Ideová konference ODS ?

David Hanák

Nejprve poděkování. Děkuji svému kolegovi z MS ODS Brno - Černovice Mirkovi Jursovi, že má tu trpělivost a chodí si číst zápisy z místní rady ODS. Pokud totiž chcete vědět, co se děje v MS ODS 12 v Brně Černovicích potažmo v brněnské ODS, musíte mít tu trpělivost a chodit k předsedovi MS a půjčovat si zápisy z rady. Jinak se nic nedozvíte. Zápisy jsou tak tajné, ostatně stejně jako členství v samotné ODS, že mohou být poskytnuty pouze k přečtení členům, co mají dost trpělivosti a není jim potupné se takto dožadovat něčeho, co by mělo být samozřejmostí.
Pak poděkování předsedovi MS 12 Jiřímu Hladíkovi, že nás obyčejné členy pustil na ideovou konferenci ODS konanou 26.4.2008 v Hradci Králové. Vždyť jsme mu mohli udělat ostudu před celou ODS ! Tedy Mirek Jursa si jednou v zápise rady MS ODS přečetl, že bude ideová konference a mě a sebe tam přihlásil.

Struktura ideové konference.


A tak jsme se vydali do Hradce Králové. Sešlo se tam celkem cca 500 členů ODS, ministři za ODS, premiér, hejtmani atd. Spíše než ideová konference něco jako kongres - nekongres ODS. Jednotlivá jednání se pak po úvodním cca 45 minutovém projevu předsedy vlády a ODS Miroslava Topolánka odehrávala v jednotlivých sekcích. Těch bylo šest:
- Moderní stát, právo a spravedlnost
- Ekonomika a hospodářská politika
- Zdravotnictví a sociální věci
- Zahraniční politika
- Zemědělství, regionální politika a životní prostředí
- Věda, výzkum, vzdělání a inovace

Výsledky jednání sekcí pak v odpoledních hodinách prezentovali buď ministři ODS, kteří za tuto oblast odpovídají ve vládě nebo lidé, kteří tuto oblast za ODS obecně formulují. V případě zahraniční politiky to byl Alexandr Vondra-ministr pro evropské záležitosti a Jan Zahradil-europoslanec.

Projev premiéra


Několik málo poznámek k základnímu projevu předsedy vlády. Především dle terminologie použité v projevu bylo až příliš zřejmé, že tento projev psal nějaký snaživý politolog. Tak se stal projev v některých částech spíše nesrozumitelný pro ty, co politologii nestudovali. Snad to bylo premiérovým záměrem tvářit se vědecky, když je to ta ideová konference. Nicméně sdělení bylo vlastně velice jednoduché: sledujme dlouhodobé cíle ODS, ne to, zda nějaká daň má být o procento nižší nebo vyšší. Jsme v koalici, která má křehkou většinu, a proto si nemůžeme klást maximalistické cíle, ale musíme hájit své vlastní dlouhodobé principy a ty se snažit maximálně uplatňovat.


Jestliže obsah textu byl skryt do kliček pseudovědecké politologické terminologie, sama forma přednesu byla daleko zajímavější. Topolánek přednesl projev se značnou chutí, energií a vnitřní přesvědčivostí. Tedy, i když posluchači zřejmě přesně nevěděli co předseda říká, říkal to přesvědčivě. Projevil se v tu chvíli jako skutečný leader, ten který ví co chce a prosadí to. Ať je kritika Topolánka v mnoha bodech zcela oprávněná - například, že není schopen ovládat své vlastní emoce, zde projevil své přednosti - svoji schopnost skutečně vést, být premiérem. Kdyby však Topolánek k vlastní formě přidal příště i vlastní obsah, třeba i redigovaný poradci, udělal by lépe.

Jednání v sekci

Sám jsem se přihlásil do zahraniční sekce, což je pro mě starého euroskeptika co vedl kampaň proti vstupu do EU logické. Nemohu posoudit jednání v ostatních sekcích, ale jen v této. Berte mé výroky jako limitující touto skutečností.

V této sekci měl základní přednášku ohledně zahraniční politiky host. A to politolog z Hamburku, doc. Dr. Petr Robejšek.
Po jeho projevu proběhla asi 50 minutová diskuse k jeho projevu (jediná po celou dobu jednání) a pak následovaly další příspěvky. Alexandra Vondry k našemu budoucímu předsednictví v EU, Aleše Černíka z ministerstva zahraničí k obchodně ekonomické diplomacii ČR, Miloslava Bednáře k tomu, proč nepřijímat Lisabonskou smlouvu, senátora ODS (bohužel jméno mi vypadlo) k problematice podání žádosti o posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR a další projevy poslanců a členů ODS k dané problematice.

