Ke garancím náboženské svobody

Michal Petřík

Užívání plodů svobody náboženské, obdobně jako svobody politické či ekonomické, patří k hodnotám, kterými se demokracie liší od totalitních či autoritářských režimů. Otázky, které souvisejí s náboženskou svobodou a životem církví, jsou vždy velmi citlivé. Bohužel mediální interpretace některých výroků, ale i celkový nezamýšlený komunikační kontext či dílčí neobratnosti ve vyjádřeních mohou přispět ke snížení vzájemného porozumění v těchto diskusích.

V případě smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem, sjednané v roce 2002, šlo o zcela výjimečný druh mezinárodní smlouvy konkordátního typu. Modus vivendi, prvorepubliková úmluva se Svatou stolicí o šesti článcích z roku 1928, byla ve srovnání s dnešní smlouvou, jejíž ratifikace byla v roce 2003 Poslaneckou sněmovnou zamítnuta, mimořádně stručnou, všeobecnou dohodou. Na československé straně šlo o schválení vládou. Z tohoto pohledu šlo o jiný typ smlouvy než ten, který musí být odsouhlasen Parlamentem, jako tomu bylo v případě smlouvy z roku 2002. V podmínkách celkově poněkud chladných vztahů mezi reprezentanty první republiky a katolickou církví šlo tehdy především o vyjádření elementárního respektu a uznání vzájemné existence, nikoliv o to, že by se stát dělil o svou institucionální moc s někým jiným nebo že by společně s nějakým jiným státem dozíral nad výkonem naším státem garantovaných základních občanských svobod, zde konkrétně svobody náboženského vyznání.

Ignác Antonín Hrdina v učebnici pro Katolickou teologickou fakultu UK Texty ke studiu konfesního práva III - Československo připomíná, že v případě Modu vivendi šlo o jakousi „smlouvu na zkoušku“, kterou nelze zaměňovat s řádnou mezistátní smlouvou typu konkordátu, která jinak bývá v podobných případech sjednávána.

Z důvodů souvisejících se vznikem nového státního útvaru v roce 1918 se touto úmluvou mimo jiné zaváděl státní souhlas (čl. 4, čl. 5) pro výkon funkce vyšších hodnostářů katolické církve. Dnes nic takového neexistuje a existovat samozřejmě ani nesmí. (Obecné a rovné podmínky pro vznik a působení církví a náboženských společností upravuje zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností.) Šlo by o hrubý zásah státu do svobod zaručených naším státem církvím článkem 16, odstavcem 2 Listiny základních práv a svobod: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“

Zmíněná učebnice dále říká: „Listina základních práv a svobod - „magna charta“ náboženské svobody u nás - byla vyhlášena ústavním zákonem tehdejšího Federálního shromáždění ČSFR. Listina vychází ze závazků, které na sebe stát vzal účastí na mezinárodních smlouvách a plně odpovídá standardům mezinárodního i evropského společenství (v určitých oblastech jde dokonce nad ně).“ To, že Česká republika poskytuje přinejmenším zcela standardní ústavní záruky náboženské svobody (a v určitých oblastech jde dokonce nad ně), se tedy učí posluchači Katolické teologické fakulty podle učebního textu schváleného k tisku kardinálem Vlkem. A jde o ústavní garance demokratické, svobodné země a nikoliv formální sliby či deklarace totalitního režimu. Článek 15 naší ústavní Listiny základních práv a svobod říká: „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (...) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním.“

Tyto skutečnosti by pak také měly být respektovány při míře konkrétního naléhání na to, aby smlouva se Svatým stolcem byla opakovaně předkládána ke schválení. Majetkovými a finančními otázkami se tato smlouva konkordátního typu beztak nijak detailněji nezabývala, mohou být tedy dořešeny ku spokojenosti obou stran na vnitrostátní úrovni dohodou s vládou. S poukazem na neschválení smlouvy se Svatým stolcem by však přitom neměla být nijak zpochybňována dosažená míra náboženské svobody i nezávislosti, které se dnes církve u nás těší.



Zkrácená verze vyšla 18. 10. v HN.