Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Případ Respekt

Aleš Knapp

51Pro

Do pomlouvačné kampaně, kterou za pomoci televizního zpravodajství rozpoutal týdeník Respekt proti Milanu Kunderovi, se časem vmísily hlasy poukazující na žalostný stav české novinařiny. Cílem bylo odvést pozornost od konkrétního případu: případu Respekt.

„Případ Respekt“ čili fraška, pojednávající o údajném udání, má své historické pozadí. Níže podepsaný autor stati to nastínil 13.11. v textu Zrození pomluvy z ducha Respektu (viz www.virtually.cz). Text byl výzvou k polemice i k tomu, aby se Ústav pro studium totalitních režimů zabýval věcmi, které mu přísluší. Nestalo se ani jedno, ani druhé. Zato jako by se nechumelilo a s předstíranou neznalostí příslušné stati promluvily formou jakýchsi nepřímých polemik „těžké páky“, držené do té doby v záloze. Proti Milanu Kunderovi se ozval 14.11. ve vysílání Českého rozhlasu - 6 mravní kazatel Petr Příhoda. Tři dny po něm vylezl v Kavárně MFDnes Karel Steigerwald, kterého list s oblibou předvádí jako kunderovského odborníka. Univerzitní profesor literatury Jiří Holý politikařil 27.11. v Britských listech. Karel Hvížďala, pasovaný do úřadu novinářského papeže, chce případ rozštípnout v opožděném vydání Mediažurnálu Syndikátu novinářů ČR. A zrovna v těchže chvílích se roztrhl pytel se jménem dramatika Pavla Kohouta na smetišti publicistiky.
Rozbor textů všech pánů bude radostí, kterou ale musíme odložit na příště. S konkrétní, adresnou reakcí na Zrození pomluvy z ducha Respektu totiž zjevně nehodlá přijít ani Respekt, ani ústav. Podle lidového rčení chytrému napověz, hloupého kopni, podle vzdělanců je opakování matka moudrosti. A proto vzhledem k hluchotě adresátů musíme některá fakta o historickém pozadí „případu Respekt“ zopakovat hlasitěji.

Cirkus z Východu

„Případ Respekt“ trčí z kontextu dvou událostí. V pražském Činoherním klubu byla uvedena Kunderova hra o všudypřítomném fízlování Ptákovina, ve stejné době tuzemská média jalově přetřásala výročí srpnové invaze roku 1968. Pamětníci vědí, že známé lidové heslo proti srpnové invazi znělo „Ruský cirkus opět v Praze. Nedráždit! Nekrmit!“ Žádný z hromady tuzemských diskutérů, kteří svými moudrostmi o srpnu 68 zahnojili média a příslušné konference doma i v zahraničí, se ale ani slůvkem nezmínil o Kunderově stati z první poloviny 80. let Tragédie střední Evropy. Kundera v ní položil dodnes aktuální otázku: Je komunismus negací ruské historie, nebo jejím naplněním? Kundera brání středoevropskou kulturu, její smysl pro humor. Považuje za směšné, když mu občas přisuzují „slovanskou duši“, obsahující kult obskurní hloubky, hlučné a prázdné sentimentality. A odvolává se na varovný výrok Havlíčka-Borovského: Rusové etiketují rádi vše ruské jako slovanské, takže později může být etiketováno vše slovanské jako ruské.

Šéfredaktor exilové revue Svědectví Pavel Tigrid se nenamáhal Kunderův text otisknout, zato pro zkreslující odsudky Milana Kundery rezervoval místa až příliš. V prvním posametorevolučním Svědectví, vycházejícím tentokrát už legálně v Československu a určeném k masové četbě, vystoupil s antikunderovskou polemikou a obhajobou Ruska Milan Šimečka. Martin M. Šimečka, nebožtíka to Šimečky syn, je právě onou figurou, která dnes vysedává v šéfredaktorském křesle Respektu. Do svého udavačského čísla z 13.10. 2008 spáchal Šimečka elaborát Majitel klíče s titulkem vykradeným ze starší stati Lubomíra Martínka. Nejspíš na základě mezinárodní kooperace v duchu proletářského internacionalismu byl pomlouvačný text okamžitě nato 15.10. zveřejněn v překladu na známém německém internetovém serveru Perlentaucher. Reisenauerova ilustrace dámského přirození v nitru rudé hvězdy, doprovázející text v Respektu, odpovídá umělecky nejslabším dílům ruského „soc-artu“, rafinovaně prezentovaného jako kritika komunismu. I to prozrazuje, že cirkusové maringotky s „případem Respekt“ přijely z Východu.

Co s tebou, Respekte?

Kdo čekal pro Kunderu podporu od spisovatelského kolegy Jiřího Gruši, nedočkal se jí ani v rozhovoru pro německou stanici Deutschlandradio Kultur, ani ve vysílání prapodivného kanálu Rádio Česko, součásti veřejnoprávního Českého rozhlasu. V kritických momentech debaty zněly českému posluchači do uší Grušovy diplomaticky vyhýbavé pazvuky „ááá…ééé“, nikoli zpochybnění Respektu, který už počátkem 90. let Gruša prohlásil za svou oblíbenou lekturu. V témže pořadu se Adam Drda zastává jednoho z protagonistů „případu Respekt“, nedostudovaného badatele, bakaláře Adama Hradilka. Hradilka prý nemáme kritizovat, jelikož není historik, nýbrž podle Drdových slov se zabývá pouze historií „orální“ - což je výraz, který v posluchači vyvolal pomyšlení na vše jiné, než na studium totalitních režimů. Sdělení z úst šéfa agentury DILIA JUDr. Jiřího Srstky, že Kundera se hodlá s Respektem soudit, je nepravděpodobné, jelikož smích Ptákoviny vysvlékl z talárů do naha i nekompetentní soudce a svou nepoužitelnost odhalila ve vysílání Českého rozhlasu – 2 rovněž místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Na rozdíl od právničky Václav Havel ví, že obvinění vznesené proti Kunderovi se nezakládá na pravdě už z toho prostého důvodu, že “akce Respekt“ byla špatně, ba přímo hloupě zinscenována.
Co s Respektem, když Jaroslav Formánek, nedávný navrátilec z pařížské emigrace, který si to poklusem rovnou namířil redaktorovat do Respektu, vysílá v 90. letech z české redakce BBC zkreslenou informaci, že Kunderův román L´Identité hodnotila francouzská kritika jako špatný? Opak byl pravdou. S Respektem spolupracuje také překladatel Viktor Janiš, který v roce 2006 hodnotil pirátský převod Identity do češtiny jako „buditelský čin“. Co s Respektem, když tiskne text jakéhosi Petra Dytrta a vydává jej za recenzi, přičemž naprosto tatáž stať byla určena jako doslov, který měl svým nadáváním na současnou francouzskou literaturu znehodnotit české vydání románu Michela Houellebecqa Možnost ostrova? Co s Respektem a se svitou jeho přispěvatelů včetně Jáchyma Topola, spisovatele, jehož knihy letos vystavoval český stánek na pařížském knižním veletrhu v ruštině, který se ale v rozporu se svým rusofilstvím bojí medvědů? Kde je prohlašovaná serióznost Respektu, když na Slovensku, kde měl vloni Topol zkoumat pro Respekt situaci tamních huňáčů, se spisovateli sevřela zadnice strachy a autor v „reportáži“ o medvědech přiznává, že učinil vše, aby žádného tatranského míšu nepotkal?

Co s tebou, ústave?

Ústav pro studium totalitních režimů, až bude kompletně vyměněno jeho osazenstvo, nemusí hledat předmět zkoumání v půlstoletí starých esenbáckých papírech a udavačských bajkách. Inspiraci najde v akcích Respektu. Do Respektu jsem napsal několik textů. Svinstvo, jehož dopad si v plné míře uvědomuji až dnes, od kterého se distancuji a za sebe se Milanu Kunderovi omlouvám, vyrobil Respekt 21.7.2000. Tehdy mi do textu o španělském vydání románu La Ignorancia redakce zákeřně vepsala lživý podtitulek se slovy, že Kundera v knize „opět útočí na Čechy“. Spolupráci s partou přepisovačů hodných „vymiškování“ jsem ve vlastním zájmu ukončil ve chvíli, kdy mi editor Tomáš Pěkný, působící v Respektu dodnes, hodlal v příspěvku o kýči překroutit Kunderovy úvahy z Nesnesitelné lehkosti bytí. Na otázku, zda snad má něco osobně proti Milanu Kunderovi, se Pěkný jen zbarvil do ruda a nadmul jak krocan.

O omluvu Milanu Kunderovi „jménem všech slušných lidí“, kterou v příšerně šroubované češtině sepsala 3.12. pro Literární noviny prapodivná instituce s názvem Akademie literatury české, nikdo nestojí. Slušní lidé se nemají za co omlouvat. Pro ty neslušné, co se na „případu Respekt“ a jeho historickém pozadí podíleli a podílejí, by pak vyváznout s pouhou omluvou bylo příliš jednoduché. Mezi podepsanými figuruje vedle literárního redaktora rudého Práva Františka Cingera spisovatel Alex Koenigsmark, spolu s podnikatelkou Viktorií Hradskou někdejší organizátor pravidelných sedánek s názvem Salon kritického myšlení, který organizátoři zrušili ihned poté, co v něm došlo na kritiku nesvobody tisku v současných tuzemských médiích. „Omluvu“ podepisuje také komunistický básník Žáček, snad aby shoda jmen budila dojem, že se omlouvá sám principál Ústavu pro výzkum totalitních režimů.

Díky Ptákovině pojednávající o fízlech a díky „případu Respekt“ vystupuje ze zapomnění také doposud zcela bezvýrazná figura, podepisující se jménem Emil Szirmai. V 90. letech se vedle mě při návštěvě Prahy vynořila jako přízrak, spojený s mým působením v letech 1981-1985 v instituci zvané Ústav pro výzkum kultury a s následnou emigrací. Pochlubila se, že spolupracuje s Respektem. Szirmai nelhal, o čemž kromě jiného svědčí stať Mentálně retardovaný systém (Respekt, 25/1999), v němž spolu s Jindřichem Šídlem rozebírá tematiku zvláštních škol, oběma zřejmě velmi blízkou.

Szirmai se rád nimral v textech ostatních pracovníků a v 80. letech se jednoho dne zjevuje v mé kanceláři s „přátelskou“ radou, abych „brzdil“ své „nemarxistické“ sklony. Právě on byl nejspíš našeptávačem donášejícím zprávy řediteli ústavu Ladislavu Gawlikovi a iniciátorem celoústavního sezení za předsednictví náměstka Martina Cejpa. Cílem schůze bylo, jak to náměstek nešikovně formuloval, „odnaučit soudruha Knappa myslet“. Ve skutečnosti tu však zazněla výhrůžka spojená se ztrátou zaměstnání a s komunistickými sankcemi, která mě přiměla k politické emigraci.

Nechť se Ústav pro studium totalitních režimů zabývá tímto zapomenutým, zásluhou Respektu veřejně oživeným případem. Každý, kdo má všech pět pohromadě, by měl počítat s výměnou jeho badatelského osazenstva. Pokud si ústav ani potom nebude vědět s klikou kolem Respektu rady, nechť hledá inspiraci v románu Penzista od Friedricha Dürrenmatta, v němž vyučuje neschopné zločince jejich řemeslu profesionální policista. Neschopní policisté nechť jdou tedy do učení k poctivým profesionálním zločincům.
(Na Virtually vychází text v autorizované podobě.)



Aleš Knapp
publicista, literární kritik
 
  Přístupy: 3632 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA