Rozhovor prezidenta republiky pro irský „Sunday Business Post“

www.klaus.cz


Myslíte si stejně jako někteří politici, že globální krize zvýšila potřebu evropské spolupráce a potřebu ratifikovat Lisabonskou smlouvu?

Ratifikace Lisabonské smlouvy se současnou světovou finanční krizí nesouvisí. Tato krize naopak – doufám – zvýraznila potřebu soustředit se na praktické a naléhavější věci, nikoli na umělé evropské unifikační projekty. Krizi nemůže vyřešit globální řízení a centrálně řízená regulace. Krize může být vyřešena primárně na národní úrovni, tím, že se dají do pořádku domácí ekonomiky, a pozornost se zaměří na deregulaci, na zodpovědnou, nikoli laxní měnovou a fiskální politiku v jednotlivých zemích.

S Lisabonskou smlouvou by byl právní řád EU méně transparentní, došlo by k převedení dalších pravomocí od členských států na unijní úroveň a Smlouva by spíš mnoho dalších problémů vyvolala, než řešila. Irští občané to dobře vědí. Ratifikace této Smlouvy měla skončit ihned po irském referendu. To by bylo vyjádřením respektování vůle irských občanů.

Jaký dopad bude mít finanční krize na Českou republiku jako lídra EU. Vytvářejí současné ekonomické výzvy příležitost pro to, aby Česká republika měla během svého předsednictví v Radě EU větší vliv?

Česká republika nebude díky svému předsednictví lídrem EU. Rotující předsednictví EU není o vůdcovství, je to spíše administrativní role. Ale zaměříme se na praktické věci, pokusíme se přiblížit Evropskou unii původním cílům evropské integrace: otevírání se, liberalizaci, odstraňování různých bariér, včetně těch, které znemožňují plné uplatňování volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu.

Co by Česká republika mohla udělat, aby přispěla během svého předsednictví EU k řešení finanční krize?

Česká republika by mohla přispět tím, že dodá této debatě racionální tón, protože to nejhorší, co by se mohlo stát, je, aby se evropské bankovnictví – za cenu nesmírných nákladů daňových poplatníků – stalo státem spoluvlastněným, státem garantovaným a centrálně regulovaným odvětvím charakteru téměř jakési veřejné služby. To by byl tragický omyl. Říkám to, protože takové nebezpečí je reálné a hrozí. Finanční krizi nelze vyřešit finančními injekcemi do institucí, které postihla. To je jako vzít si velmi drahou pilulku, která má krátkodobý zklidňující efekt, ale neřeší příčinu problému.

V červnovém rozhovoru jste poděkoval irským voličům za to, že se vyslovili proti Lisabonské smlouvě. Když se teď připravujete na návštěvu Irska, jaké jsou Vaše pocity vůči irským voličům a osobnostem, které tento dokument porazily?

Moje pocity a názory se nezměnily. Lisabonská smlouva byla jednoznačně a demokraticky zamítnuta a je třeba to respektovat. Protože k tomu, aby Smlouva vstoupila v platnost, je potřeba jednomyslné rozhodnutí všech členských států EU, je zřejmé, že vstoupit v platnost nemůže a to je také důvod, proč si myslím, že v její ratifikaci nemá smysl pokračovat. Měla by zůstat neratifikovaná, stejně jako zůstala Ústavní smlouva neratifikovaná v sedmi členských státech EU poté, co ji voliči zamítli ve Francii a v Nizozemí. Je na čase uznat, že Lisabonská smlouva tak úplně odlišným dokumentem nebyla, že byla zamítnuta a že tudy cesta nevede.

A co si myslíte o hlasech, které zaznívají z české vlády a hovoří o ratifikaci Lisabonské smlouvy před koncem roku?

Nelze hovořit o žádných datech, ani slibovat, že Lisabonská smlouva bude v České republice ratifikovaná. To by naprosto opomíjelo skutečnost, že Lisabonskou smlouvu poslal český senát Ústavnímu soudu a ten bude posuzovat, zda je Smlouva v souladu s Ústavou České republiky. Hlasování v českém parlamentu a eventuelní podpis prezidenta by mohly přijít na řadu až poté, a proto není možné naznačovat jakékoli termíny.

Dovolte mi na závěr osobní otázku. Proč jste se rozhodl studovat ekonomii? A dovedl jste si během studií na Vysoké škole ekonomické představit, jakým historickým ekonomickým výzvám budete jednou čelit (přechod země od centrálně plánované k tržní ekonomice počátkem devadesátých let a dnešní globální krize)?

Moje volba byla jednoznačná. Vždy mě bavily exaktní vědy, především matematika, ale také zeměpis. Můj otec, absolvent obchodní akademie, byl celý život úředníkem a i proto se zdála Vysoká škola ekonomická logickým východiskem mého dalšího studia. Nemohl jsem si samozřejmě představit výzvy, kterým budu jednou čelit, ale byl jsem přesvědčen, že komunismus nemůže trvat věčně. A nadějné změny, ke kterým v naší zemi docházelo ve druhé polovině šedesátých let, tento můj pocit posilovaly. Mohu potvrdit, že studium ekonomické teorie je skvělou přípravou pro politickou dráhu.