Nejprve poznámky k Robejškovu vystoupení. Vzhledem k tomu, že Robejšek vychází z realistické pozice v analýze zahraniční politiky, lze jeho teze považovat za poměrně přesný popis stávající mezinárodní situace v Evropě resp. střední Evropě. Zde se pokusím zopakovat některé z nich:

1) Myšlenka EU - tvorba Evropana je mrtvá. EU je za zenitem své existence, dosažení jejich původních cílů celoevropské nadnárodní integrace je velice nepravděpodobné.
K tomu bych dodal: to neznamená, že pokud je myšlenka mrtvá, jsou mrtvé i instituce. Naopak instituce a byrokracie mají značnou setrvačnost a je pravděpodobné, že ony instituce se stanou nástrojem prosazování národních zájmů nejsilnějších evropských hráčů především Německa, k tomu další Robejškova teze…
2) Dochází k renesanci klasické evropské mocenské struktury.
K tomu bych dodal: Jinými slovy, nacházíme se v situaci před rokem 1914, ale bez Rakouska zato se zesíleným vlivem USA. Proto je nutné vybudovat na území ČR americký radar nikoliv jako jenom ochranu proti raketám z Iránu, ale také jako ochranu našich zájmů proti zájmům Německa a Ruska, které se můžeme pokusit vyvážit koalicemi malých států v EU (myšlenka Zahradila a Vondry) a zájmem USA.

3) Mocenské centrum se z Bruselu přesouvá do Berlína. Berlín pak hledá v Rusku svého politického a ekonomického (ropa, suroviny) spojence, kdežto osa Paříž - Berlín už nefunguje. Francie hledá spojenectví s Velkou Británií a USA a vyvažuje tak vliv Německa.
K tomu bych dodal: O to více je nebezpečné přijímat Lisabonskou smlouvu, neboť ta nám odejme právo veta v mnoha oblastech a budeme dáni napospas vlivu Německa a jejího starodávného projektu Mittel Evropy - jako místa prosazování německých zájmů.
4) EU a stejně NATO s dalšími členy rozmnělňují své původní poslání. NATO již není bezpečnostním spolkem, ale spíše dohodou o neútočení.

K tomu bych dodal: V případě NATO bohužel, v případě EU bohudík. Znamená to však zároveň, že nám ze strany Německa ani dalších velkých států EU nehrozí nějaký přímý útok. Jde však o to, jak správně uvedl Robejšek, abychom měli šanci říci NE ! Jinými slovy, abychom měli blokační pojistky proti cílům a úmyslům velkých států, což nám znova Lisabonská smlouva spíše znemožňuje.

Tolik k Robejškovým tezím v současné zahraniční politice. Nicméně jiná Robejškova spíše filozofická východiska v hlubší analýze jsou v zásadě mylná a poukazují na současnou plochost či jednorozměrovost politologických analýz.
První mylná teze: Zahraniční politika je hra s „nulovým součtem“ a to stejné platí i zahraničním obchodu mezi státy.

Zatímco první část - zahraniční politika je hra s „nulovým součtem“ - je pravdivá, tedy pokud jeden stát ztratí, druhý získá - pak ta stejná teze neplatí v případě zahraničního obchodu. Robejšek by pro důkaz pravdivosti takové teze musel dokázat, že mezi obchodem (trhem) vnitřním a obchodem (trhem) zahraničním je v jeho logice nějaký fundamentální rozdíl. A to není. Pravidla nabídky a poptávky platí vždy a všude, proto je volný trh nikoliv hra s „nulou“ jako v případě zahraniční - státní politiky, ale hra s „plus jednou“. Proto dnes máme auta, počítače, TV atd. a nežijeme někde v tlupě v pralese.
Ano, státy se logicky snaží ochránit své zájmy a za součást těchto zájmů považují i ochranu svých voličů, podnikatelů, zemědělců, výrobců atd., a proto jim dávají dotace, zavádějí cla atd.

Tím však nijak dlouhodobě nezvyšují jejich konkurenceschopnost, ale jen prodlužují jejich trápení a možná uplácejí vlastní voliče. Nikdy však nejsou schopny „uregulovat“ mezinárodní tržní vztahy. Pokud by to bylo možné, stále by zde bylo RVHP a stále by existoval SSSR. Uzavřená ekonomika nefunguje. Robejšek není schopen analyticky rozlišit mezi „hrou s nulou“ - mezinárodní vztahy a „hrou s plus jednou“ - mezinárodní obchod. Jistě, v praxi jsou tyto oblasti propojeny a představují spíše komplex než dva rozdílné světy. Přesto jsou postaveny na dvou odlišných principech. Stačí si jen přečíst Adama Smithse a jeho „Bohatství národů“ , už zde je příklad prospěšnosti mezinárodního obchodu a to výměnou portugalského vína za anglickou vlnu.
Druhá mylná teze: V podstatě vychází z té první, totiž, že dnes není zahraniční politika bojem o teritorium, nýbrž bojem o blahobyt. Hospodářská konkurence je moderní formou teritoriální agrese.

Jenže teritoriální a obchodní „agrese“ šly ruku v ruce v podstatě vždy. Britské impérium na tomto faktu vystavělo svoji velikost, starověké demokratické Athény svoji námořní agresi spojovanou s obchodem a tím zakládáním kolonií.
Proto zahraniční politika a mezinárodní obchod tvoří jeden komplex a nemohou být odděleny.
Tak se vlastně stavělo Britské impérium. Britský obchodník potřeboval bezpečnost pro svůj obchod na všech mořích a tu mu zajišťovalo britské válečné loďstvo, a tak spolu se zbožím byl vyvážen britský životní styl a smysl pro fair play. Obdobně dnes nám naopak s ropou je vyvážen islám a čínskými hračkami i čínská mocenská arogance.
Jinak řečeno obchod a zahraniční politika byly spojeny spolu vždy, nejde o nějakou moderní formu, ale o přirozený stav v otevřeném konkurenčním zahraničním prostředí. Samozřejmě je to prostředí škodlivé, pokud předpokládáme uzavřený zahraniční a obchodní systém.

Třetí mylná teze: Nikoliv velikost, nýbrž hospodářská síla je klíčovým kritériem moci.
Tato teze je mylná ze své poloviny. Ano, nezáleží na velikosti, ale také ne či nejen na hospodářské síle státu. Hospodářská síla je podmínka nutná nikoliv však dostatečná v mezinárodní politice. Jde o to, jak je stát schopen onu hospodářskou sílu přetavit v ochranu svých mezinárodních zájmů - či-li v politickou moc. Ano, Německo či Japonsko jsou hospodářsky jistě silnější než Francie, ale v podstatě stále za Francií kulhají na jednu nohu.
Nemají totiž schopnost legitimně vyslat své vojenské jednotky k ochraně svých zájmů, aniž by tím nevyvolali destabilizaci vlastní politické scény a zároveň odpor na mezinárodní scéně. A taktéž takovým vojenským potencionálem ani nedisponují.


Závěrem: Nejenom, že se nacházíme v obdobné mezinárodní situaci jako před rokem 1914, kdy se nastavuje nový „koncert velmocí“, ale zároveň fungují i „obdobná pravidla hry“, hospodářská a vojenská moc se navzájem doplňují. Kdo chce být skutečným aktérem mezinárodní politiky, musí mít hospodářkou sílu, musí mít schopnost ji přetavit ve vojensko - obranný komplex a musí být schopen legitimně před vlastními voliči a na mezinárodním poli zastávat své zájmy. Z toto hlediska jsou skutečnými reálnými mezinárodními hráči jen některé státy, například: USA, Velká Británie, Francie, s otazníky již Čína, Rusko,(hospodářství ?) s otazníky již Japonsko, Německo (obrana ?). V regionálním rozsahu pak například Izrael, Indie, či Pakistán.
Fundamentální Robejškův omyl


Robejšek se však ukázal jako povrchní myslitel, když jediným a rozhodujícím zájmem politiků v zahraniční politice označil zájmy a spokojenost či blahobyt vlastních voličů. Nijak neakceptoval, že na zahraniční politiku má vliv něco, co doc. Miloslav Bednář nazval kulturní podklad a já pak přímo mluvil o hodnotách. O takových věcech mluvil zcela pohrdavě jako o něčem, co si můžeme probrat večer u krbu u sklenky ginu a co vlastně voliče nezajímá - zajímá je přece jen jejich finanční blahobyt. To je zásadní omyl a zúžení vidění mezinárodních vztahů na jakési utilitární počtářství.
V historii samotné jsou příklady mnoha zahraničních akcí, které nemají tento utilitární charakter, či ho nemají v první řadě. Namátkou, výprava Athéňanů na Sicílii a do Egypta, britské námořní akce proti otroctví, pomoc polského krále Jana Sobieského Turky obléhané Vídni v roce 1683, či všechny křížové výpravy, které ze strategického hlediska a hlediska blahobytu neměly žádný význam.

Robejšek tímto zcela pomíjí vliv kultury, normativních hodnot či obecněji řečeno civilizace na chování člověka. Ignoruje tak zcela problematiku konfliktních linií jako je například islám-(západ)křesťanství, kapitalismus-ekologismus, svoboda-rovnostářství, které mají na současnou zahraniční politiku značný vliv.

Kouzelné osmičky

My Češi máme v historii smůlu či štěstí na roky končící osmičkou - 1618, 1648,1848,1918,1938,1948,1968 a nyní i rok 2008.

Alexandr Vondra a Jan Zahradil. Ta jména si dobře zapamatujte. Budou hrát v dějinách stejně smutnou roli jako jména českých povstaleckých šlechticů roku 1618, či blouda zahraniční politiky 30. let 20. století, jehož tragedie vyvrcholila rokem 1938, totiž Edvarda Beneše.

Vondra/Zahradil za ODS nakonec domluvili jak domluvili Lisabonskou smlouvu či-li převlečenou ústavní smlouvu EU. Jinými slovy Vondra/Zahradil umožnili či nezabránili či neuměli bránit tlaku Německu, které si prosadilo svoje: Lisabonskou smlouvu. Ke kritice Lisabonské smlouvy na ideové konferenci se pak nijak nevyjadřovali, byla to pro ně uzavřená kapitola.

Přijetím Lisabonské smlouvy tak EU zase získá další kompetence na úkor členských států. V některých oblastech (např. emigrace) ztrácejí státy možnost veta a převládá většinové rozhodnutí. Jistě postavení české diplomacie bylo při jednáni asi nejvíce podobno středověkým husitům při jednání v Basileji - tedy sami proti celé Evropě. To by však ani Vondru ani Zahradila nemělo nijak překvapovat. Češi byli myšlenkově před zbytkem Evropy často. A náš ojedinělý názor na EU je jen pokračováním téhož. Vondra/Zahradil v podstatě přiznali, že Británie není v Evropě, ale u Evropy a když si vyjednala výjimky o které jí šlo, o zbytek se nezajímala. Taktéž typický britský postup známý pod názvem: splendid isolation - skvělá izolace. I my jsme hráli svoji odvěkou roli - rebelů vůči Německu či-li EU. Protože EU se čím dál více rovná Německu, čím dál bude platit rovnice EU = Německo (Robejšek). Přijetím Lisabonské smlouvy tak Vondra/Zahradil vlastně přihlížejí splnění dávného německého snu na hegemonizaci střední Evropy Německem či-li Mitteleuropa. To, co se nepovedlo vilémovskému Německu roku 1914 ani nacistickému Německu roku 1938, dosáhne demokratické Německo tím, co umí Němci ještě lépe než válčení: byrokratizací. Místo demokraticky zvoleného politika, úředník. Demokracie umrlá pod stohy papírů, předpisů a nařízení. Vondro, Zahradile, děkuji !


Brněnská ODS a ideová konference

Jen glosa. I zde jsem si potvrdil, jak je brněnská ODS v rámci celku bezvýznamná. Kromě ministra Julínka, a ten se vypracoval sám zbytku spíše navzdory, jsem nezaznamenal, že by zde byla nějaká výrazná politická osobnost v rámci ODS z Brna. Ano, byli zde poslanci např. Mencl, Pleva či šéf jihomoravské ODS Venclík a další, ale že by oni sami byli ideovými „tahouny“ či členy užšího vedení ODS jsem nezaznamenal. Skutečně důležití lidé ODS pocházejí buď ze severní Moravy (já blbec se stěhoval z Ostravy do Brna), např. Říman (Frýdek-Místek), Nečas (Přerov) či sám Topolánek (Vsetín-Ostrava) nebo z Prahy, např.Vondra,Zahradil, Bém, (měl jsem se přestěhovat do Prahy nebo zůstat v Ostravě).
Skutečně výraznou osobností z Brna tak byl rektor MU Petr Fiala, který spolu s poslancem Bartošem vedl sekci - Věda, výzkum, vzdělání a inovace.

Mimochodem, napadlo někoho z brněnské ODS mu nabídnout kandidaturu za ODS do senátu??? To zřejmě vyžaduje jistou imaginaci a pohled mimo struktury brněnské ODS, takže asi ne.
Krátká poznámka: pan Paulzcynski má nové velké černé auto, modrá košile a kravata mu sluší a pokud potřebujete svatebního fotografa, pak si ho objednejte, na konferenci se jako fotograf osvědčil. Zde kontakt: http://www.paulczynski.cz/

Slova, slova, nic než slova

Demokracie je diskuse říkal Masaryk a k diskusi je potřeba dialog. Já však v zahraniční sekci zaznamenal monolog či lépe řečeno monology.

Jestliže sněm naší místní organizace MS 12 Černovice funguje jako „one man show“ předsedy, který diskusi považuje za zbytečnou, zde jsme byli svědky několika „one man show“, aniž by byla příležitost k jakékoliv diskusi. Jednotliví přednášející kromě Robejška, jehož příspěvek měl více akademický charakter, přednášeli „své zjevené pravdy“, o nichž se nevedla diskuse. Tedy, sama struktura neumožňovala vyměňovat si ideje, což by nasvědčovalo tomu, že jsem přítomen na ideové konferenci, ale házet po sobě přesvědčení.

Je to samozřejmě výsledek toho, že se v ODS o některých otázkách prostě nevede dlouhodobá diskuse. Je jistě skvělé, že má ODS spřízněné ideové organizace jako je CEP, CEVRO,CDK (sakra co všichni na tom „C“ mají ???), ale kde je nějaká vlastní „myslírna“ ODS, kde se protínají názory ODS a kde se formuluje dlouhodobé ideové zázemí ? Tak je ideová náplň v některých oblastech otázkou vlastní angažovanosti nějakého člena, který si ji vezme za svou nikoliv plánovaným úsilím strany ! To má za důsledek i ne-diskusi, ale monology !
Závěrem

To co jsem viděl, byla živá velká politická demokratická strana - skuteční a reální správci českých zemí. Poslanci, starostové, hejtmani, ministři, ti všichni o přestávkách vedli vášnivé diskuse ohledně praktických otázek, (Och jaké osvěžení proti monologům v zahraniční sekci !), kde postavit dálnici, jak vyřešit kde a jaké investice.
Dodejme, že ODS je tak vlastně jediná skutečná reálná demokratická politická strana v Česku.

ČSSD není politickou stanou, protože nemá nic, co by bylo politickým programem, pokud za něj ovšem nepovažujeme prosazení Paroubka do premiérského křesla. To je její jediný současný skutečný cíl ČSSD a kdo je proti němu, tak je za to ze strany vyloučen.
KDU-ČSL není stranou, ale dvěma stranami. Je tu KDU (Kalousek) a pak ČSL (Čunek).
Strana Zelených není stranou, ale jen sdružením ekonadšenců, ekoteroristů a feministek vedených pragmatikem Bursíkem.
KSČM pak je reálnou politickou stranou, ale zas není demokratická.
Zbývá tak jen ODS, což není pro náš demokratický systém Česka nijak veselé, spíše naopak, je to smutné. Konstatovat, že ODS je jedinou reálnou českou demokratickou stranou je možná příliš smělé, ale je tomu (bohužel) tak.
Kam nás ODS vede či kam by chtěla jít pokud by nebyla v pasti poměrného volebního systému do PS ČR ?

Na to odpovídá spontánní potlesk účastníků konference při prezentaci výsledků z jednání sekcí. První zazněl, když ministr Říman prohlásil, že ODS je pro výstavbu dalších dvou jaderných bloků v Temelíně.
Podruhé zazněl, když Jan Zahradil řekl, že v zahraniční sekci třikrát zaznělo, že ODS má zablokovat přijetí Lisabonské smlouvy. Což Topolánek komentoval tím, že dle výzkumů si voliči přijetí Lisabonské smlouvy přejí. No nevím, zda jde o relevantní argument, se stejným argumentem bychom přece vystačili v případě poplatků ve zdravotnictví - to si přece také voliči nepřejí a ODS to přesto dělá. V případě dostavby Temelína nemáme díky SZ šanci nic prosadit, alespoň ne v tomto volebním období, ale v případě Lisabonské smlouvy je to jen na ODS. Stačí, když budou senátoři ODS proti a věc je hotova.
ODS se projevila jako strana, která chce, aby rozhodování politické a správní bylo zde v Česku a jako strana věřící v průmyslový pokrok, jenž je třeba podporovat.

ODS tak jen v závěru podpořila moji základní tezi, že se nacházíme v obdobné pozici jako před rokem 1914. ODS v této hře je jen reinkarnací mladočechů na české scéně. Mladočeši totiž taktéž podporovali průmyslový pokrok a rozhodování pokud možno v rámci českých zemí nikoliv v rakouském (bruselském) parlamentu ve Vídni (Bruselu).

Takže, tolik….

David Hanák
Politolog a publicista