Medvědí služba Ústavního soudu aneb Někteří čtenáři zřejmě neumějí číst
Petr Štěpánek
Je to zajímavý úkaz. Někteří čtenáři vůbec neumějí číst. Respektive číst zřejmě umějí, ale pochopit přečtené jim dělá vážné problémy. Jestliže do diskuse k článku Další povedený příběh české justice někdo napíše, že „autorovi článku, zřejmě, připadá nepatřičné, že by se justice měla od komunistických soudců očistit,“ nemohu učinit jiný závěr, než že je buď hloupý, anebo navedený. Nevím, co je horší. V článku se totiž jedinou větou nezastávám, ani jediným slovem neobhajuji působení JUDr. Stanislavy Píchové v justici, komunistické ani polistopadové. Neučinil tak ani bývalý generální ředitel České televize Jakub Puchalský, jehož v článku cituji.
Naopak. V Puchalského i mém textu se píše, že „téma samo (pozn. očištění justice) je mimořádně důležité a kdyby reportáž byla zpracována korektně, profesionálně a bez zřejmé osobní zaujatosti reportérky, mohla vést k velmi potřebné diskusi o základech, na nichž stojí existující česká justice ...“
Takže pro ty „pomalejší“ čtenáře polopaticky: to, že se česká justice po Listopadu neočistila od bolševických struktur, ba naopak, že v mnoha případech došlo k jejich doživotní petrifikaci, považuji za jedno z největších selhání naší polistopadové politiky.
Můj článek byl ale primárně o něčem úplně jiném. Ani vznešené cíle neospravedlňují použití problematických prostředků pro jejich dosažení. Nadělá to naopak obvykle více škody než užitku. Přesně tohle se stalo i v případě inkriminované reportáže redaktorky JUDr. Šárky Weberové o JUDr. Píchové. Důležité téma bylo znevěrohodněno právě proto, že lze namítat osobní zaujatost redaktorky.
Že někteří čtenáři číst a chápat naopak umějí velmi dobře, potvrzuje jiný příspěvek z diskusního fóra (Virtually.cz):
Zajímavá diskuze. Jako obvykle rozum zůstává stranou ... Doporučuji odlišit minimálně 3 okruhy otázek a odpovědí. 1. Fakt, že Weberová (jako kárně potrestaná) dělala ve veřejnoprávní televizi pořad o bývalé šéfce kárného senátu, je velmi nechutný a svědčí minimálně o její neprofesionalitě. To jediné lze sdělit hned, protože to nevyžaduje další vědomost. 2. Pokud Píchová skutečně soudila speciálně politické kauzy, nemá v justici dávno co dělat a opět lze říct, že ČT svou neprofesionalitou přispěla k další relativizaci problému. Třetím okruhem otázek a odpovědí je výrok Ústavního soudu, ke kterému těžko bez dalších informací něco dodat.
Přesné! Já si v předchozím článku pouze dovolil trochu jedovatě dodat, jaké z tohoto případu plyne ponaučení:
Až si s někým budete chtít vyřídit osobní účty, přihlaste se na Kavčích horách a natočte o něm reportáž. Ústavní soud vám pak ještě dá razítko, že tak je to správně.
A po přečtení nálezu ÚS, který konflikt osobního zájmu redaktorky (stěžovatelky) prakticky vůbec neřeší (viz bod 22), ještě dodávám, že Ústavní soud svým verdiktem poskytl očistě justice stejnou medvědí službu jako Česká televize v roce 1998, když odvysílala onu reportáž. Jak se lze radovat z toho, že ÚS vyslal jistý vzkaz do našich soudcovských (starých) struktur, když rozpaky vzbuzuje kauza, která se k tomu stala záminkou? V 57. odstavci nálezu se píše, že „je třeba respektovat cosi víc, než pouhé zákonné normy“. Právě to ovšem Ústavní soud neudělal.
