Válka v Libanonu nesnese polovičatá řešení

Luboš Zálom

Stránky novin dlouhé týdny plní zprávy z válkou zmítaného Libanonu. Komentátoři se předhánějí v líčení válečných útrap libanonských civilistů a líčí je často jako oběti izraelské válkychtivosti a neochotě hledat mírová řešení. Představitelé evropských zemí apelují na Izrael, aby byl maximálně zdrženlivý a snažil se válku co nejdříve ukončit. OSN navrhuje vyslání mezinárodních sil, které by měly situaci dostat pod kontrolu.

Kdo z nás si dovede představit život pod každodenní hrozbou násilí? Život ve státě, který je ze všech stran obklopen nepřáteli toužících jej zničit? Evropané, kteří odsuzují izraelský postup proti svým nepřátelům v pásmu Gazy a Libanonu, jsou lidé, kteří již dlouhá léta žijí v míru a nedokáží si život v Izraeli představit a vcítit se do něj. Jejich postoje vycházejí z mylného předpokladu, že Izrael je útočníkem, který příliš nepřiměřeně reaguje na tak „banální“ záležitost, jakou je unesení několika svých vojáků radikály hnutí Hizballáh. Pravda je ale docela jiná.

Libanonská vláda činnost Hizballáhu dlouhá léta tolerovala, pokud ne přímo podporovala. O jeho činnosti na svém území věděla, a přesto se nepokusila jejím teroristickým akcím ani v nejmenším zabránit. Zodpovědnou a legitimní funkcí každé vlády je vytvářet takovou politiku, která by chránila svoje občany před nebezpečím násilí. Pokud se vláda podle tohoto principu nechová a toleruje na svém území činnost teroristů, kteří soustavně a cílevědomě napadají sousední suverénní stát, vystavuje svoje občany nebezpečí právoplatné odplaty ze strany napadeného státu. I kdyby libanonská vláda činnost Hizballáhu přímo netolerovala, ale jen se s ní kvůli své neakceschopnosti nedokázala vypořádat, na věci to nic nemění. Cílem občanů by mělo mít takovou vládu, která bude jejich bezpečí chránit. Pokud toho současná vláda není schopná, musí z popudu veřejnosti přijít na její místo jiná, spolehlivější a schopnější.

To je jeden z hlavních důvodů, proč by se občané měli zajímat o to, jakou mají vládu. Jestliže si veřejnost z iracionálních důvodů vybere takovou vládu, která jako prostředek svého fungování používá neoprávněné násilí, odpovědnost za následky padá plně na její hlavu. Ve 30. letech 20. století Němci i Japonci dovolili, aby jejich vládu tvořili militanti toužící zotročit okolní státy a ochotní kvůli této touze rozpoutat světovou válku. Když na jejich hlavy začaly padat bomby spojenců, kterým nezbylo nic jiného, než bojovat za svou svobodu a nekapitulovat před dobyvačným násilím, bylo to jen logickým vyústěním jejich chování. Oni byli hlavní příčinou, proč v jejich zemi zvítězil totalitární a nelidský režim, a oni byli následně obětí své chybné volby.

V takové situaci se nyní nacházejí Libanonci. Nenávidí Izrael, nesouhlasí se západním pojetím svobody a jsou v zajetí fundamentalistického islámského náboženství, které jim znemožňuje realistický pohled na svět. Izrael je na Blízkém východě jediným demokratickým státem uznávajícím práva a svobody svých občanů. Jako takový má plné právo bránit svou existenci proti jakékoliv nevyprovokované agresi. Libanonská vláda i činnost hnutí Hizballáh je produktem nenávisti vůči suverénnímu a svobodnému izraelskému státu a logickým následkem tohoto postoje je i to, že se jeho nositelé stali terčem vojenského postupu izraelské vlády, která nemůže nečinně přihlížet, jak jsou její občané ohrožováni islámským terorismem.

Je povinností izraelské vlády vynaložit na ochranu svých občanů veškeré svoje prostředky a použít všechny dostupné možnosti. To je její primární úkol a měl by to být úkol každé vlády. Zbytečné strkání hlavy do písku, politika appeasementu a hledání mírových řešení za každou cenu ochranu svobody občanů nepřináší, právě naopak – uvrhuje ji do ještě vážnějšího nebezpečí. Izrael je ohrožován po celá desetiletí své existence, je obklopen nepřáteli a jde mu doslova o život. Jeho snaha o vyřešení problému silou (a síla je to jediné, na co agresor slyší, protože jakýkoliv ústupek si vykládá jako slabost) však byla vždy potlačována jednáním světových velmocí a OSN, které se domnívají, že kompromis je to, co dokáže agresi zastavit. Kompromis je však vždy vítězstvím zla, je tak uznáno jeho právo na existenci na úkor dobra, na kterém parazituje.

Ke kompromisům je Izrael tlačen i tentokrát, je vyzýván k co nejrychlejšímu ukončení bojů. Na válkou postižené území by pak měly být vyslány mezinárodní jednotky, které se budou snažit situaci dostat pod kontrolu, pokusit se provést odzbrojení Hizballáhu a zajistit mír v oblasti. Problém je, že taková řešení nikam nevedou. Hizballáh už měl být podle rezoluce OSN dávno odzbrojen, skutečnost je však jiná, a neexistuje jistota, že by mezinárodní síly byly úspěšné. Již několikrát předtím v podobných úkolech zklamaly, a dá se říct, že OSN různými rezolucemi a mezinárodními misemi jen zakrývá svou neschopnost řešit současné problémy a odůvodňuje svou existenci.

Izraelská vláda by neměla připustit žádná polovičatá řešení, ale naopak by se měla snažit, aby byl současný konflikt doveden do takového konce, který by znamenal likvidaci Hizballáhu a přinesl svým občanům bezpečí. Vůči izraelské veřejnosti je to její morální povinností.