Komplex Vietnamu a Šípkové Růženky

Jan Ziegler

Chápu, že některým jedincům se z pravdy dělá špatně a je pohodlnější žít ve světě iluzí a lží. Bohužel řada stoupenců starých bolševických pořádků není schopna pochopit, že mnohé bylo jinak, a to se týká i války ve Vietnamu.

Říká se tomu komplex Šípkové Růženky, dětem je od malička vtloukáno do hlav, že ona zakletá princezna je strašně hodná pohádková bytost. A teď si představte, že takovou iluzi naruší informace, že všechno je jinak a dotyčná je slušně řečeno prostitutka. Mnohým se zničí krásný sen a za žádnou cenu nebudou chtít respektovat pravdu.

Tímto komplexem trpí stále mnozí příznivci Stalina, a jak je vidět rovněž vietnamského diktátora Ho Či Mina. Oni jsou zděšeni z toho, že ten údajně hodný strýček Ho byl ve skutečnosti masovým vrahem, který své odpůrce nechal likvidovat po desetitisících, ostatně jako každý bolševický tyran.

To, že někdo za komunistů navštívil Vietnam, nic neznamená. To je jako, když Fučík přijel ve třicátých letech do Sovětského svazu, tak také neviděl či nechtěl vidět gulagy nebo lidi umírající hladem na Ukrajině a psal lživé ódy „O zemi, kde zítra již znamená včera." Stejně tak rudě zapálení návštěvníci Vietnamu se jistě nebyli podívat v převýchovných koncentračních táborech pro nepřizpůsobivé obyvatele jižního Vietnamu a ani vesnici Dak Son, kde komunističtí vojáci plamenomety zaživa upálili montagnardské obyvatele. Bylo jich kolem dvě stě padesáti, mezi nimi ženy i děti.

Nikdo nepopírá masakr v My Lai, ovšem na druhé straně je poctivé si říct, že brutálního násilí, které je zadokumentované a nezpochybnitelné, se dopouštěla i druhá strana. V severním i jižním Vietnamu byly u moci režimy, které měly k demokracii daleko, i když v roce 1959 došlo na jihu k parlamentním volbám, jež můžeme označit za svobodné. Později však byla v zemi nastolena diktatura.

Konfliktu se zúčastnily i severovietnamské jednotky, to je prokázané. Ve Vietnamu bojovalo v období největšího nasazení naráz asi půl milionů amerických vojáků, takže jakési milionové počty jsou z říše pohádek a hloupostí. Za povšimnutí stojí též porovnání ztráty obou stran, ty komunistické byly mnohonásobně vyšší. Není divu, protože Vietkong praktikoval taktiku útoku masivních lidských vln proti dobře opevněným pozicím protivníka, což přinášelo masakry.

Všichni zájemci o tuto problematiku by se měli seznámit nejen s komunistickou literaturou a vzpomínkami bolševických vojáků, ale i názory druhé strany a tvrdit o knihách, jež vůbec nečetly, že jsou tendenční. Ani jeden z obou vietnamských režimů neměl jednoznačnou podporu obyvatel. Kdyby Ho Či Minova vláda měla situaci pod kontrolou, proč by musela zavírat milion lidí do koncentráků a proč tedy další statisíce Vietnamců utekly před rudými ze země? Poněkud nelogické ne.

Západ si měl podle mého názoru vzít jižní Vietnam za svůj a nenechat jej padnout tak jako předtím jižní Koreu a klidně risknout i přímý útok na komunistický sever. Mám totiž dojem, že síla je jedinou správnou řečí, které bolševičtí bandité rozumí. V takových situacích není třeba si všímat křiku těch, které Lenin trefně nazval užiteční idioti.

Co se týče Černé knihy komunismu, tak tu zpracovala skupina vynikajících renomovaných historiků z mnoha zemí, kterým tady jistý bloger nesahá ani po kotníky. Dotyčný si tady nedávno, hořce postěžoval na to, jak se k němu mladí hrubě chovají. Mám za to, že čím kdo zachází, s tím také schází. Pokud tady bude pouze omílat komunistické nesmysly, musí počítat s ostrými reakcemi.