Do České republiky přijede papež Benedikt XVI.

Pavel Bradík

Tato krátká zpráva v televizních novinách ve mně vyvolala výjimečnou vzpomínku. Je to již 12 let od chvíle, kdy v České republice byl na návštěvě vrcholný představitel katolické církve. Tehdejší papež Jan Pavel II. navštívil i Hradec Králové a jeho návštěvu připomíná nejen pamětní deska před Katedrálou sv. Ducha, ale i socha na nádvoří Nového Adalbertina.
Pro mne osobně byla návštěva svatého otce jednou z nejvýznamnějších událostí mého života. Nikdy předtím a nikdy potom jsem na Velkém náměstí nezažil tak strhující, radostnou atmosféru a neviděl tolik lidí pohromadě. Byla tam doslova hlava na hlavě. Z celé České republiky, Polska a dalších zemí tehdy přijelo na padesát tisíc lidí. Neumím si představit jinou osobnost, která by měla srovnatelné charisma.

I pro ty, kteří nejsou římskými katolíky, byl Jan Pavel II. jednou z nejuznávanějších postav současných dějin. Jeho Duchovní autorita nepřímo oslovila muslimy, židy, ateisty – vlastně všechny ženy a muže dobré vůle… Ne náhodou slovo papež pochází z řeckého výrazu papas a znamená otec.

Shodou okolností se mi dostalo té cti a výsady, abych přivítal papeže v Hradci Králové jako první z představitelů okresu a města. Vzpomínám si, když vystoupil z vatikánské helikoptéry, že mě překvapilo, jak je milý, přirozený a prostý. V jeho případě skutečně platí, že čím větší je člověk osobnost, tím je také skromnější.

Dnes se hodně mluví o tom, že obyvatelé České republiky vyměnili Boha za supermarkety a hypermarkety, že se z našeho života vytrácí duchovní rozměr. Život dnes skutečně vyžaduje zvýšenou vnitřní sílu. A ta se nikde nevyučuje a nepěstuje, takže se jí občas nedostává a někteří lidé se ocitnou ve slepé uličce. Byl to právě Jan Pavel II., kdo po zhroucení totalitních režimů ve střední Evropě upozornil na to, že k vytvoření skutečné občanské společnosti nestačí jen svoboda, ale že je nutná i naše osobní proměna, mimo jiné úcta k trvalým hodnotám jako je právo, mravnost, etika.

Svou vzpomínku na tuto vzácnou osobnost bych zakončil vzpomínkou jeho polských přátel Piotra a Terezy Malackých. Když na konci léta 1997 pobývali jako papežovi hosté v Castel Gandolfu, jejich ložnice byla přímo nad pokojem jejich hostitele, a tak každé ráno poznali podle ťukání, že je již na nohách. Jednoho rána se jich papež zeptal, zda je tyto zvuky neruší. “Ne,“ odpověděli, „stejně vstáváme na mši“. “Ale Wcejku,“ zeptali se, „proč ty vstáváš tak brzy ráno?“ „Protože se rád dívám na východ slunce,“ řekl Karol Wojtyla, 264. římský biskup.

Těším se, že i návštěva současné hlavy katolické církve přiveze do dnešního klima v naší vlasti přece jen trochu změny k lepšímu.