Fungování justice je věcí veřejnou

Jiří Weigl

Komentátorka Lidových novin Petruška Šustrová předvedla ve svém článku Prezident kontra Ústavní soud (LN 13. 9.) velmi sporný názor na pojetí dělby moci v demokratickém státě. Je to bohužel názor, který se projevuje i v nálezech Ústavního soudu v kauze doktorky Brožové, a je to názor, který stejně jako prezident republiky ve svém vyjádření k poslednímu verdiktu Ústavního soudu v této věci považuji za velmi nebezpečný pro zachování základních principů demokracie a vymahatelnosti práva v naší zemi.


Autorka aplauduje verdiktu Ústavního soudu, který reinstaloval dr. Brožovou do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR s tím, že podstatou parlamentní demokracie je důsledné oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, a toto oddělení tří složek moci prý prezident republiky svým rozhodnutím odvolat dr. Brožovou z funkce protiústavně porušil. Jsem přesvědčen, že tato základní premisa úvah Petrušky Šustrové i jednoho ze senátů Ústavního soudu je nesprávná.

Podstatou demokracie je veřejná kontrola všech složek moci občany, která se prosazuje prostřednictvím standardních mechanismů zastupitelské demokracie. Principem, jenž brání koncentraci a z ní plynoucímu zneužití moci, je její dělba, tj. rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Celý systém může fungovat pouze tehdy, pokud tyto tři moci nejsou pouze odděleny, ale současně se mohou také navzájem kontrolovat. Pouze tehdy, pokud existuje možnost jejich vzájemné kontroly, mohou demokratické mechanismy fungovat a pouze tehdy lze do jejich fungování promítnout vůli občanů, jež je jediným zdrojem moci v demokratickém státě.

Proto se vláda, jako reprezentant výkonné moci, odpovídá parlamentu, zástupci moci zákonodárné. Proto za kroky prezidenta, který je z výkonu funkce ústavně neodpovědný, odpovídá vláda kontrolovaná parlamentem.

Tolik vzývaná nezávislost soudců jakožto subjektů třetí moci ve státě má jediný smysl. Je jí nezávislost těchto ústavních činitelů při rozhodování sporů. Fungování justice jako systému je však věcí veřejnou a musí, stejně tak jako jiné oblasti života společnosti, podléhat veřejné kontrole. Proto je správné, aby organizace a řízení justice, nikoliv její rozhodování, bylo součástí moci výkonné a podléhalo veřejné kontrole a obecným demokratickým kontrolním mechanismům, tj. aby i moc soudní byla jistou formou kontrolovatelná jinou mocí než sama sebou.

Tento požadavek je o to naléhavější, že na rozdíl od exekutivy a legislativy, které odvozují svou legitimitu z voleb a jsou nuceny v pravidelných intervalech skládat občanům účty ze svého fungování, jsou soudci do svých funkcí jmenováni doživotně, a pokud zásadně neporuší zákony a předpisy, jsou prakticky neodvolatelní. Svým jmenováním de facto dostávají bianco šek a společnost může pouze doufat, že budou fungovat řádně. Při dodržení principu soudcovské nezávislosti v rozhodování lze tento veřejný zájem v justici ošetřit pouze tak, že organizace a řízení justice není v rukou soudní moci samotné, ale moci výkonné, která za to odpovídá občanům.

Ústavní soud a Petruška Šustrová si však myslí něco jiného. Nálezy Ústavního soudu zamezily jakékoliv možnosti veřejné kontroly fungování justice. Vytváří se tak prostor, aby jmenovaní, nikomu neodpovědní a nikým, než sami sebou kontrolovatelní neodvolatelní představitelé justice se vyvázali z odpovědnosti občanům za vykonávání své nesmírně odpovědné a pro společnost nezbytné funkce. Aby se moc soudní totálně vyjmula z demokratického politického systému, opouzdřila se a žila a fungovala pro sebe, pro své parciální zájmy a cíle a mohla ignorovat vůli občanů. Ústavní soud vidí justici jako stavovskou korporaci, existující mimo demokratický systém, a tímto systémem neovlivnitelnou. Právě v tom vidím zásadní nesprávnost tohoto názoru a jeho hrozbu pro naši demokracii.

Praxe naší současné justice mi, myslím, dává za pravdu. Je skutečně jejím hlavním problémem ovlivňování rozhodování soudů v konkrétních kauzách výkonnou mocí? Běžný občan vidí problém zcela jinde - v pomalosti rozhodování, špatné organizaci práce soudů, ve svévoli rozhodování a ne nadarmo se hovoří i o rozsáhlé korupci. Není náhodou, že náš stát prohrává většinu kauz, které se dostanou k posouzení mezinárodním soudním instancím. Opouzdření justice, kterému nálezy Ústavního soudu vycházejí vstříc, může pouze zakonzervovat současný neblahý stav. Spoléhat na samočistící mechanismy justice, která nemusí brát ohled na nic a nikoho, je naivní.

Případ dr. Brožové sám je výmluvnou ukázkou této smutné situace. Neexistuje nikdo, v justici ani širší odborné veřejnosti, kdo by tvrdil, že dr. Brožová byla osobou na svém místě a že by Nejvyšší soud pod jejím vedením dobře plnil svou funkci. Rozhodnutím Ústavního soudu však byla bez ohledu na to do této funkce reinstalována, přestože ústava ani žádný zákon nehovoří o tom, že by Ústavní soud byl takovouto pravomocí nadán. S takto volným výkladem ústavy a zákonů se lze nadít všeho. Vymkne-li se jedna ze součástí moci veřejné kontrole a bude-li nepřípustně extendovat své pravomoci bez možnosti korekce, potom u nás bude demokracie skutečně v ohrožení.

Paní Šustrová toto vše nedomýšlí, má hlavně radost, že prezident prohrál, a ani mu nepřizná, že to svědčí alespoň o tom, že do Ústavního soudu nejmenoval "své" lidi, jak mu mnozí často předhazovali. Jsem však přesvědčen, že v této věci jde daleko o víc, než o osobní sympatie a antipatie, a že bychom bez ohledu na ně měli věci skutečně domýšlet.

Jiří Weigl