Vodrážka chce za volby peníze. A proč ne?

Zbyněk Klíč

Mladá fronta dnes publikovala informaci, že 1. místopředseda ODS David Vodrážka chce po státu pro ODS vymáhat peníze za zmařené volby. Uvedla jej patřičně dramaticky, opomněla však uvést, že druhý muž ODS se chová k vlastní firmě tak, jak média a občané požadují – tedy odpovědně.

Politická strana, stejně jako jakákoliv právnická osoba, je standardní firmou. Hospodaří, předkládá výroční zpráva, vede účetnictví. A stejně jako jakákoliv jiná firma nakládá z prostředky tak, aby co nejvíc ušetřila.

ODS stejně jako všechny ostatní strany šla do prázdninových měsíců s příslibem termínu voleb. Proto načasovala kampaň, zaplatila inzeráty a pronajala náměstí. Za to musela zaplatit stovky tisíc ne-li miliony korun, až nakonec státní instituce rozhodla, že předchozí rozhodnutí jiné její složky je vadné a volby zrušila. Oháněla se přitom nespecifikovaným zájmem občanů (kteří mimochodem zrušení voleb také nechtěli) a nevzala v potaz zájem subjektu, který jako první obhajuje a agreguje zájmy občanů ve standardní parlamentní demokracii – tedy politické strany.


Státe plať

Strana proto, stejně jako jakýkoliv subjekt, požaduje náhradu zmařené investice. Proč ne? Stát postavil před politickou stranu rozhodnutí, na které tato reagovala. Pokud by takový akt státního aparátu nepřišel, strana by peníze nevydala. Investice tedy byla přímým důsledkem státního rozhodnutí, nehledě na fakt, že politické strany účastí ve volbách a volebních kampaních plnily základní funkci demokratického státu – soutěž o moc a pravidelné střídání vlády. Stát prostřednictvím Ústavního soudu tuto základní podmínku demokracie odmítl.

Média samozřejmě využila první možné interpretace a obvinila Vodrážku, že chce peníze vyloudit po občanech. Bodejť by ne, občan však platí mnohem nesmyslnější státní projekty než náhradu škody politické strany. Platí arbitráže za nezodpovědná rozhodnutí politiků ve výši miliard korun, investuje do grantů a dotací nesmyslným občanským sdružením, jejichž cílem je zničení stávajících institucí, platí nesmyslné úřady a státní organizace. Proč by proto stát, namísto těchto zbytečných výdajů, nemohl zaplatit politické straně jako jedinému autentickému reprezentantu lidu, ušlé zisky? Protože nedostatek finančních prostředků ve stranických kasách také znamená, že politická strana nemůže plnit svoji funkci reprezentace zájmů občanů a garanta demokratických pořádků v zemi.

Soudy podle řady právníků zřejmě takové stížnosti nevyhoví. Je ale dobře, že na problém David Vodrážka upozornil a můžeme tak diskutovat o tom, jak důležité jsou pro politiku politické strany, jak zásadně přispívají k demokratizaci zdejších poměrů a že peníze jim nepadají jaksi z nebe, ale musejí s nimi šetrně hospodařit.