Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jak dál po Lisabonu?

Jan Zahradil

blog.aktualne

Dnes vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva, podle níž se nadále bude řídit fungování Evropské unie. Je to na dlouhou dobu - možná na desítky let dopředu - zřejmě poslední výraznější úprava smluvního základu EU. Členské země nebudou chtít riskovat další mnohaleté ratifikační martyrium, kromě toho jim k dalším případným změnám chybí jak politická vůle, tak síla. Česká republika by si proto lisabonská pravidla měla dobře osvojit a naučit se s nimi zacházet. K tomu je ovšem zapotřebí dobře umět analyzovat všechny novinky, které LS přináší a také kontext, v němž se dnes pohybujeme.

Především je zapotřebí se zbavit veškerého sentimentu a podívat se na celou věc realisticky. Dobrou praktickou ukázkou toho, kam a jak se EU bude vyvíjet, jsou posty tzv. "europrezidenta" a tzv. "ministra zahraničí". Tyto údajně "high-profile" funkce vznikly za velkého halasu, aby byly nakonec obsazeny dvěma "low-profile" osobami, jejichž jména téměř ani není třeba zmiňovat, tak málo jsou důležitá. Je to logické - ukázalo se, že vedoucí představitelé německo-francouzského tvrdého integračního jádra si jen tak někoho nenechají přerůst přes hlavu (např. v podobě navrhovaného Tonyho Blaira). Tento trend se nepochybně odrazí i v nově budované službě vnější akce EU. Brzy budeme svědky snahy velkých hráčů tento úřad ovládnout obsahově i personálně. Pro USA, Rusko i Čínu tak i nadále zůstanou klíčovými partnery evropští lídři jako Merkelová nebo Sarkozy, ne nějaký van Rompuy nebo Ashtonová.

Dále: silné evropské země (opět Německo, Francie, ale i Británie a Itálie) si pojistily své "vedoucí" postavení v rozšířené EU změnou rozhodovacích pravidel v Evropské radě. Tyto země, zejména Německo, výrazně získaly přechodem z dosavadního systému tzv. vážených hlasů na nový, populační princip (podle počtu obyvatel) v kombinaci s odstraněním práva veta a převodem dalších národních kompetencí na evropskou úroveň. Naopak všechny středně velké země - jako je např. ČR - v novém hlasovacím systému ztratily na váze. Je záhadou, proč jejich politické elity s touto změnou téměř bez odporu souhlasily. Tim důvodem je zřejmě jejich úspěšná "europeizace" - tedy skutečnost, že mainstreamové politické síly v Evropě (evropští lidovci a evropští socialisté) jsou již tradičně infiltrovány doktrínou evropského federalismu, pro kterou je odevzdávání národních pravomocí ve prospěch EU samozřejmostí. Vymývání mozků zkrátka funguje za každého režimu.

Dále: nárůst pravomocí Evropského parlamentu, vydávaný za důkaz demokratizace EU, je ve skutečnosti málo významný. Evropský parlament trpí nízkou legitimitou v důsledku trvale nízkých volebních účastí a neexistence celoevropsky agregovatelných politických zájmů, které by bylo možno podchytit ve volební kampani. Zkrátka - chybí evropský národ a tudíž i evropský volič. Snad jediným tématem, které je schopno sjednotit Evropany, je strach z neřízeného či nelegálního přistěhovalectví. To ovšem není dobrá zpráva pro budoucnost, protože z tohoto tématu tradičně umí úspěšně profitovat (či na něm parazitovat) zejména extrémní a xenofobní politické síly, ne politicky korektní hlavní proud. Jinak jediným viditelným důsledkem posílení Evropského parlamentu bude nejspíš silnější mediální a veřejná platforma pro federalistické křiklouny typu Daniela Cohna-Bendita (Zelení), Jo Leinena (socialisté) nebo Elmara Broka (lidovci). Naopak - a paradoxně - se dá očekávat, že legislativa EU se stane daleko více než v minulosti nástrojem konkurenčního boje mezi jednotlivými národními zájmy, ale i nadnárodními korporacemi či profesními svazy.

Zkrátka a dobře: budoucí EU a la Lisabon měla být udajně lépe fungující a demokratičtější strukturou, která bude lépe prosazovat ve světě své společné zájmy. Nic z toho se nejspíš nestane. Daleko pravděpodobnější předobraz budoucí EU nastínil ve svém nedávném článku oxfordský rektor a bývalý eurokomisař Chris Patten, když varoval před tím, že "...z Evropy učiníme politicky bezvýznamného aktéra, úspěšnou celní unii se zahraniční politikou ve stylu Švýcarska a kolektivem popudlivých lídrů bez jakékoliv vize." Daleko více a silněji se v každém případě budou prosazovat spíše krátkodobé národní zájmy především nejsilnějších evropských států. Zejména sjednocené Německo se pomalu ale jistě emancipuje a evropská kazajka, do které se nechalo z obav ze sebe sama po válce dobrovolně vtěsnat, mu začíná být malá. Angela Merkelová je možná posledním politikem v křesle spolkového kancléře, který má (i díky svému původu a minulosti) smysl a pochopení pro země bývalého socialistického bloku. Každý, kdo přijde po ní (at´už sociální nebo křestánský demokrat) už nebude generačně ani emocionálně "zatížen" étosem protikomunistických revolucí roku 1989 a střední Evropa pro něj bude čistě zájmovým teritoriem.

Co s tím ? Pro Českou republiku tři krátkodobé a jeden dlouhodobý závěr.

Krátkodobě:

1) Naučit se budovat více či méně stabilní koalice v Evropské radě, bud´ aktivního (hlasovací většina) nebo alespoň reaktivního (blokovací menšina) typu, které nám umožní v lepším případě prosadit něco ve vlastním zájmu, v horším případě alespoň zabránit něčemu, co bude proti našim zájmům.

2) Naučit se využívat nástrojů parlamentní diplomacie a meziparlamentní spolupráce, protože Lisabonská smlouva přece jen kodifikovala trochu větší roli pro národní parlamenty při přípravě evropské legislativy (to bude ovšem klást velké nároky na kvalitu poslanců a senátorů v budoucích evropských výborech obou komor i na postavení těchto výborů při posuzování legislativních návrhů).

3) Odstranit "resortismus" - tj. roztříštěnost a řevnivost při posuzování evropské tematiky mezi jednotlivými ministerstvy, mnohdy podmíněnou koaličním charakterem vlády - a nahradit jej skutečně koordinovaným a jednotným přístupem.

Dlouhodobě:

Pracovat na alternativní koncepci evropské integrace (vícerychlostní či flexibilní EU) pro případ, až se konečně ukáže, že dosavadní federalistická koncepce, určená třemi slogany ("ever closer union", "one size fits all" a "big is beautiful") a její hlavní nositelé (evropští lidovci a socialisté) se definitivně vyčerpala a je třeba ji nahradit něčím jiným.

To vyžaduje trochu politické odvahy, vytvalosti a prozíravosti. Zejména jde o to, abychom se nebáli vymknout z tradičního kontinentálního pohledu na evropskou integraci, který k nám importovaly (a do hlav našich politiků implementovaly) německé politické strany a jimi zřízené nadace. To je sice možná nepohodlné, ale zdaleka nikoliv nemožné.



Jan Zahradil
Ing. Jan Zahradil
předseda europoslaneckého klubu ODS, vedoucí české národní delegace v EPP-ED
člen Výboru pro rozvoj a náhradník ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci
Místopředseda ODS, stínový ministr zahraničí
Osobní stránky
 
  Přístupy: 9798 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA