Vlastnictví, stát, Aristoteles a Rusko

Pavel Kohout

Řekněte, co si myslíte o vlastnictví, a dozvíte se, kdo jste: následník Aristotela, Platóna nebo Čingischána?

Již od dob antického Řecka utvářejí historii lidstva dva různé názory na podstatu vlastnictví a vlády. Pohled podle Aristotela a jeho následovníků lze charakterizovat takto:


Vlastnictví je přirozené právo člověka. Člověk se již rodí s pudem získávat a vlastnit majetek. Majetek není zdrojem zla, naopak, umožňuje lidem projevovat štědrost. Ti, kdo mají společný majetek, tíhnou více ke sporům než ti, kdo jsou osobními vlastníky věcí. Idea společného vlastnictví je neuskutečnitelná, protože nikdo se náležitě nestará o věci, které mu nepatří. Stát či obec se neobejde bez majetných lidí, a proto je jeho povinností vlastnictví chránit. Stát však nemá právo disponovat majetkem občanů. Je-li v krajních případech nutné vyvlastnění, je bezpodmínečně nutné je provést se souhlasem občanů a postižené v plném rozsahu odškodnit. Daně lze vybírat pouze se souhlasem občanů. Stát slouží jen jako ochránce občana a jeho majetku, nemá žádný vyšší cíl. Vlastnictví je primární, stát je odvozený.

Aristotelův učitel Platón založil zcela protichůdnou myšlenkovou školu:


Vlastnictví je právo udělované státem. Majetek a vztah k němu záleží čistě na společenských poměrech, které lze měnit zákonodárnou cestou. Majetek je ve své podstatě zdrojem špatnosti, protože vede k sobectví; naopak, věci přátel jsou věci společné. Kde není vlastnictví, nejsou důvody ke sporům a k násilí. Majetní lidé se neobejdou bez ochrany poskytované státem a proto je věrnost státu jejich hlavní povinností. Stát má právo kdykoli a bez udání důvodů rušit vlastnická práva, vyžaduje-li to vyšší zájem. Lze dokonce uvažovat o tom, aby soukromé vlastnictví bylo nadobro odstraněno. Výběr daní není omezen, stát si koneckonců bere jen to, co mu patří. Občan je jen malou součástí státu, je proto jeho povinností sledovat vyšší cíl vytyčený státem. Stát je primární, vlastnictví je odvozené.


Všimněte si, že neexistuje kompromis mezi oběma myšlenkovými proudy. Buď je primární vlastnictví jakožto přirozené právo, anebo stát. Buď je vlastnictví vrozeným pudem anebo umělým výtvorem, společenskou smlouvou, kterou lze kdykoli změnit nebo zrušit. Buď je stát servisní organizací sloužící občanům, anebo je jednotlivec sluhou státu. Buď Platón, nebo Aristoteles. Neexistuje třetí cesta, která by obě protikladné koncepce dokázala skloubit. (Ke kterému názoru se přikláníte vy? A které historické osobnosti měly podobný názor? Čtěte dál.)


V průběhu lidské historie se paralelně rozvíjela obě pojetí. Římské právo poprvé přišlo s koncepcí nezpochybnitelného soukromého vlastnictví, které Římané nazývali dominium. Marcus Tullius Cicero argumentoval, že stát by neměl zasahovat do soukromého vlastnictví, protože vznikl na jeho ochranu. Středověcí teologové sice zápolili s křesťanskou adorací chudoby, ale osmé přikázání (nepokradeš!) bylo samo o sobě dostatečným argumentem ve prospěch nedotknutelnosti vlastnictví. Židovské zákony jako první na světě zakotvily povinnost bohatých pečovat o chudé, ale nikoli cestou vyvlastňování, nýbrž soukromé charity. Kalvinisté obhajovali přičinlivost, podnikání a vysoké zisky, zavrhovali zákazy a omezení úvěrových obchodů. Nikoli, není zcela náhodou, že Švýcarsko patří mezi nejbohatší země na světě.


Církev postupem času obhajovala vlastnictví stále silněji také z důvodů čistě zištných: aby teologové ochránili církevní majetek před konfiskacemi, začali považovat vlastnictví za nezcizitelné právo. Vznikla teze, že státní moc je v některých ohledech absolutní, majetku poddaných se to však netýká. Francouzský právník Jean Bodin (1530-1596) tvrdil, že ať už je vládce jakkoli mocný, nesmí konfiskovat ani danit jmění svých poddaných bez jejich souhlasu.


Holandský právník Hugo Grotius (1583-1645), který mimochodem položil základy mezinárodního práva, tvrdil, že „je zákonné, abychom při obraně svého vlastnictví v krajním případě zabili toho, kdo by se jej chtěl zmocnit.“ Nešlo o teorii: Grotius žil v době, kdy Holanďané bojovali za osvobození od španělské nadvlády, daní a konfiskací. Grotius také jako první přišel s doktrínou nezcizitelných lidských práv: na život, svobodu a čest. Lidé nemají podle Grotia právo se tohoto „nehmotného majetku“ vzdát, ocitnou-li se v područí. Nikdo nemá právo prodat svoji svobodu, čest a důstojnost.


Velký ekonom Adam Smith (autor tak často zneužívaného a chybně chápaného termínu „neviditelná ruka trhu“) se zastával zákazu otrocké práce a argumentem, že „člověk, který nemůže získat žádný majetek, nemůže mít jiný zájem, než se co nejvíce najíst a co nejméně pracovat.“ Také díky tomuto argumentu - který mimochodem vystihuje politickou ekonomii socialismu v jedné větě - se Anglie stala v 18. a v 19. století nejsvobodnější zemí na světě. Absolutní ochrana vlastnictví poddaných se střetla s absolutní královskou mocí - a byl to král, kdo musel ustoupit.


V dějinách existovala již jen jedna země, kde se soukromé vlastnictví těšilo ještě větší ochraně než v Británii. Tou zemí byly Spojené státy americké, a důraz na ochranu majetku právě v těchto dvou zemích je možná hlavním důvodem, proč právě angličtina je nyní hlavním světovým jazykem. Nikoli čínština, nikoli arabština, nikoli španělština, a už vůbec ne ruština. Bez ochrany majetku by neexistoval tak silný hospodářský růst a technický pokrok v anglicky mluvícím civilizačním okruhu. Bez tohoto civilizačního růstu by dnes anglicky mluvící země neprodukovaly 36 procent světového hospodářského produktu (miliardová Čína produkuje 6 procent).


Na evropském kontinentě měl Platón mnohem silnější pozice. Speciálním případem je Rusko, kde po více než dvou stech let mongolské nadvlády došlo k tomu, že ruská knížata počínaje Ivanem III. (1440-1505) začala považovat své panství za svůj soukromý majetek po vzoru mongolských chánů, jimž platila daně. Od Mongolů ruští panovníci neodkoukali jen doktrínu neomezeného vlastnictví a moci vládce, ale také doktrínu omezené suverenity vazalských států. Pokud tedy někteří polovzdělanci svádějí různé neřesti Ruska na dědictví byzantské říše, je to hrubá urážka Byzance, kde mimochodem vznikl Justiniánův kodex, kompletně sepsané římské právo. Dědictvím Byzance je tedy ochrana soukromého vlastnictví!


Jinými slovy, v Rusku spíše než myšlenky Platóna nebo Aristotela se tvůrčím způsobem rozvíjelo učení Čingischána, Batu-chána a dalších klasiků východního myšlení. V Rusku patřil všechen majetek přímo osobě panovníka a všem poddaným, včetně vysoké šlechty, byl pouze podmíněně propůjčován. Tato myšlenková tradice měla značný význam pro historii 20. století.

Ale o tom jindy.

Upozornění: článek z větší části vychází z knihy Vlastnictví a svoboda od historika Richarda Pipese. Vydalo nakladatelství Argo, 2008. Vřele doporučuji přečíst, je to fascinující a velmi srozumitelná kniha, která se čte jako napínavá detektivka. Jenže na rozdíl od detektivky tam jde o skutečné peníze a o skutečné vraždy.