Máslové topinky od pana Borrella

Michal Petřík

Co má společného pětadvacet zubních kartáčků čnících z různých skleniček, hrníčků a držáků u umyvadla, třináct psů tísnících se před vchodem do domu (dvanáct z nich svírá v zubech noviny) a hromádka (stejných) klíčů pod rohožkou? Jde o nejnovější reklamní kampaň Evropského parlamentu, jejímž ústředním symbolem je heslo hlásající, že „457 milionů občanů má stejnou adresu.“ Děsím se představy, že mne někdo považuje za jednoho z nich.


Evropský parlament vedený svým předsedou, Španělem Josepem Borrellem se rozhodl investovat (mimo jiné i naše peníze) do masivní propagační kampaně své instituce doprovozené spuštěným nových webových stránek před několika dny. Co ho k tomu vedlo?


V rozhovoru, který při této příležitosti poskytl, odpovídá: „Evropský parlament zastupuje evropské občany a je proto jeho povinností povzbuzovat jejich snahu o pochopení Evropy tím, že jim zpřístupní všechny názory, které v něm (Evropském parlamentu) zaznívají.“ Hned dvě chyby, a to hrubé. První: není možné mluvit o „Evropě“, ale jen o Evropské unii, neboť instituce, které pan Borrell předsedá, se nijak netýká několika desítek milionů občanů několika evropských zemí, které nejsou členskými zeměmi EU.


Druhá, systémová: Evropský parlament skutečným parlamentem není. Ze své podstaty, z definice, nemůže být volen tak, jak se volí všechny demokratické parlamenty na světě, tedy na základě tajné, všeobecné, rovné a přímé volby (článek 18, odstavec 1 Ústavy ČR.¨) Podmínka „rovného hlasování“ je zcela klíčová a neopomenutelná, neboť dokazuje, že občané státu, jehož parlament je volen, jsou si ve svém zastoupení rovni, protože každý poslanec parlamentu potřebuje ke svému zvolení stejný počet jejich hlasů.

V demokratickém parlamentě nikde na světě neexistují dva poslanci, kdy jeden z nich potřebuje ke svému zvolení dvojnásobek, čtyřnásobek, nebo dokonce desetinásobek voličských hlasů toho druhého.


V „Evropském parlamentu“ to však je běžné, a ani by to nemohlo být jinak. Bylo to totiž principem, který umožnil, aby v roce 1979 tato v podstatě konzultační a poradní instituce vůbec vznikla. Umí si vůbec někdo představit, že by se šéfové (zejména menších) států a vlád Evropských společenství, na základě jejichž dohody EP vznikl, vrátili před své voliče s jiným klíčem pro rozdělení mandátů v EP? I dnes tak poslanec zvolený v Německu reprezentuje přibližně 830 tisíc občanů, poslanec zvolený v České republice reprezentuje 417 tisíc občanů, estonský poslanec reprezentuje ale už jen 226 tisíc občanů, a lucemburský jen 68 tisíc občanů.


„Poslanci EP“ tedy nedisponují -a z definice své podstaty disponovat nikdy ani nemohou- takovou demokratickou legitimitou, jakou musí disponovat poslanec každého demokratického parlamentu na světě. Každý demokratický parlament se odpovídá svému politickému lidu (či národu), od něhož odvozuje svou demokratickou (vláda lidu) legitimitu. Evropský politický národ (lid) však neexistuje.


Hlasatelé „velkých“, utopických idejí, si často pomáhají úsměvnou propagandou, překrucováním skutečnosti, nebo i zcela zjevnou lží. Své o tom věděl i George Orwell, který bojoval ve Španělské občanské válce proti fašistům, byl zraněn, a viděl zblízka fungování válečné propagandistické a totalitní mašinérie. Deziluze a zklamání, které zažil na vlastní kůži, a to ve vlastních řadách levicově revolučních odpůrců fašismu, popisuje ve své knize Hold Katalánsku.


„Muž, který konal tlampačovou službu v sousedním zákopu … někdy místo toho, aby křičel revoluční hesla, prostě fašistům vyprávěl, že máme mnohem lepší jídlo než oni…. „Topinka s máslem!“ - mohli jste slyšet ozvěnu jeho hlasu přes prázdné údolí - „právě si tu sedíme u topinek s máslem! Chřupavé topinky s máslem!“ Není pochyb o tom, že -podobně jako my všichni- neviděl máslo už týdny či měsíce, ale v mrazivé noci muselo mnoho fašistů při představě topinky s máslem začít slintat. Slintal jsem i já, i když jsem věděl, že ten muž lže.“

Každé vychvalování demokratičnosti Evropského parlamentu, a dosahovaní jeho údajné „větší blízkosti občanům-Evropanům,“ které údajně reprezentuje, je právě tak směšné, iluzorní a bohužel přímo lživé, jako máslové topinky revolucionáře - pracovníka tlampačové služby ze vzpomínek George Orwella.

Evropská unie nikdy nemůže mít své občany v pravém slova smyslu ani svůj demokratický parlament (v tom pojetí, co se pod pojmem „demokratický parlament“ obvykle rozumí), protože nemá svůj politický národ, který by ji konstituoval jako obvyklý státní celek.

Nové hromadění (a přeskupování na webových stránkách) starých pokrokářských dogmat z principu nedemokratickou podstatu instituce, které pan Borrell předsedá, skutečně změnit nemůže.







Michal Petřík

Poradce prezidenta republiky