Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Odmítněme environmentalistická vydírání

Luboš Zálom

Málokteré knize se u nás v poslední době dostalo víc mediální pozornosti, než novince Václava Klause, ve které si vzal na paškál poplašné zprávy environmentalistů a opřel se do jejich snah svázat svobodu jednotlivce nekonečnou řadu zhoubných regulací ve snaze uvádět do praxe jejich zelenou ideologii. Proti knize Modrá, nikoli zelená planeta, se okamžitě vyrojil bezpočet komentářů ze strany profesionálních ekologistů. Jejich reakce se jen málokdy zmohly na něco víc, než na pokusy o povýšené zesměšňování a hraný údiv nad tím, jak si někdo může vůbec dovolit zpochybňovat dogmata o lidské účasti na globálním oteplování. Vypovídá to mnoho o tom, jak ekologisté jednají a jak prosazují svoje názory.

Názory Václava Klause na ekologické problémy jsou všeobecně známé, a jsou asi tak to jediné, co ještě dokáže české environmentalistické kruhy probudit ze samolibého uspokojení nad tím, že jejich myšlenky jsou dnes takřka hybnou silou světa. Je potřeba říct, že Klaus se nepouští do polemiky s ekologií jako vědou. Nezkoumá povětrnostní podmínky, nevyjíždí s arktickými výpravami za severní polární kruh, aby tam nasbíral geologické vzorky za účelem výzkumu stavu ledovců před dávnými lety. Neměří denně teplotu vzduchu a nesestavuje grafy. Nepouští se do křížku s ekologií, ale environmentalismem. Tyto dva pojmy je potřeba důrazně odlišovat, přesto, že mnozí environmentalisté se rozdíly mezi těmito dvěma slovy snaží spíš stírat. Ekolog je samozřejmě vědec, který má svoje závěry podložené výzkumem (což nutně neznamená, že jde o závěry správné). Environmentalista je především ideolog, který přebírá závěry ekologů a snaží se podle nich vytvářet praktickou politiku nebo na ni působit.

Environmentalista však vychází z mnohem hlubších filozofických premis - z nedůvěry v lidský rozum, v lidskou schopnost racionálního jednání, z myšlenky podřízení člověka přírodě a z myšlenek o lidské přirozené zkaženosti. Podle ekologistů je člověk jakýmsi omylem přírody, bastardem, který se přírodě vymkl z rukou, a teď působí jako ta nejhorší ničivá síla planety. Ekologisté občas přímo prohlašují, že Země by se měla člověka zbavit (pokládají přitom, jako například James Lovelock, přírodu za jakousi velkou globální jednající bytost), a snaží se o to například pomocí virů a přírodních katastrof, a pak na této planetě zavládne ideální život, plný krás a harmonie mezi všemi živými bytostmi. Problém je ten, že nebude nikdo, kdo by se z takové krásy a harmonie mohl těšit, ani nikdo, kdo by ji vůbec mohl definovat. Ideálem ekologistů je prostě Zeměkoule bez člověka. Jejich pohnutkou je inherentní nenávist k člověku, kterou jsou někteří z nich ochotni přímo přiznat, jiní ji zastírají i sami před sebou. Je to stejná sveřepá nenávist, kterou k lidské bytosti chovají komunisté, nacisté, a vůbec socialisté všech barev. Zatímco však zbraní k prosazování svých filozofických předpokladů do praxe komunistům posloužily Marxovy rádobyvědecké ekonomické postuláty, ekologisté si jako zbraň berou do ruky závěry biologů a ekologů.

Marxovy ekonomické závěry byly vyvráceny teorií i praxí, a jen naprostá menšina fanatiků už dnes věří, že komunismus přinese ráj na zemi. Environmentalismus má naproti tomu dnes silné vědecké zastání a podporu široké veřejnosti. Je snadné propadnout iluzi, že teze o globálním oteplování, ničení přírody, vyčerpání zdrojů, jsou naprosto jasné a vědecky potvrzené. Ze všech stran se na nás valí varovné zprávy o tání ledovců, blížících se hladomorech, rozvrácení ekosystémů, a znemožnění normálního života na této planetě. Jsme těmto poplašným zprávám vystavováni v médiích, dětem jsou vykládány ve školách. Environmentalisté si mohou mnout ruce.

Ale je tomu skutečně tak? Environmentalisté se často na své odpůrce dívají s opovržením a přehrávanou nechápavostí, jak někdo může nesouhlasit s něčím, co říká vědecký konsenzus. Je ovšem nesmyslné se zaštiťovat vědeckým konsenzem, protože míra shody nad nějakým problémem o jeho povaze neříká vůbec nic. Představme si středověkého astronoma, který dospěl k poznání, že Země vůbec není středem vesmíru, jak o tom mluví soudobí učenci. Konsenzus je drtivě proti němu, ale přesto to neznamená, že by tento konsenzus byl ve shodě se skutečností. I kdyby si všichni vědci světa mysleli, že Zeměkoule je středem vesmíru a vše se kolem ní točí, neznamená to, že mají pravdu. I kdyby pouze jeden jediný člověk prohlašoval, že tomu tak není, není menšinovost jeho názoru žádný racionální důvod k tomu, aby byl prohlášen za nepravdivý. Stejné je to i s poukazováním na vědecký konsenzus v případě ekologické problematiky. Snad jen s tím rozdílem, že zatímco středověkému odvážlivci, který se opovážil sáhnout na dogmata o Zemi jako středu vesmíru, hrozilo upálení na hranici, dnešní vědci, kteří přinášejí důkazy o zpochybnitelnosti dogmat o globálním oteplování nebo vyčerpání surovin, se místo o život musejí obávat pouze o svou pověst v akademické obci - jsou vyštváni na okraj zájmu vědců a médií a je na ně poukazováno jen jako na obskurní raritu. Každý si může sám pro sebe provést malé statistické srovnání, otevřít libovolný počet čísel libovolných novin nebo časopisu, a porovnat, na závěry kterých skupin vědců se články, vyprávějící o blížící se globální katastrofě, odkazují. Články takových vědců, jako je například český klimatolog Jiří Svoboda, nebo odkazující se na ně, jsou v naprosté menšině.

Přitom tito "heretici" podávají pádné důkazy o tom, že s teoriemi o lidském podílu na globálním oteplování není něco v pořádku, a že teplotní výkyvy, závislé na mnoha faktorech, například na sluneční činnosti, se cyklicky neustále opakují, a my se momentálně nacházíme v teplejším období, které bude dřív nebo později zase vystřídáno chladnějším. Stejně tak poukazují na skutečnost, že dosavadní měření teplot je nepřesné, a srovnání s teplotními údaji z historie, kdy se k měření teploty používají například rozestupy letokruhů u prastarých stromů, mohou být velmi zavádějící. A že superpřesné počítače, pomocí kterých ekologové stanovují své prognózy, vycházející ze zavádějících měření, nemohou podávat stoprocentně přesvědčivé závěry.

Podobní "kacíři" přesvědčivě vyvrátili mýty o vyčerpávání zdrojů, což byl (a pro někoho stále je) vykonstruovaný problém, který mnohé utvrdil v dojmu, že lidstvo čeká neodvratná zkáza a zhroucení ekonomiky, protože všechna naleziště ropy, uhlí, zinku, a mnoha dalších surovin, budou vyčerpána. Pokud se objevil někdo, kdo poukázal na to, že zdroje nemohou být vyčerpány, protože člověk vlastně sám zdroje vytváří svou tvůrčí činností, byl zatracován, zesměšňován a odsouván do pozice naivního diletanta. Přitom stačí připomenout notoricky známou blamáž Římského klubu a zprávy Limity růstu (1972), kterou si nechal připravit vědci z amerického MIT, a která s pomoci nejmodernější tehdejší techniky předpověděla vyčerpání zdrojů do dvou desetiletí. V roce 1991, jak známo, musel Římský klub své závěry přehodnotit, protože se ukázalo, že zdrojů surovin je naopak více, než tomu bylo před dvaceti lety. Tři autoři této publikace však nelenili, a připravili přepracované vydání, ve kterém pouze posunuli dobu vyčerpání nalezišť surovin dále do budoucnosti, avšak zopakovali stejnou metodologickou chybu, jako před dvaceti lety - zapomněli na to, že pojem zdroj není konstantní, ale mění se v čase s tím, jak člověk nalézá nová a nová naleziště a přichází s novými a novými technologickými řešeními. A jako další příklad je možné zmínit sázku alarmisty Paula Ehrlicha s ekonomem Julianem Simonem, který prohlašoval, že zdroje v podstatě není možné vyčerpat. Předmětem sázky byly ceny vybraných surovin a jejich růst, který by dokládal snížení jejich zásob. Ehrlich tehdy sázku prohrál - cena zvolených surovin se snížila, což je jasný důkaz o tom, že jejich zužitkovatelné množství se zvýšilo.

