Vyhoštění ruských špionů a nebezpečný Paroubek

Jan Ziegler

Česko vyhostilo dva ruské agenty, kteří v naší zemi působili oficiálně jako diplomaté. Podle zprávy Bezpečnostní informační služby se Česko stalo rejdištěm ruských vyzvědačů, kterých u nás působí na dvě stě. Myslím si, že to je pádný důkaz nebezpečnosti a možná i naivity šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, jenž by v úloze potenciálního premiéra rád pozval ruského předsedy vlády Putina do Prahy jako prvního zahraničního státníka.

Lenin je nazýval užitečnými idioty, myslel ty, kteří mu pomohou nezištně k moci a on je potom pošle do gulagů. Stejně se chovají v současné době ti, kteří volají po dobrých vztazích s Ruskem bez ohledu na to, co se v této zemi děje.

Nemám samozřejmě nic proti rovnoprávným a výhodným vztahům s touto zemí, ale kvůli ním přece neztratíme pud sebezáchovy. Nelze totiž zavírat oči před tím, co se v ní děje. Za přečtení stojí kniha Edwarda Lucase Nová studená válka, která naléhavě varuje před přehnaným rusofilstvím.

Aktivisty zavřeme do blázince

Putinova strana Jednotné Rusko totiž ovládla zemi v podstatě stejně jako kdysi Komunistická strana bolševiků později Sovětského svazu. Akorát si to nenechala napsat do ústavy, podle které je Ruská federace formálně demokratickým státem.

Tím ovšem není ani náhodou a současné se sama vylučuje ze společnosti civilizovaných lidi. Závažných důkazů potvrzujících tuto neblahou skutečnost je více než dost. Tím nejhorším, co se mohlo stát, je opětovné zneužívání psychiatrie proti odpůrcům režimu. Jeden takový případ se udál v roce 2007 v Murmansku, kde byla do psychiatrické léčebny umístěna proti své vůli opoziční aktivistka Larisa Arapovová, která si navíc dovolila protestovat proti sexuálnímu zneužívání dětí v psychiatrických zařízeních. Vládní moc se s ní vypořádala hezky po sovětsku, zavřela ji do psychiatrické léčebny s diagnózou kverulantství. Propuštěna byla teprve po šestačtyřiceti dnech v důsledku masivních protestů svých spojenců v Rusku i cizině.

Další smutnou kapitolou současného putinovského Ruska jsou političtí vězni, kterých je podle odhadu Amnesty International v této zemi kolem dvanácti.

Současné kremelské vedení si rovněž svérázně vysvětlilo pojem svoboda projevu. V jeho podání to znamenalo násilné umlčení nezávislých sdělovacích prostředků kritických k vládní politice.Na první pohled to všechno vypadá legálně, televizní nebo rozhlasové stanice a noviny změní vlastníka prodejem, ovšem vynuceným. Tak například původně ostře kritická televizní stanice NTV z Gusinského impéria skončila po brutálním nátlaku Kremlu v majetku vládního plynařského gigantu Gazpromu.

Vraždy nepohodlných novinářů, kterých od roku 1992 násilně zahynulo na padesát, rovněž patří ke koloritu této země. Být žurnalistou, je v Rusku rizikové povolání a není třeba dodávat, že policie vrahy v drtivé většině případů nedopadne. Vzkazy ruských mocných médiím jsou jasné, „do ničeho se nepleťte, pokud si chcete zachránit život."

Vládnoucí Jednotné Rusko se rovněž snaží likvidovat své soupeře sportovně řečeno hrubými unfair zákroky. Tak například bylo liberální straně Jabloko zabráněno kandidovat v roce 2007 v regionálních volbách v Sankt Petěrburgu, kde se těší solidní podpoře a mohla dosáhnout relativné dobrého volebního výsledku, pod zcela malichernou záminkou. Údajně měly být zfalšované podpisy pod kandidátními listinami. Tak to ruští úředníci ovšem dělají vždy, když potřebují zlikvidovat nějakou stranu - prohlásí podpisy na kandidátních listinách za neplatné.

Rusko je stále vnitřně slabé

Na druhé straně by bylo druhým extrémem mít z Ruska přehnané obavy. Tato země má pořád až na několik kvalitních jaderných ponorek a pár raket dlouhého odletu slabě vyzbrojenou a špatně vycvičenou armádu, v níž bují šikana a v průměru dvanáct vojáků měsíčně spáchá sebevraždu.

Velkou slabinou Ruska je infrastruktura, dálnice chybí a silnice jsou v příšerném stavu. Na mnoha místech se jezdí po širších polňačkách, které se za silných dešťů mění v jezera. Domy ve vesnicích a malých městech jsou často bez vodovodů, splachovacích WC a koupelen. Stále je to vnitřně slabá země s nízkou životní úrovní obyvatel. Totalitní vtip o tom, že Sovětský svaz bude mít ve znaku Amora, protože je po zuby ozbrojený s holým zadkem už neplatí, protože i ta ruská výzbroj už je zastaralá.

Jak tedy jednat se současným Ruskem? Především nepouštějme do země ruské firmy, které nejsou klasickými společnostmi zaměřených na pouhý zisk. Ony totiž mají za úkol získávat rovněž politický vliv. Proto si zaslouží pochvalu Topolánkova vláda, které ve výběrovém řízení o majoritním vlastnictví ČSA nepustila do druhého kola ruský Aeroflot.