Temná noc žalobců XI

Zdeněk Jemelík

Vyšlo 2.1.2010 na Politikonu a stránkách spolku Šalamoun

Po dlouhé přestávce se vracím k seriálu Temná moc žalobců, který jsem začal zveřejňovat v nepravidelných intervalech od 28.8.2008. Po IX. části z 14.12.2008 následoval X. díl až 31.5.2009. Prodloužení intervalů je zčásti důsledkem mého zaneprázdnění. Současně vyplynulo zcela přirozeně z mého soustředění na případ vleklého „utkání“ mezi oznamovateli na straně jedné a policií a státním zastupitelstvím na straně druhé o vyvolání prověřování podezření na trestnou činnost činitelů resortu spravedlnosti, jež oznamovatelé podezírají ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele ve spojitosti s kauzami Jiřího Čunka a „katarského prince“.

Námětem podjatého chování orgánů činných v trestním řízení v přístupu k tomuto oznámení jsem se zabýval již v X. dílu, v němž jsem sledování vývoje řízení opustil ve fázi zamítnutí podnětu k odebrání a přikázání věci podle §25 tr.ř. per analogiam (nástroje, který se „proslavil“ v kauze Jiřího Čunka) usnesením státního zástupce NSZ z 18. května 2009. Odůvodnění usnesení by bylo dobře použitelné k vyvrácení správnosti postupu státního zástupce NSZ z 4.června 2007, kterým byla kauza Jiřího Čunka odebrána OSZ Přerov a předána OSZ v Jihlavě.

Snad potěším čtenáře sdělením, že tentokrát byla houževnatost oznamovatelů aspoň formálně odměněna: NSZ o měsíc později otočilo o 180° novým usnesením, jímž dohled a dozor nad trestním řízením předalo státnímu zastupitelství, na které by podezřelí svým vlivem neměli oficiálně dosáhnout. Stojí za zaznamenání, že to umožnil jeden z podezřelých státních zástupců, který se zachoval jako profesionál a na vyzvání spolku Šalamoun se jako podjatý ze zákona vyloučil z řízení. Jeho počin zaslouží ocenění, protože pan státní zástupce rozhodl sice čestně, ale ke své škodě, byť zatím jen hypoteticky.

Vracím se dnes k tomuto námětu, i když řízení dosud nebylo uzavřeno, protože v celospolečenských souvislostech má značný význam. Je totiž dokladem o přežívání totalitních vzorců myšlení v hlavách nejen příslušníků orgánů činných v trestním řízení, ale stále i značné části veřejnosti.

„Za bolševika“ se považovalo za samozřejmé, že si jsme sice všichni navzájem rovni, ale někteří jsou ještě „rovnější“. Odráželo se to v tom, že „soudruzi“, zastávající tzv. nomenklaturní funkce měli nárok na zvláštní zacházení v kdečem, včetně trestního řízení. Bez rozhodnutí příslušného tajemníka aparátu KSČ jim nesměl nikdo ani vlásek na hlavě zkřivit.

Aparát KSČ zanikl, stejně jako nomenklaturní funkce, ale někteří činitelé resortu spravedlnosti a policie tyto zvyklosti ze setrvačnosti reprodukují v nových společenských poměrech. Přežívání tohoto přístupu je pravou podstatou různých korupčních postupů státních orgánů a profesních komor. Příkladem může být kauza Jiřího Čunka, jenž by patrně byl soudem zproštěn obžaloby, ale přesto byl před soudním projednáním věci zachráněn protiprávním zásahem NSZ, nebo postup městské státní zástupkyně v Brně, která zabránila policii prověřit trestní oznámení proti nejvyšší státní zástupkyni kvůli zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka, či názor České advokátní komory, že advokátka Marie Benešová se nemusí řídit etickým kodexem advokáta, pokud vystupuje jako tzv. „stínová ministryně ČSSD“ (titul, který není definován naším právním řádem). Řadu příkladů bychom našli při zkoumání neúspěšných návrhů na kárné řízení proti soudcům a státním zástupcům, při jejichž vyřizování předsedové soudů, vedoucí státní zástupci a ministři spravedlnosti pod různými záminkami odmítají postavit před kárný soud činitele, kteří poškodili strany řízení svévolným porušením procesních předpisů. Cynicky odkazují poškozené na možnost nápravy vhodným opravným prostředkem:mlčky tím přiznávají soudcům a státním zástupcům právo na porušování procesních předpisů, jejichž spolehlivé zabezpečení proti svévoli je nezbytným předpokladem pro zajištění nestranného rozhodování orgánů. Popírají prostou skutečnost, že věcné napravení nezákonného počínání opravným prostředkem nesmývá vinu z pachatele svévolného činu.

Námětem se budu zabývat na příkladu, přinášejícím jedinečnou zkušenost s chováním státních zástupců v situacích, v nichž místo obvyklého výkonu dozoru a dohledu nad činností policejních orgánů, vyšetřujících podezření proti běžným občanům, se mají zabývat „obtěžováním“ svých kolegů a jiných „nedotknutelných“ v situacích, kdy jejich jednání dle názoru oznamovatelů svým dosahem přesáhlo hranice kárného počínání, a kdy navíc pokusy o vyvolání kárného řízení narazily na překážku stavovské solidarity. Takové případy jsou zkušebním kamenem nestrannosti jak policie, tak státních zástupců, po nichž se žádá, aby vůči osobám, požívajícím neoficiální ochranu stavovskou solidaritou a výsadami, postupovali stejně nelítostně jako vůči jiným podezřelým.

Nebylo by ale úplně spravedlivé, kdyby čtenáři usuzovali na obecnou úroveň činnosti státních zastupitelství pouze na základě tohoto odstrašujícího příkladu. Určitě se staly ještě i další podobné, ale kromě nich zcela jistě proběhly stovky kauz v souladu se zákonem a dobrými mravy. Nicméně neuspokojivou úroveň činnosti státních zástupců opakovaně uznala sama Renata Vesecká, jež připouští až třicetiprocentní výskyt jejich selhání. Soustavně kritizuje úroveň státního zastupitelství také její předchůdkyně Marie Benešová, která by po dlouholetém působení v prokuratuře a státním zastupitelství měla vědět, o čem mluví. Nepřipouští ovšem, že sama bohatě přispěla k rozbujení kritizovaných jevů a znehodnocuje kritiku neskrývanou podjatostí vůči lidem, vůči nimž pociťuje zášť ze subjektivních důvodů.

Nástroje trestního řízení zde jsou skutečně použity jako ultima ratio, když postupná netečnost ministrů Pavla Němce, Jiřího Pospíšila a Daniely Kovářové umožnila promlčení kárných provinění.

Jako ukázkový příklad obtížnosti prosazování prověření podezření proti činitelům resortu spravedlnosti použiji popis osudu podnětu spolku Šalamoun ze 7.července 2008, předloženého přímo policejnímu orgánu. Policie zachovala povinnou úctu k prominentům: možná provedla povrchní prověření obsahu oznámení, ale věc založila ad acta, přičemž ani neprojevila zájem o choulostivé informace, které by dostala až do protokolu při podání vysvětlení oznamovatelem. Až po opakovaných stížnostech postoupila věc k rozhodnutí nejbližšímu krajskému státnímu zástupci, který nebyl podle trestního řádu místně příslušný. Vypukla hra na přehazování horké brambory: spis okamžitě odputoval k dalšímu místně nepříslušnému krajskému státnímu zástupci. Ten z něho odloupl dvě dílčí oznámení proti prominentům, působícím v jeho obvodu působnosti, a větší část spisu odeslal dalšímu krajskému státnímu zástupci, který přímo patřil mezi podezřelé. Víc pro zastavení řízení skutečně učinit nemusel.

Oznamovatelé začali okamžitě proti tomuto nakládání se svým oznámením protestovat.
Osud hlavní části obsahu podnětu jsem částečně popsal v dílu X a výše: oznamovatelé podnětem podle §25 tr.ř. per analogiam vyzvali Nejvyšší státní zastupitelství ČR, aby danému KSZ věc odebralo a postoupilo ji jinému. Cílové státní zastupitelství volili s přihlédnutím k postojům některých tamních státních zástupců k zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka. Čtenář již ví, že při prvním pokusu NSZ nevyhovělo, při druhém ano. Zbývá doplnit, že vyhovění bylo částečné: sice do obvodu působnosti jiného vrchního státního zastupitelství, nikoli však tam, kam chtěli věc dostat stěžovatelé. „Obšťastněné“ dohledové krajské státní zastupitelství pak ustanovilo dozorové okresní státní zastupitelství, které vrátilo věc policii s konkrétními úkoly k doplnění vyšetřování. O výsledcích další činnosti PČR mi zatím není nic známo.

Nicméně na tomto místě podotýkám, že PČR sotva dospěje k objektivnímu závěru, protože nebude mít k disposici výsledek přezkoumání usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007 o odebrání kauzy Jiřího Čunka OSZ Přerov a jejím předání OSZ Jihlava nezávislou nadřazenou právní autoritou a sama jeho zákonnost posuzovat nemůže. Východiskem mohlo být přezkoumání usnesení Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Ale ani Jiří Pospíšil, ani Daniela Kovářová stížnost nepodali, ač podněty obdrželi.

Formálně tedy bude zachována zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, ale výsledky budou nejspíš nulové. Pokud totiž není vyvrácena fikce zákonnosti postupu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007, není důvod zkoumat okolnosti, za nichž rozhodnutí učinil, kdo ho k tomu přiměl, proč se podrobil apod. Všechny řeči o zásahu beztak neexistující „justiční mafie“ dle Marie Benešové do kauzy Jiřího Čunka se stanou mlácením prázdné slámy, aniž by podezření bylo věcně vyvráceno.

Roztomilejší jsou okolnosti dalšího průběhu prověřování odloučené části spisu. Okresní státní zastupitelství, jemuž byla věc přidělena, se postavilo k věci rozumně: protesty oznamovatele posoudilo jako stížnost proti činnosti nadřízeného orgánu, a postoupilo případ k rozhodnutí Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR. Odtud byl spis předán k přezkoumání vrchnímu státnímu zastupitelství. Výsledkem bylo zjištění, že krajský státní zástupce oddělil dvě části spisu neoprávněně a bylo mu doporučeno, aby uvážil jejich opětovné připojení k hlavní části spisu.

Je to pozoruhodné: nebyl vydán závazný pokyn k nápravě nezákonného postupu, pouze doporučení k uvážení.

Výsledek tomu odpovídal: jedna ze dvou odloučených částí byla opět připojena k původnímu spisu, i když se část obsahu podezření nějakým způsobem ztratila. Druhý případ byl vrácen okresnímu státnímu zastupitelství, které se ho původně zbavilo, a to tentokrát poslušně rozhodlo, že nedošlo k oznámenému trestnému činu. Ve skutečnosti tento případ je ze všech dílčích částí původního trestního oznámení nejjednodušší, nejprůhlednější a o nezákonnosti počínání podezřelých rozhodl v jiné souvislosti Nejvyšší soud ČR.

Následovala nová stížnost proti oddělenému řešení části podnětu nepříslušným orgánem, tentokrát adresovaná přímo Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR. Podání opět sestoupilo z výšin NSZ na vrchní státní zastupitelství, které v novém přezkumu sice potvrdilo, že krajský státní zástupce nebyl oprávněn dílčí případ od spisu oddělit, ale rozhodlo, že se svévolným počínáním ničeho špatného nedopustil, protože náprava mu nebyla přikázána, ale pouze doporučena, a bylo jeho věcí, zda doporučení vyhoví.
Pouhým přetahováním o to, kdo a zda vůbec se bude zabývat prověřováním podezření podle podnětu spolku Šalamoun ze 7.7.2008 proti skupině činitelů resortu spravedlnosti, a opakovaným posíláním spisu a jeho částí od čerta k ďáblu se ztratily tři čtvrtiny roku. Po jeden a půl roce od oznámení není věc uzavřena. Je to čas, ukrajovaný z lhůty pro promlčení, je to způsob účinné ochrany podezřelých před možným sdělením obvinění.
Spolek Šalamoun se snažil dosáhnout odpovědnějšího přístupu státních zástupců k této věci a napadl některé z nich podněty k vyvolání kárného řízení. Pokud vůbec dostal nějakou odpověď, byla vždy záporná.

Uvedený příklad ukazuje, že trestní řízení proti státním zástupcům a soudcům, kteří zneužili svého postavení k poškození nebo neoprávněnému zvýhodnění stran řízení, je prakticky neproveditelné, pokud pravomoc řídit jejich vyšetřování mají jejich kolegové. Současně nemohou být úspěšné pokusy o vyvolání kárného řízení s činiteli, kteří zneužívají svou pravomoc, pokud jsou žalobci jejich nadřízení, svázaní s nimi pouty stavovské solidarity. Situace vyžaduje zřízení zvláštního nezávislého vyšetřovacího orgánu mimo rámec resortu spravedlnosti.