To byly pouze dva příklady toho, jak byly znemožněny teze o vyčerpávání zdrojů, které se, stejně jako dnešní varovné zprávy o globálním oteplování, zakládaly na "nezpochybnitelném" vědeckém konsenzu, "superpřesných" modelech, a byly důvodem pro různé návrhy v praktické politice. Styl jednání dnešních environmentalistů varujících před ničivými efekty globálního oteplování, je shodný s jednáním aktivistů, navrhující politické činy k zastavení vyčerpávání zdrojů.

Není potřeba se dlouze rozepisovat o tom, že mnozí klimatologové a ekologové jsou dnes v podstatě korumpováni potřebou mnoha politiků mít vědecky ověřené podklady pro své záměry regulovat ekonomiku i životy jednotlivců. Pokud by klimatologové přišli se závěry, které by ekologické hrozby globálnímu klimatu jednoznačně zpochybnily (a nemuselo by to být ani přímé odmítnutí, zpochybnění lidské viny na globálním oteplování by bohatě stačilo), zmizí důvody pro práci mnoha politiků. Ekologické otázky jim přinášejí odůvodnění jejich práce. Kdo vypisuje granty na výzkumy v oblasti ekologie a klimatu? Jsou to především vládní nebo mezivládní organizace, ministerstva životního prostředí, nebo neziskové organizace s napojením na vládní rozpočty. Ze strany politiků, jako byl například environmentalistický viceprezident Al Gore, je jasná poptávka po závěrech, které jim umožní provádět praktickou politiku a kromě toho vypisovat další a další nutné výdaje na další, zpřesňující výzkumy. Což roztáčí spirálu vědecké korupce, a je to nepopiratelný fakt. Zatímco kdyby jakákoliv průmyslová korporace vypsala grant na výzkum klimatu v naději, že budou dogmata environmentalistických politiků vyvrácena, okamžitě by se ozvaly tisíce hlasů varující před touto neslýchanou korupcí, současný stav, kdy jsou vědci korumpováni ze strany vlád, očividně nikomu nevadí.

Odmítání dnešního alarmistického proudu není však zdaleka jen věcí několika jednotlivců, ale mnohem početnějšího zástupu vědců. Například v roce 1998 se více než 2000 amerických klimatologů (z celkem 17 tisíc vědců různých oborů) ohradilo proti plánovanému přijetí Kjótského protokolu. A je možné jmenovat vědce, jako je například Frederick Seitz nebo Fred Singer, kteří rozhodně nejsou žádnými diletanty, jak by je snad mnozí environmentalisté chtěli nazývat. Nejen, že je tedy poukazování na vědecký konsenzus nesmyslnou a o ničem nevypovídající argumentací, ale ono zde ani o žádný konsenzus nejde. Není prostě pravdou, že by, jak se v diskusním fóru uspořádaném Centrem pro ekonomiku a politiku vyjádřil zelený soudruh Martin Bursík, 99,9 % klimatologů bylo v závěrech o globálním oteplování zajedno. Nemělo by nás však překvapovat, že se environmentalisté a zelení socialisté v argumentaci uchylují k překrucování a lžím.

Zatím jim to, očividně, vychází. O to víc je však dokáží rozzuřit oponenti, kteří svá protistanoviska formulují jasně a hlasitě. V zásadě mají dva modely reakce na nesouhlas: přehlížení nebo zesměšňování. Přehlížení je vhodnou zbraní na takové protivníky, kteří jsou přímo u zdroje informací a jde o ekology nebo klimatology. Často takoví vědci, mezi nimi například zmíněný Fred Singer, byli původně hlasitými zastánci alarmistického proudu, a jejich varování o nebezpečí oteplování planety se těšila velké pozornosti. Poté však, co ve svých závěrech objevili logické nebo faktické chyby, a upozornili na ně, čímž se postavili na opačnou stranu názorového spektra, byli většinovým názorem přehlušeni a odsunuti do pozadí. Zesměšňování se environmentalistům jako zbraň hodí tehdy, kdy jejich protivník není přímo kapacitou v oblasti ekologie nebo klimatu, a kdy je tedy možné, v náležitě vtipné formě, poukázat na jejich neznalost nebo ideologickou zaslepenost. V případě Václava Klause, který samozřejmě není klimatologem, si environmentalisté vybrali zesměšňování, a není to poprvé. Stačí si vzpomenout na jeho nedávný výrok v Hospodářských novinách, že nevidí žádné ničení přírody. Bouřlivé zesměšňující reakce na sebe nedaly dlouho čekat a bylo jich opravdu hodně.

Přitom i názor o neexistujícím ničení přírody je logický. Každý živý tvor na této planetě využívá svoje okolí v souvislosti se svými potřebami, a to v maximálním možném množství. Každý tvor své okolí do jisté míry mění a utváří pro sebe. Samozřejmě, že životní potřeby a možnosti mravenců jsou v nepoměru s životními potřebami člověka. Pokud člověk, stejně jako jakýkoliv jiný živočišný druh, musí zabezpečit svou existenci na úrovni svého standardu, potom vybudování továrny není ničením přírody, protože člověk je její součástí a postavená továrna je pouze projevem jeho existence a zajištění jeho potřeb. Kdybychom si představili, že postavená továrna představuje zničení části přírody, pak, podle stejné logiky, sloní stáda, která plení porosty keřů a stromů v africké savaně, představuje stejné ničení přírody - a přesto nikdo nepožaduje, aby se tato sloní stáda vystřílela, nebo aby jejich životní potřeby byly násilně omezovány. A co kolonie mravenců, která si na idylické travnaté louce postaví obrovské mraveniště, čímž tuto louku v podstatě zničila a zdevastovala? Pokud by na tyto absurdní příklady někdo namítl, že zvířata žijí v souladu s přírodou a ekosystém nijak nenarušují, pak se nabízí otázka, zda tedy tím jediným správným způsobem, jak by měl člověk fungovat a žít, je život na primitivní pravěké úrovni. Sice v souladu s přírodou podle představ environmentalistů, ale zato se třást zimou v jeskyni, ve strachu před dravou zvěří, ohrožený banálními nemocemi, neustále čelící nesmírné dětské úmrtnosti, dožívající se nízkého věku, a většinu času bojující o holý život. Takový je ideál environmentalismu.

Tím se vracím k úvodním odstavcům článku. O to totiž environmentalistům jde: o snižování blahobytu lidí. A vůbec nezáleží na tom, zda ono snížení blahobytu má být "pouze" v rámci ochrany údajně devastovaného klimatu, nebo zda jejich ideálem je život lidí v přísně vedených zemědělských komunitách, bez techniky, automobilů a všeho pohodlí, které si dnes lidé mohou dopřávat. Není pochyb o tom, že environmentalismus je socialistická, kolektivistická ideologie, jejímž cílem je zničení individuality člověka. Stejně tak je velmi zřejmé, že ačkoliv si dnes na sebe tento zelený socialismus bere líbivou přívětivou masku, ze které vyzařuje starostlivost a péče o kvalitní život lidí, o zelené lesy a čistý vzduch, o všechny živé tvory na této planetě, je to stejná maska, kterou na sebe vždy brali komunisté, když mluvili o pozvednutí člověka z "pouhého otroka kapitálu" a o sociální spravedlnosti.

Komunisté svou masku už dávno ztratili, ale environmentalisté svou pravou tvář dosud skrývají, a více či méně úspěšně se jim to daří, protože většina lidí se nesnaží pochopit jejich nejhlubší filozofické předpoklady - jejich nenávist k technologickému pokroku, nenávist k blahobytu, nenávist k rozumu jako prostředku jeho dosažení, a v konečném důsledku bezbřehou nenávist k člověku. Bylo by však lépe tuto jejich masku odkrýt dříve, než se probudíme do skutečné socialistické diktatury, která se od té předchozí komunistické bude lišit pouze barvou loga. Každým environmentalistických úspěchem v praktické politice, každým dalším zvoleným Alem Gorem nebo Martinem Bursíkem, se k této diktatuře přibližujeme. Všechna jejich alarmistická provolávání o globálním oteplování, stejně jako veškeré politické návrhy z těchto provolání plynoucí (ať už jsou to návrhy na ekologické daně nebo omezování produkce), je proto potřeba důrazně odmítnout.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 18256 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA