Antikomunismus nebo antisocialismus?

Luboš Zálom

Premiér Paroubek se v minulých dnech dopustil dalšího ze svých myšlenkových veletočů, kdy uvedl, že za útok na komunistu Dolejše může ODS a její antikomunistická rétorika. Zajímalo by mě, jakou část antikomunisticky smýšlející veřejnosti tento jeho výrok pobavil nebo spíše rozčilil. Osobně se řadím do druhé skupiny.

Paroubkovy názory na komunismus a antikomunismus jsou všeobecně známé. Poté, co se dostal na světlo jeho prastarý článek velebící Únor 1948, je celkem jasné, že komunisté si nemohli přát na levici lepšího „soupeře“. Pokud by snad tento jeho článek chtěl někdo označit jen za mladickou nerozvážnost, stačí porovnat premiérovy současné postoje vůči komunistům, a je patrné, že tento člověk za těch třicet let svoje názory příliš měnit nemusel. Obvinění, že Dolejš byl zmlácen kvůli netolerantní antikomunistické propagandě, kterou šíří ODS a jí blízké organizace, je jen jeden dílek do mozaiky jeho názorů, ve které jasně převládá zářivě rudý odstín.

Premiér nám svým posledním výrokem v podstatě říká, že je potřeba být tolerantní i vůči zjevnému zlu. Pokud svými morálními postoji vyhodnotíme určité názory jako zlé a nelidské, je třeba nechat si to pro sebe a mít k oněm názorům respekt, protože náš antikomunismus má naprosto stejnou morální hodnotu jako komunismus. Koneckonců nikdo přece nemůže vědět, že má pravdu, a každý může mít pravdu svou vlastní! Názor komunisty, že je třeba sebrat bohatým jejich majetky a rozdělit je mezi chudé, je morálně stejně pravdivý, jako postoj přesvědčeného liberála, že znárodnění není nic než prachsprostá krádež. Paroubek a jemu podobní (ať už politici nebo různé intelektuální autority) tak ve společnosti šíří kult morální šedi a skepticismus vůči lidské schopnosti s určitostí poznávat a s přesností hodnotit svět kolem sebe.

Antikomunismus podle mého názoru patří do myšlenkového základu slušných a morálně smýšlejících lidí. Samozřejmě nemám na mysli iracionálně pojímaný antikomunismus, který zahrnuje primitivní násilí, ani antikomunismus ve jménu jiné extrémně socialistické ideologie (jako je tomu například u různých neonacistů). Komunismus je sice vysoce násilnický, jak se o tom mnohé země přesvědčily na vlastní kůži, ale domnívám se, že násilný postoj vůči němu není možný, pokud v našem státě fungují demokratické principy. Naopak v případě, že by se nějaká komunistická organizace pokusila o ozbrojený převrat (i když se to dnes zdá velmi nepravděpodobné), je fyzická obrana racionální a správná. Protikomunistický postoj je postojem člověka, pro kterého má hodnotu lidská individualita, svoboda, možnost nabývat majetku a svobodně s ním nakládat, volnost projevu i názorů, atd. Stručně řečeno, antikomunismus je postojem člověka, který ctí lidský život, a hodnotí komunistickou ideologii jako zvrácenou, nelidskou a proti životu.

Dalo by se však zajít ještě dál. Člověk, který vyhodnotil komunismus jako zlo, musí vědět proč. Je to kvůli tomu, že komunismus zahubil v průběhu 20. století na celém světě desítky milionů lidí? Je to kvůli jeho nerespektu a opovržení svobodou? Nebo kvůli odmítání demokracie? Nebo potlačování soukromého majetku? Myslím, že kdo si začne klást tyto otázky, a bude se na ně snažit logicky odpovídat, musí dřív nebo později, pokud bude sám k sobě poctivý, dojít k názoru, že zlo komunistické ideologie začíná už v samotném pohledu na člověka jako na bytost podřízenou společnosti, jako na bytost, která nemá právo na individualitu. Ale tady se nabízí další otázka. Je toto postoj, který patří pouze komunistům? Vždyť i umírněnější socialisté nám říkají v podstatě to samé. Celá Evropská unie (a nejen ona) zastává názor, že je zapotřebí, aby společnost byla nadřazena jednotlivci. Evropská politika je zaměřena kolektivisticky. Sociálně demokratické vlády se ohánějí pojmy jako například „sociální spravedlnost“, „sociální smír“, „veřejné blaho“, které vždy ve svém významu upřednostňují společnost na úkor jednotlivce, který se musí podřídit, a pod pohrůžkou násilí odevzdávat část svého majetku vládě, která jej použije na „společensky prospěšné cíle“. A pokud někdo rozpoutá diskuzi na toto téma, je jejím ústředním motivem výše majetku, který stát má právo jednotlivci sebrat, a ne morální principy, které by tuto politiku označily za sprostou krádež a pošlapávání individuálních práv.

Je tedy jasné, že politika sociální demokracie a komunistů se v principu příliš neliší, protože vychází ze stejných předpokladů a ze stejného pohledu na člověka. To, že sociální demokracie uznává politickou pluralitu, demokracii, a i určitou míru soukromého majetku, na věci vůbec nic nemění. Politická pluralita a demokracie má u těchto socialistů původ už kdysi dávno, kdy došlo k rozkolu v marxistickém hnutí, které opustil Eduard Bernstein. Tento člověk zastával názor, že socialismus není možné nastolit násilím a revolucí, ale parlamentní cestou a nenásilně (a nutno přiznat, že při pohledu na politickou mapu Evropy se zdá, že měl bohužel pravdu). A co určitý respekt k soukromému majetku? Jsem si jistý, že v případě socialistů jde jen o pochopení skutečnosti, že takový socialismus, kde veškerý majetek a výrobní prostředky drží v rukou stát, nemůže fungovat. Socialisté se proto rozhodli soukromý majetek tolerovat, což neznamená, že k němu mají skutečný respekt. Nemají, a snaží se ho všemožně potlačovat, přičemž kritériem pro ně nejsou principy individuálních práv, ale dopady na společnost a „veřejný prospěch“. Myslí si snad někdo, že pokud by některý socialistický ekonom přišel na způsob, jak vytvořit rovnostářskou společnost, kde nebude existovat soukromý majetek, a přesto bude prosperovat (zdá se to dnes šílené, ale přesto bych si pro takový případ ponechával pravděpodobnost alespoň v řádu promilí), nepustili by se sociální demokraté do znárodňování se stejnou vervou jako komunisté?

Domnívám se tedy, že co se týče morálních postojů, není na místě jen antikomunismus. Do myšlenkového základu člověka, který věří v dobro a ctí život musí patřit naprosté odmítnutí jakýchkoliv socialistických praktik – tedy antisocialismus. Stavět se proti komunismu, odmítat znárodňování a porušování individuálních práv, a přitom souhlasit se současnou politikou sociální demokracie je vážný rozpor. Antisocialistický postoj je v současné společnosti bohužel extrémně vzácný, až na hrstku libertariánů nebo příznivců filozofie objektivismu a racionálního egoismu naprostá většina veřejnosti uznává, že je třeba dělat politiku ve prospěch společnosti na úkor jednotlivců, a jsou ochotni debatovat nanejvýš o tak podružných záležitostech, jako je míra zdanění. Debata o morálních principech individuálních práv přitom v dnešní době velmi chybí.