Jiná volba v USA

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA 8/2004

Prezidentské volby ve Spojených státech mohou dopadnout tak i onak. A právě tou otevřeností výsledku by se leckdo z nás mohl cítit poněkud zaskočen. Veškeré informace, kterými nás po měsíce krmily sdělovací prostředky, totiž nenechávají místo pro pochybnosti. Klesající popularita prezidenta Bushe už dávno měla prorazit nulový bod a jít do mínusu. Komentáře domácích a evropských pozorovatelů nenechávají na Bushovi zbla dobrého: zvoral, na co sáhnul, jak v ekonomice, tak v mezinárodních vztazích, o válce v Iráku nemluvě. Evropské maminky straší svá nezbedná dítka hloupým a zlým Bushem. Miliony pronesených slov nelze vzít zpátky, Bushův karikovaný obraz je přijat jako danost a jestliže plus mínus každý druhý Američan v Bushovi nadále vidí svého prezidenta, pak jsou možná jen tři vysvětlení: Amerika potřebuje bratrskou pomoc Evropy s okupací, čistkou, převýchovou a vším, co k bratrské pomoci patří, nebo je její mediální obraz vědomě pokřiven, anebo je pokřiven nevědomě, protože ti, kteří ho vytvářejí, americké realitě nerozumí.

Ta první možnost je samozřejmě myšlena v žertu: Evropa na to nemá ani síly, ani nosné myšlenky, které by stály za násilnou implantaci. Zbývají dvě vysvětlení, a obě jsou trefná. Evropští komentátoři se už ani nesnaží skrýt svou vášnivou stranickost ve vnitroamerickém sporu. Sahají ke klasickým mýtotvorným prostředkům: zatímco nad hlavním stanem republikánů pláčou nebesa, zuří písečné bouře a tvoří se ozonové díry, o sto metrů vedle, nad jeho demonstrujícími odpůrci, svítí věčné slunce. V legračním obraze, jak ho narýsovali evropští komentátoři, se sami Američani nepoznávají. Mravokárné sentence jejich duše nezasahují, protože sami umravňovači působí mimořádně nedůvěryhodně. Představy o tom, jak jsou tvořeny elektoráty republikánů a demokratů - že Bush je pro bohaté a bílé a Kerry pro chudé a černé - jsou z babiččiny truhly a sto let za opicemi. Každému, kdo viděl v řeckých Aténách černé sportovce halit se do americké vlajky a bílé antiglobalisty demonstrovat proti příjezdu černého Powella, musela v srdci vyklíčit pochybnost o platnosti těchto představ. Americká realita je jiná, přináší jiné problémy a jimi se Američané budou řídit při své volbě.

Tisíce slov byly ztraceny při popisu Bushovy nebetyčné hlouposti, tolik vypouklé na pozadí jemné rafinovanosti Johna Kerryho. Všude na světě jsou krasoduchové náchylní přeceňovat význam formální vzdělanosti ve vysoké politice, ale i ve všedním životě člověka. Je dávno prokázáno, že vysoký intelekt není ani jedinou, ani rozhodující politickou kvalitou. Dnešní státník je obklopen obšírným expertním zázemím a nikdo neprokázal, že souhrnný intelektuální potencionál republikánského týmu je menší než u demokratů. Niccolo Machiavelli napsal ve svém Vladaři, že kdyby Brutus byl o něco hloupější, mohl se stát Caesarem. Ta poznámka není pochvalou hlouposti: Machiavelli nebyl kazatel, ale geniální pragmatik. Té poznámce je třeba rozumět tak, že přehnané rozumování může být politikovi na závadu víc než hloupost. Chytrák se často stává obětí vlastního komplikovaného chytračení.

Naivní patos a okázalé vlastenectví Američanů může být rafinovaným evropským pozorovatelům jakkoli k smíchu, leč jejich vlastní požitkářský sarkasmus není žádným nadřazeným postojem. Dokud sami nebudou mít ani motivaci, ani hodnoty, kvůli kterým jsou ochotni něco obětovat, nemohou Američany ničemu ani naučit, ani poučovat. Jaké poučení si kupříkladu mohou lidé z Nového světa pro sebe vzít z posledních prezidentských voleb ve Francii, kde pětina národa volila rasistu Le Pena a zbytek potom arogantního demagoga Chiraka jakožto menší zlo? Snad jen to, že je třeba se řídit vlastním rozumem.

Jefim Fištejn