Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Ivana Ryčlová: Ruské dilema

Josef Mlejnek

Kniha esejů a studií současné české rusistky a překladatelky z ruštiny Ivany Ryčlové Ruské dilema, Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska nám prezentuje životy a díla řady vynikajících ruských tvůrců skutečně „jinak než z literární encyklopedie“, jak čteme v záhlaví eseje o Michailu Bulgakovovi. Tedy nejen jinak, než chtěly někdy živelné, především však uměle vytvářené legendy, ale také vzdor tomu, co záměrně zkreslila nebo zamlčela sovětská totalitní cenzura a co se občas ještě dnes v nekorigované podobě dále traduje. Nezapomínejme, že ještě v nedávné minulosti jsme byli i my oběťmi téže cenzury, často poturčenecky ještě tužší než ta sovětská. Autorce nejde při vesměs soukromých výzkumech o skandální nebo senzační objevy z intimity Konstantina Stanislavského, Vsevoloda Mejercholda, Borise Pasternaka, Vladimira Nabokova nebo Venedikta Jerofejeva a dalších. Na druhé straně čtenáři nehrozí ani suchý a zúžený výpis, v čem se, každý na svůj způsob, zmínění umělci dostávali do konfliktu se „společenským zlem“, sovětskou mocí. Autorka většinu svých objevů učinila ze soukromé iniciativy, ale vzhledem k její kvalifikovanosti a erudovanosti nejde o nahodilé nebo jednostranné generalizace dílčích postřehů. Celostním uchopením, v němž není život potlačen výkladovou konstrukcí, a zároveň živým a čtivým stylem připomínají eseje Ivany Ryčlové kritické texty polského spisovatele Gustawa Herlinga-Grudzińského o Gorkém, Babelovi, Pasternakovi nebo Solženicynovi, které vznikaly v šedesátých letech a před časem vyšly i v českém překladu. Nejen je připomínají, ale občas se s nimi i doplňují. Ve stati Upíři revoluce z roku 1968 Herling říká, že Říjnovou revolucí pohřbení nebo odklizení její „duchové“, tj. ti, kdo ji předvídali a vytvářeli její předobrazy, se postupně začali ve svých pokračovatelích vracet jako její noční můry, upíři. Bylo tomu tak například v období ideologické oblevy konce padesátých a první poloviny šedesátých let, kdy se například objevilo Solženicynovo dílo Jeden den Ivana Denisoviče. Větší či menší oblevy a utužení se střídaly celá desetiletí, až do hořkého konce komunistického impéria. Vydobývání velkých jmen ze zapomnění nebylo spojeno jen s rozbíjením mýtů, ale často vznikaly mýty nové. Přirozenou součástí reakce na předchozí čtyřicetileté období byl na počátku devadesátých let u nás citelný odliv zájmu o ruskou kulturu a literaturu. Tou nejméně dotčenou oblastí zůstala divadelní tvorba, když obzvlášť mladí čeští režiséři, například Petr Lébl, přicházeli s výkladem rozbíjejícím akademické stereotypy spojené se zažitým chápáním dramatického díla A. P. Čechova. Knihu Ivany Ryčlové lze chápat i jako výrazný pokus o „přemostění“ příkopu mezi námi a duchem ruské kultury a literatury, nově utvořeného v posledních patnácti letech.

U portrétu Konstantina Stanislavského si mladá rusistka klade za cíl rozbít sádrovou akademickou masku, která po padesátých letech, kdy se stal modlou, nejen zabraňovala v přístupu k jeho živému odkazu, ale přímo od něho odpuzovala. Vybavuji si, jak herci v jedné z Léblových inscenací z půle devadesátých let žertem vyslovovali MCHAT téměř jako synonymum přezíravého Pchá… Ze studie Ryčlové se dozvídáme, že anglický překlad Stanislavského stěžejního díla Práce herce na sobě vyšel v roce 1936, zatímco rusky dílo vyšlo až o dva roky později. Jakýsi pracovník aparátu ÚV VKS(b) vyzval Stanislavského, aby něco udělal s „temnými termíny intuice, podvědomí…“. Nemocný režisér však udělal jediné: napsal dopis, v němž objasnil, proč tyto „temné termíny“ nemůže z knihy odstranit. Ideologicky závadné termíny museli cenzoři vyškrtat sami. V místnosti za dveřmi měl prý nikoli ostrahu, ale prověřenou telefonistku, která kontrolovala a cenzurovala hovory. Ve stati Mejercholdův román s ruskou mocí rozvíjí autorka sugestivní myšlenku režisérova dvojnictví, ne-li schizofrenie. Je pro ni záhadou, jak se z „mistra stylizovaného divadla“, který ještě těsně před Říjnovou revolucí odmítal jakoukoli politizaci divadla a služebnost umění, náhle stal „neúplatný pronásledovatel kontrarevoluce na kulturní frontě“, kterého musel krotit lidový komisař Lunačarskij.

Nikolaj Berďajev už v roce 1918 tvrdil, že spojení bolševiků s uměleckou avantgardou je jen dočasným jevem a že se nakonec stejně prosadí měšťácké pseudoklasicistní formy, které nejen „proletářské“ ideologii, ale i vkusu nových vůdců vyhovují nepoměrně lépe, a že bude jen otázkou času, kdy s celou avantgardou zametou. Což se také postupně stalo. Na scéně se objevila jedna z nejtemnějších postav moderních dějin, Stalin. U ruských autorů jako Pasternak nebo Bulgakov, který byl dlouho dobu Stalinovým chráněncem, nás i po letech fascinuje, jakou z něho měli hrůzu. A to i v okamžicích, kdy jim projevoval svou přízeň. Té se Mejercholdovi nikdy příliš nedostávalo, Stalin ho měl na mušce přinejmenším už od inscenace Erdmanova Sebevraha v roce 1928, kterou na Stalinův osobní zásah zakázali. Vše bylo v zásadě rozhodnuto: Stalin sice uznal, že „přes některé negativní rysy“ je Mejerchold „nepochybně spjat s naší sovětskou společností“, ale s nástupem socialistického realismu nebylo pro podobně nezávislé tvůrce v této společnosti stejně místo. V roce 1939 byl Mejerchold zatčen a označen za „trockistu, imperialistického agenta a špiona“ a zmizel v gulagu. Až na konci osmdesátých let se zjistilo, že byl 2. února 1940 zastřelen.

Z textů věnovaných současným autorům má zásadní význam studie o Venediktu Jerofejevovi (1938-1990), v níž Ryčlová upozorňuje, že by bylo velkým zjednodušením spojovat Jerofejevovu zhruba šedesátistránkovou prózu Moskva - Petušky pouze s undergroundem nebo s postmodernismem, a v níž se také pokusila vystihnout místo, jež má jeho autobiografická poéma, přeložená do řady jazyků, nejen v současné ruské literatuře, ale i v literatuře světové. Je ironií, že po českém vydání knihy, která má podivuhodně blízko k Demlovu Zapomenutém světlu, byl Jerofejev jedním z mladých literárních kritiků označen za „ruského ožralu“ a kniha na trhu prezentována jako „bible ruských alkoholiků“…

Trochu stranou hlavního záběru stojí studie Konec mýtu o Tolstém?, „nemarketinkově“ - snad s odkazem na chronologii - umístěná hned v úvodu. Od ní bychom čekali více než zprávu o Tolstého uměleckém žárlení na Čechova coby dramatika a o naprostém nepochopení jeho her. Vždyť v souvislosti s géniem Tolstého velikosti se nabízí hned celé stromořadí otázek v souvislosti se „společenským zlem“ přímo konfrontačních: Tolstoj náboženský myslitel, Tolstoj odpůrce nebo předchůdce Říjnové revoluce?, atd. Také tragické soužití s manželkou Sofií a způsob, jakým se promítalo do Tolstého díla a do životů obou, by se mohlo časem stát předmětem věcného zpracování a výkladu.

Kniha Ivany Ryčlové představuje po dlouhé době první ucelený pokus přiblížit nám ruskou literaturu 20. století na pozadí neklidných a často hrůzných dějin země, která více než tři čtvrtiny svého věku prožila v totalitním zakletí a postupně se z něj vzpamatovává. Seznam pojednávaných autorů není zdaleka definitivní. Jistě, chybějí nejen Solženicyn, Mandelštamovi a další, ale také ti, které možná bude pro nás třeba teprve objevit.

Grafická úprava knihy je dílem Roberta V. Nováka, jednoho z nejvyhledávanějších českých grafiků. Vznikla výlučně z autorčiny iniciativy. Svým formátem, ale i rozsáhlým bibliografickým aparátem připomíná Ruské dilema skvostné publikace někdejšího Odeonu.

Josef MLEJNEK



Ivana Ryčlová: Ruské dilema. Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. V roce 2006 vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) v Brně. 221 str. 1. vydání. Doporučená cena 349 Kč.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 5410 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA