O Milosti bez milosti

Zdeněk Jemelík

O Milosti bez milosti

Bohumilu Doležalovi – a nejen jemu - pohnulo žlučí rozhodnutí pana prezidenta prominout Zdeňkovi Novosadovi zbytek neodpykaného zbytku trestu odnětí svobody za pomoc při podvodu. Vylil si ji v článku „Jeho milost“, který se z jeho blogu dostal dál. Zjevně ho pobuřuje, že pan prezident svůj „přehmat“ obšírně nevysvětlil. Naznačuje, že by k němu asi nedošlo, kdyby se hlava státu poradila s ministryní spravedlnosti, jak by to zcela jistě udělal Václav Havel. A chce vědět, zda udělení milosti předcházela žádost odsouzeného. Do protikladu k zjevně nevhodné velkorysosti klade prezidentovu „tvrdost“ vůči bývalé prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové, kterou přes její vysoký věk a žádost samotné nejvyšší státní zástupkyně neomilostnil. Na závěr vyvodil, že „omilostněný podvodník je vlastně dítě štěstěny. Je hluboko pod prahem citu našeho prezidenta pro spravedlnost, protože se na rozdíl od Brožové-Polednové bezděčně nepřipletl do cesty jeho politickým ambicím“.Závěrečnou hlubokomyslnost jsem nepochopil, protože žádné rozhodnutí pana prezidenta v této celkem bezvýznamné věci nemůže jeho politické ambice ovlivnit.

Kdo si přečte na webu spolku Šalamoun nebo na Politikonu „zaparkovaný“ článek „Tečka za případem Adélky Vražednice“ pochopí, že se neraduji z dopisu, jímž 15.července seznámil pan kancléř Jiří Weigl spolek Šalamoun se zamítnutím poslední z celé řady žádostí o milost pro mladou ženu, která se dostala do vězení za pobodání náhodného společníka. Spolek Šalamoun o ni s justicí bojoval od právní moci rozsudku v r.2004. Dosáhli jsme určitých dílčích úspěchů, ale přesto musela Adélka strávit dva a půl roku života za mřížemi. Po vyčerpání všech mimořádných prostředků trestního řízení nezbylo nic než milost prezidenta republiky. Žádali jsme opakovaně, ale marně, a to právě v tomto případě, v němž jsme byli o důvodnosti žádosti zvlášť pevně přesvědčeni. Při tom celkově je podíl námi podporovaných žadatelů ve „špetce šafránu“ udělených milostí nepřehlédnutelný.

Navzdory lítosti nad prezidentovou neoblomností v uvedené věci ale nemohu Bohumilovi Doležalovi přitakat. Věc nelze posuzovat z pohledu jediného izolovaného případu, ať jde o Adélku nebo šternberského podnikatele. Zabývám se agendou milostí soustavně řadu let a mám poměrně přesnou představu o prezidentově názoru na smysl této jeho pravomoci, proto si troufám tvrdit, že zmíněný výpad vyplývá hlavně z autorovy neznalosti. Je zřejmá z detailu srovnávání postupů obou polistopadových prezidentů: Václav Havel přihlížel k názoru ministra spravedlnosti, což asi bylo podle Bohumila Doležala správné, zatímco Václav Klaus nahradil ústavou nepodporovaný postup opakovanými konzultacemi s poradci, kteří svou kvalitou v každém případě předčí ministerské úředníky, již dříve připravovali stanoviska ministra. Nicméně výsledky Havlova postupu vyvolaly ke konci jeho mandátu častým výskytem tzv. „podivných milostí“ takovou obecnou nevoli, že se všichni kandidáti na úřad prezidenta museli veřejně vyjadřovat ke svému postoji k této složce prezidentské pravomoci. Šířily se pověsti o „kupování“ milostí a ministr vnitra Stanislav Gross poslal do Kanceláře prezidenta republiky policii. Bylo to hrubě přehnané, nicméně právě tato situace možná přivedla Václava Klause k jeho pověstnému vyjádření, že „milostí bude jako šafránu“. Pan prezident se bez rad ministerských úředníků obejde, ale jeho milosti až dosud pobouření nevyvolávaly.

