřesvědčivěji se to podařilo Tomáši Turkovi, když například mluvil různými imitátory stokrát promrskaného Miloše Zemana. Není možné opomenout ani bezchybné vícehlasé zpěvné výkony: na počátku Ach, synku, v závěru česká hymna se všemi slokami.
Představení Standa má problém je tedy prvním krokem, přes všechny výhrady ne zcela úplně do tmy. O tom, že je po politické satiře v této zemi hlad, svědčí skutečnost, že reprízy jsou měsíc dopředu vyprodané. Následovat má další díl seriálu „vlasteneckých pohádek“ Paroubek je kamarath – ukázky, které následovaly coby nášup po Standově problému, nasvědčují, že tentokrát se už diváci skutečně mají na co těšit. Ale pozor: voda plyne velice rychle i ve Vltavě...
Josef MLEJNEK
Divadlo v Dlouhé: Iva Volánková: Standa má problém etc. Režie Karel Král. Loutky, scénografie a kostýmy: Zuzana Petráková. Hudební nastudování: Vendulka Kafková. Psáno z premiéry 12. ledna 2006.
Poznámka: Recenze vyšla ve zkrácené podobě v kulturní rubrice v sobotní MfDnes.
Josef Mlejnek
