Od 1. října 2009, kdy Nejvyšší soud ČR měl očistit českou justici v očích veřejnosti projednáním stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch i neprospěch Jiřího Čunka a Petra Hurty podala paní ministryně Daniela Kovářová, se téma podivného vyšetřování podezření proti nim znova vrací hlavně v internetových médiích. Nevypukla mediální štvanice na domnělé „justiční mafiány“ a paní ministryni, jak by se dalo čekat po zkušenosti s pověstným „Ceplovým procesem“. Dokonce po nich ani sociální demokraté nevypálili z Tlusté Berty, ač by jim vtipný výstřel mohl přinést pár bodů voličské přízně navíc. Možná je to způsobeno tím, že obsah stížnosti pro porušení zákona i rozsudku Nejvyššího soudu ČR se týkaly formálních stránek trestního stíhání, což zmátlo novináře i veřejnost: ne každý pochopil, o co tam jde. Přesto se námět znova uchází o postavení evergreenu, srovnatelného s kauzou „katarského prince“.
Názory novinářů kolísají od lhostejnosti až po skryté hrozby. Jednou krajností je např. článek Vojtěch Blažka v Hospodářských novinách z 1.října 2009, jenž spokojeně prohlásil, že „při vyšetřování byl porušen zákon, řekl včera Nejvyšší soud a Jiřího Čunka tak definitivně očistil“. Novinář se ovšem mýlil. Soud se ani zdaleka nedotkl otázky viny, věnoval se jen nevýznamným procesním detailům. Autor si neuvědomil, že pro velkou část veřejnosti se už Jiří Čunek neočistí nikdy, protože usnesení státního zástupce Arifa Salichova o zastavení jeho trestního stíhání má pro ni nesrovnatelně menší vypovídající hodnotu než by měl pravděpodobný zprošťující soudní rozsudek. Naproti tomu ve stejný den značně přitvrdila Ivana Svobodová v Týdnu, která sice souhlasí s tím, že Jiří Čunek byl již dávno spasen „dřívějšími podivuhodnými zásahy nejvyšší státní zástupkyně a některých jejích podřízených“, ale současně upozorňuje na nepohodlnou situaci původců – ať již skutečných či jen domnělých – nepřístojných zásahů státních zástupců do této nešťastné kauzy: „Komu však jde o zbytky cti … jsou právě justiční funkcionáři - Renáta Vesecká či místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera nebo právník a exministr Pavel Němec“. Nad rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009 si zřejmě zoufá: „stejně jako by justice měla být důvěryhodná, tak by právo mělo být srozumitelné a logické. Všem třem těmto podmínkám můžeme v kauze Čunek zamávat“. Nezklamal ani Petr Uhl, který v Právu z 3. října v rozporu se svými špatnými zvyky podal sice převážně korektní a věcný komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009, ale neodpustil si zpochybnit ochotu a způsobilost paní ministryně postarat se o obnovu procesu Jiřího Čunka, rozsudek označil za právní zmetek a uzavřel prohlášením, že „rozsudkem ve věci stížnosti ministryně pro porušení zákona porušil NS zákon“. Horoval pro obnovu řízení jako jediný prostředek, jímž lze překonat zhoubný účinek usnesení Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání. Jako obvykle neví, o čem mluví: obnova procesu může být v příslušné procesní lhůtě povolena pouze na základě nových, soudu dříve neznámých důkazů, jejichž vyhodnocení může vést ke změně rozsudku. Bohužel neuvedl, kde chce takové důkazy najít. Zvláštní kouzlo má článek v Rakousku žijícího Přemka Janýra v Britských listech z 12.října 2009, jenž působí dojmem, jako by autor krátce po vypuknutí kauzy přestal číst noviny, a proto nezaznamenal některá důležitá zastavení na Čunkově „křížové cestě“. Zcela neomaleně konstatuje, že význam případu „nespočívá v problémech příslušnosti či dozorování státních zástupců. Spočívá v tom, že Jiří Čunek byl přistižen in flagranti při korupci, že ani zjevná zkorumpovanost není překážkou výkonu nejvyšších státních funkcí a že politická elita je ochotna a schopna ochránit trestnou činnost svých příslušníků před právem.“ Usnesení Arifa Salichova z listopadu 2007 jako by nebylo a k prohlášení, že se skutek nestal, a k zastavení trestního stíhání jako by nedošlo. O Čunkově vině nemá pochyb: „Ani prostoduchostí nevybočuje Čunkův případ ze zavedených standardů - prostě se na rozdíl od chytřejších kolegů nechal chytit. Od jiných obecních představitelů souzených za korupci se liší pouze tím, že byl v době podání trestního oznámení předsedou KDU-ČSL, senátorem a zejména designovaným místopředsedou vlády postavené na korupci přeběhlíků“. Na závěr sděluje, že ho příliš nezajímá, zda Jiří Čunek „nakonec dostane několikaměsíční podmínku, ale jestli někdy budou potrestáni dnešní justiční mafiáni“. Největším „nářezem“ z těchto dní je článek Václava Žáka z 13.října na stránkách www.nazorne.cz. Kromě velmi podrobného a vcelku objektivního výkladu o průběhu případu a jeho peripetiích autor nakonec vynáší ortel: „Skupina zkorumpovaných státních zástupců a hrstka s nimi podplacených policistů pak doslova terorizuje občany, terorizuje stát. A jako s teroristy by mělo být s nimi zacházeno“.
Všichni autoři se mýlí v různých detailech a nekriticky přejímají paranoidní představu o „justiční mafii“ jako převodní páce, sloužící k přenesení politických rozhodnutí do rukou a hlav příslušníků orgánů činných v trestním řízení, mimo jiné též k nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké (mechanismus byl ve skutečnosti mnohem jednodušší). Nedělají si starosti s průkazností různých klišé, k nimž patří tvrzení o kamarádství mezi paní ministryní a místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou, jeho nepronesený výrok o přednosti politických zájmů před nestranností justice, či domněnka, že klíčový procesní úkon – usnesení státního zastupitelství NSZ z 4.6.2007 - vykonala Renata Vesecká . Shodně a právem ale poukazují na zmíněné usnesení jako na kritický bod celé kauzy, bez jehož přezkoumání nezávislou autoritou nebudou zodpovězeny otázky po právní čistotě jednotlivých prvků aktu přenesení trestního stíhání Jiřího Čunka a Petra Hurty a jejich účinků. Navádějí tak na klíčový cíl, proti kterému by měla zamířit další stížnost pro porušení zákona. K jejímu předložení vyzval paní ministryni v pondělí 11. října spolek Šalamoun. U této nevšední dámy by mě ale nepřekvapilo, kdyby již připravenou stížnost s úsměvem vytáhla z kabelky. Nechť se ovšem nikdo netěší, že stížností do usnesení NSZ z 4.června 2007 bude zahájena Čunkova cesta před soud.
Je pozoruhodné, že žádný z autorů se nezamýšlí nad tím, kdo a proč vlastně vyvolal trestní stíhání Jiřího Čunka. Byť o jeho svatosti upřímně pochybuji, nemohu se zbavit dojmu, že došlo k pokusu o zneužití prostředků trestního práva k dosažení nějakého nemravného, nejspíš politického cíle. Orgány činné v trestním řízení v působnosti KSZ Ostrava by se měly o tuto část problému živě zajímat. A hlavně by policie a státní zastupitelství měly společně hledat účinnou taktiku ochrany veřejných činitelů před účelovou skandalizací a kriminalizací.