V pojetí Václava Klause není milost prezidenta republiky aktem spravedlnosti, ale projevem slitování, vyvolaného ohledy na humanitární stránku osudu žadatele. Prezident ze zásady odmítá napravovat justiční přehmaty, protože nechce vstupovat do vyhrazeného prostoru nezávislé justice. Neztotožňuji se s ním: soudím, že by měl milostí udělovat poněkud více a měl by ve velmi výjimečných případech zasahovat tam, kde se odsouzenému zjevně stala křivda a všechny řádné i mimořádné opravné prostředky byly bezvýsledně vyčerpány. Pokud stát způsobí občanovi škodu a systémové prostředky nápravy selžou, měla by zde být pojistka nesystémového zákroku. Tím by právě byla milost prezidenta. Účelné a právnicky čisté by bylo kromě toho vybavit prezidenta pravomocí nařídit revizi „podezřelého“ procesu jiným než původním soudem.

Vhodnost takového přístupu lze doložit právě na případu „Adélky Vražednice“: kdyby soudkyně, která ji soudila znova po zrušení rozsudků obecných soudů ústavním nálezem, nenaložila s rozhodnutím Ústavního soudu ČR jako s trhacím kalendářem (soudci jsou přece nezávislí), odsouzená by vůbec do vězení nešla. Ale po jejím rozsudku už nebylo kam se utéci, než k panu prezidentovi, jemuž odsouzená poslala prostřednictvím rádia Regina dojemný vzkaz z ruzyňské cely…

Ovšem musíme uznat, že je výsostným právem prezidenta, aby institutu milosti dal svůj obsah, který se nám nemusí líbit, ale musíme jej přijmout. Až bude Bohumil Doležal prezidentem, zařídí vše zase po svém a určitě úplně jinak a lépe…

Nespokojenost Bohumila Doležala s udělením milosti „podvodníkovi“ je o to nemístnější, že prezidentovy důvody k udělení milosti nezná. Možná jsou takové povahy, že by jejich zveřejnění bylo zásahem do ústavního práva odsouzeného na ochranu soukromí. Neznám je také, ale případ mě tolik nepobuřuje, protože jsem byl opakovaně svědkem nezpůsobilosti orgánů činných v trestním řízení vypořádat se s odborně složitou skutkovou podstatou hospodářské kriminality. Zejména poukazuji na to, že se dosud žádná Klausova milost netýkala případu trestného činu s následkem smrti a také v tomto případě jde jen o peníze.

Doležalova starost, zda omilostněný „zločinec“ aspoň o milost požádal, je přímo trapná. Přestavuje si snad, že prezident republiky zaměstnává ve své kanceláři zvědy, kteří vyhledávají po vlastech českých darebáky, jež by mohl omilostnit, aby pohoršil veřejnost?

Bohumil Doležal zůstal na povrchu věci také v hodnocení prezidentovy neochoty udělit milost Ludmile Brožové-Polednové. K úloze nejvyšší státní zástupkyně musím upozornit, že nebýt jejího úspěšného dovolání k Nejvyššímu soudu ČR by se bývalá prokurátorka vůbec do vězení nedostala, protože Vrchní soud v Praze rozhodl, že případ je promlčen. Co ji vedlo k tomu, že nejdříve trvala na pokračování soudního řízení, a pak žádala o milost, je nepochopitelné: jde o dva protisměrné kroky, učiněné v krátkém časovém rozmezí po sobě. Pan prezident jednal naprosto správně, když nevyhověl její žádosti, protože tehdy ještě nebyly vyčerpány justiční nástroje k záchraně odsouzené před nutností nastoupit trest. Prezident by v žádném případě neměl justici brát možnost, aby vyčerpala své možnosti. Sám jsem tehdy předpokládal, že se případ vyvine analogicky s osudem vlastizrádce Karla Hoffmanna, který sice trest nastoupil, ale na základě vyhodnocení jeho zdravotního stavu lékaři Vězeňské služby ČR byl záhy soudem propuštěn.

Bohumil Doležal by měl ostatně vysvětlit, proč by se měl pan prezident slitovat nad odsouzenou, která je v nejhorším případě nucena snášet určité nepohodlí, nepřiměřené jejímu věku, která však dosud považuje výsledek procesu s Miladou Horákovou a jejími společníky za správný a když přihlížela její popravě, nelitovala ji. Mohu ostatně autora a s ním i čtenáře uklidnit: znám věznici ve Stráži n.S. a její personál velmi dobře a mám jistotu, že odsouzená žije v relativně kulturním prostředí a zachází se s ní humánně, možná lépe než v leckterých civilních zařízeních pro přestárlé.

Trapnost případu spočívá pouze v tom, že Ludmila Brožová-Polednová je jediná z celé sestavy katů Milady Horákové, kterou spravedlnost dostihla. Nebýt toho, odkázal bych na analogii nemilosrdného přístupu k velmi starým nacistickým zločincům v sousedním Německu.