Financování výroby českých filmů v některých souvislostech

Ivan Štefka

Vypadá to, že po patnácti letech řešení problému jak financovat český film, jsme konečně na začátku skutečné diskuze. Možná se vše vyřeší, alespoň přechodně, přehlasováním prezidentského veta ve věci zákona o „fondu české kinematografie“. Osobně ale nevěřím tomu, že financování zejména pomocí televizních společností by mohlo být definitivním řešením. Rozjezdem nových televizí se reklamní koláče rozdělí mezi více subjektů, reklamní časy se stanou logicky, nebo alespoň pravděpodobně levnější, stávající televize zchudnou. Ty nové budou mít co dělat, aby zainvestovaly rozjezd, zaujaly produktivního diváka a vydržely dlouhodobě vysílat. A to vše při zachování alespoň nějaké kvality, která už dnes v mnoha případech značně pokulhává za přijatelností.

Navíc tvůrci zákona vychází podle mne z názoru, že televizní reklama bude dlouhodobě pro firmy tou nejzajímavější formou prezentace. To si myslím, že není tak zcela jasné a jisté. Zejména pak ne u mladé generace a generací, které budou přicházet. Pak by došlo k tomu, že naplnění fondu na částku dnešního předpokladu bude velmi těžké a celá věc se začne řešit od začátku.


Podle mého názoru je tedy předložený zákon o financování české kinematografie lehce sporný, a to nejen z výše uvedených důvodů, ale také proto, že bohatým má brát a chudým dávat. Dnes vysílající televize, zejména ty soukromé, jsou možná bohaté, současný český film je skutečně chudý.

Za nějakou dobu by to mohlo být tak, že chudí budou brát chudým, nebo alespoň chudším, než dnes.

Upřímně řečeno, předpokládaná částka, která by z realizace tohoto zákona měla vzejít, je v rámci celého státního rozpočtu poměrně nízká. Proto se logicky nabízí otázka, proč „fond kinematografie“ tedy nefinancovat touto částkou přímo ze státního rozpočtu ? Možná bychom měli začít uvažovat i pomocí těchto kategorií myšlení a hledat možnosti a úspory ve prospěch české kinematografie právě ve státním rozpočtu. Samozřejmě samotné čerpání by muselo probíhat za dodržení dohodnutých a zejména pak reálných pravidel tak, abychom nedopadli jako s čerpáním financí z fondů EU. Tato pravidla musí být proto dohodnuta nikoli pouze státními úředníky všeho druhu, ale aktivně a otevřeně dohodnuta všemi zainteresovanými a kompetentními stranami. Podotýkám, že to nejsou za stranu filmařů pouze samotní tvůrci, ale zejména ti, kteří nesou finanční a právní odpovědnost, tzn. producenti.


V každém případě, začít financovat český film pomocí státu je velmi nutné, neboť film není jen to, co vidíme hodinu a půl na plátně.

Film, hlavně ten kvalitní film, což logicky jako umělecké dílo nemůže být každý, je také velkým reprezentantem české kultury a celé naší republiky v zahraničí.

Film je zaměstnavatelem mnoha tvůrců, tady připomínám, že nikoli pouze režisérů, ale také scenáristů, kameramanů, střihačů, zvukařů, architektů, herců, dále například produkčních, různých asistentů, techniků, řady spolupracujících firem atd.


Film přináší peníze do natáčecích míst za různé služby, ubytování, stravování, nájmy lokací atd.

Český film většinou zaměstnává na FAMU, či jiných odborných školách vystudované a kvalifikované profesionály, jejichž studium hrazené státem stálo značné finanční prostředky a absolventi minulí i dnešní mají v oblasti českého filmu velmi špatné vyhlídky na své uplatnění. To je docela zajímavý rozpor.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že téma výroby českých filmů má značné a hluboké souvislosti a měla by mu být věnována stála a zejména kvalifikovaná pozornost.