Zápisník evropského pozorovatele

Miroslav Beneš

REVUE POLITIKA 6/2004

Poslanec Miroslav Beneš byl v minulých měsících pozorovatelem Poslanecké sněmovny v Evropském parlamentu. Při této příležitosti si vedl zápisník, který by měl vyjít knižně. Z textu jsme vybrali několik úryvků.

Motto: "Evropa nikdy neexistovala, musí být vytvořena."
Jean Monnet

Z eurorealisty euroskeptikem

Jsem rozčarován stále víc. Čím? Jednoduše řečeno onou dnes už skoro všem vštípenou vírou ve schopnost z jednoho místa moudře rozhodovat skoro o všem a z jednoho epicentra vyřešit všechny problémy světa. Tuhle víru jsem nikdy neměl, žádná Moskva, ani Washington, ani Brusel za nás nikdy nic nevyřeší. Pouze nás může o něco obrat. Na Moskvu a naši devastaci s její pomocí se už zapomíná, Washington to vcelku nezajímá, ten nás potřeboval jako spojence ve válce, ale víza pro nás jenom přitvrdil, a Brusel skvěle vytváří dojem záchrany. Málokdo si umí představit, jak oněch cca 20 000 evropských úředníků běhá po chodbách, ale hlavně odkud, kam a proč. Pokusím se uvést jeden příklad.

Elektrickou energii vyrábíme z toho, co nám dává příroda. Ceny surovin se stanoví většinou podle jejich vzácnosti, tedy tržní hodnoty, a mění se velmi pozvolna. Občas do toho přijdou politická rozhodnutí a změny, takže některá cena prudce naroste, protože země OPEC se rozhodnou měnit kvóty těžby a tedy ceny. Pak někdo rozhodne o tom, že se bude podporovat nějaký nový zdroj, přičemž většinou se říká, že z důvodů zlepšení stavu životního prostředí, tedy pokud možno zdroj obnovitelný. A tak se v Bruselu nařídí, že každá členská země musí vyrábět to správné procento energie v obnovitelných zdrojích. Bez ohledu na to, zda má země spoustu vody na kopcích, hodně páry z geotermálních zdrojů, silné větry vanoucí po většinu roku či spalující Slunce, a hlavně bez ohledu na cenu, tedy to, co lidé nakonec zaplatí, ať už za vyrobené zboží, služby nebo přímo za energii.

Výrobci alternativních zdrojů se zaradují, neboť mají garantováno, že dostanou nějaké zvýhodnění, provozovatelé jakbysmet, protože mají o odbyt postaráno a navíc ještě za podmínek, které je několikanásobně zvýhodňují oproti těm běžným. Ochránci se radují, protože udělali cosi dobrého pro lidi. Zaplatí to ale nikoli ochránci, ale lidé, kteří jsou krmeni frázemi, jak je to všechno dobře. Zdánlivě mohou být tedy všichni spokojeni. Ale co se nestane. Firmy, které v zahraničí s podporou vyrábí větrné elektrárny, jich celou řadu radostně postaví u nás. My nařídíme našim rozvodným společnostem, že energii, kterou vyprodukují, budou vykupovat, v tomto případě třikrát dráze než tu z uhlí či jádra, a naše kopce se promění v hrůzy vrtulí, jak už jsme to mohli leckde vidět. Nebylo by lepší peníze lidem nebrat a ponechat na jejich volbě, aby případně podpořili to, pro co se rozhodnou? Asi ano, ale pak by to producenti měli složitější, museli by přesvědčovat o své potřebnosti každého individuálně, takhle jim stačí pár byrokratů a politiků. A copak výrobci energie, copak by od nich mohl někdo koupit energii třikrát tak drahou?

A to je podstatou Evropské unie. V centrále - nikoli pod drobnohledem tisku, který už díky jazyku je ostře národní a tudíž má Brusel spíš jako doplnění, nikoliv jako hlavní téma - ale v anonymní kanceláři vznikne nápad a jeho dopady platí všichni v Evropě, i u nás, ačkoliv je každému jasné, že vítr toho u nás moc nenafouká…

Přímý přenos z hospody

Tak už na české hospody dopadá kladivo vyhlášky naší socialistické vlády, konkrétně pak ministerstva zdravotnictví, která jde daleko nad rámec podmínek stanovených evropskou směrnicí. Vláda se ale snaží vytvářet dojem, že ona je ve všem úplně nevinně, a přesouvá zodpovědnost na bezejmenného bruselského byrokrata. Přitom stačí, aby se paní ministryně seznámila s onou bruselskou směrnicí a vyhlášku změnila. Jako mávnutím kouzelného proutku by zmizely všechny ty nesmyslné starosti s umyvadly s mísící baterií bez ručního nebo pažního ovládání, se speciálními místy na vytloukání vajec a rychlozmrazovacími boxy. Možná by nezanikla česká kuchyně.

O to ale vládě vůbec nejde. Ona zřejmě českému pohostinství nijak pomoci nechce. Přísná regulace daleko nad evropskými standardy povede pouze k tomu, že hygienici budou v odůvodněných případech udělovat výjimky, s čímž se sice ve vyhlášce počítá, ale jen na časově omezenou dobu. Každý si dokáže představit, k čemu takové povolování výjimek může vést. Majitel hospody má tedy dvě možnosti. Buď bude investovat spoustu peněz a času do zbytečného "hygienického" vybavení, na které obzvláště ve venkovských hospodách prostě nevydělá, anebo se bude v prachu plazit před hygienikem, aby mu milostivě udělil výjimku, byť na chvilku. Nebude se tedy nikdo moci divit, když někteří majitelé vyřeší tuto situaci jednoduše - svůj podnik zavřou. Možná se pak půjdou živit někam jinam anebo budou čekat na podporu. A na závěr mi dovolte přímý přenos z jedné hospody, kde jsem nedávno seděl.

Je pěkná, útulná a příjemná. Ale pozor - kuchyň není vůbec oddělená od jídelny, vaří se přímo za barem. Na záchodech není osušovač rukou, prostě by se tam nevešel. Rozhodně jsem nikde neviděl speciální pracovní plochu na vytloukání vajec, všechno vaření se odehrává na jednom pultě, vlastně barovém. Chybí i bezdotykové umyvadlo pro kuchaře. Spokojený majitel se ale usmívá a z návštěvy hygieniků strach nemá. Jmenuje se totiž Jacques, má hospodu U modrého papouška, která je v Bruselu. Ano, v tom Bruselu, který se stal pojmem shrnujícím obavy z centrální nadbytečné regulace. Třeba se ministerští úředníci při svých cestách podívají na evropské stravování a přestanou likvidovat české pohostinství.

P.S.: Byl jsem včera večer znovu u Jacquese. Je v pohodě. Asi jeho kontroloři neblbnou.

Papežštější než papež

Z předpisů a regulací, které se nekontrolovatelně valí z Bruselu, se každému občas zatočí hlava. Obávám se, že není v silách zejména menších a středních firem se v této změti vůbec orientovat, natož úspěšně podnikat. O to smutnější potom je, že naše vláda se v krkolomných regulačních aktivitách nechce nechat zahanbit. Pod pláštíkem evropských požadavků se na ministerstvech vymýšlejí vyhlášky, které snad nemají jiný cíl než znepříjemňovat českým firmám a živnostníkům život nebo hlavně rozšiřovat pravomoci úředníků státu. Nepřímo se tak napomáhá korupčnímu prostředí, protože u většiny regulací úředník může laskavě svolit k výjimce.

Evropská unie, na kterou se potom tyto vyhlášky svádí, je v tom někdy i nevinně. Například vyhláška ministerstva průmyslu a obchodu ohledně nakládání s obaly jde daleko nad rámec a mimo rámec požadavků EU. Výrobcům ukládá povinnost vydávat s každým obalem komplikované prohlášení o splnění podmínek uvedení obalů na trh. Získat takové prohlášení je administrativně i finančně značně náročné. Podobně nad rámec evropských požadavků vyžaduje ministerstvo životního prostředí při celní kontrole potvrzení o splnění povinnosti zpětného odběru obalů i u výrobků, které nejsou určeny spotřebitelům.

Výsledkem takové vládní regulace potom je, že pokud česká firma vyrábí krabice od bot (rozuměj obal), které chce vyvážet i do Evropy, musí každou krabici označovat jinak, podle toho, na který národní trh je určena. Dlužno dodat, že pro český trh je označování jedno z nejkomplikovanějších.

P.S.: Novelou vyhlášky sice došlo ke zjednodušení, ale stabilním firmám to není nic platné, protože změna, byť k jednoduššímu, stojí peníze.

Evropské energetické daně nejsou pro všechny

Evropská komise nás seznámila s konkrétní představou ohledně celoevropské minimální energetické daně, která by měla platit už od prvního ledna 2004. Pokud si ale člověk dá tu práci a prohlédne si návrh směrnice podrobněji, zjistí, že tato minimální daň díky různým výjimkám vůbec není celoevropská.

Francie si prosadila, že se směrnice nebude vztahovat na energii využívanou státem nebo regionální samosprávou. Řecko bylo také aktivní a vyjednalo si přechodné období až do roku 2010. Speciální výjimku mají též např. ostrovy Lesbos, Chios, Samos, Thassos a Skiros. Také Portugalci nezůstali pozadu a prosadili do směrnice výjimku pro Azory a Madeiru, protože jsou prý příliš daleko. Z lobbyistických skupin nezůstali pozadu zemědělci, takže kromě výše uvedených výjimek se minimální energetická daň nebude vztahovat na oblasti zemědělství, sadařství, rybníkářství a lesnictví.

Příklad této směrnice je varovný ze dvou důvodů. Za prvé se díky počtu a rozsahu výjimek vytrácí samotný smysl směrnice, který měl být právě v zavedení jednotné celoevropské energetické daně. Za druhé pokud budou evropské směrnice nadále sestavovány nepřehledně a se spoustou výjimek, nevyznají se v nich nejen občané, ale ani sami bruselští úředníci, takže spokojení nakonec budou jedině lobbyisté.

Aby nespadla síť

Evropská komise připravuje směrnici s cílem zajistit dostatečnou kapacitu energetických zdrojů a investice do infrastruktury. Návrh jsem sice ještě neviděl, ale okamžitě začíná, jako v jiných případech, rojení. Zástupci zájmových skupin, kteří se velmi dobře celoevropsky organizují, ihned bombardují členy Evropského parlamentu svými názory. Obvykle se prezentují jako zastánci něčeho všem prospěšného, nejčastěji v sociálních oblastech či v ochraně životního prostředí.

Takže se dozvíme, že skutečnou příčinou výpadků elektřiny, které si pamatujeme z bývalého socialistického, rozuměj silně plánujícího, Československa, ale v poslední době hlavně z New Yorku, Kalifornie a Itálie, je nedostatečná pozornost věnovaná obnovitelným zdrojům. Skutečnou příčinu nedostatečných rezerv v oblasti energetiky, tedy liberalizaci vstupů, ale regulaci výstupů v monopolistickém prostředí, což můžeme pozorovat v Kalifornii, nebo nedostatečné zálohování přenosových soustav, které přispělo k výpadku v severní Itálii, nikdo nezmiňuje.

Přijatá směrnice pak bude, jak bývá zvykem, kompromisem mezi zdravým rozumem, tedy skutečně potřebnými opatřeními pro dostatečné zálohování zdrojů a soustav, a zájmy silných skupin prosazujících vlastní výhody. Že všechno, ať už nezbytné či nesmyslné, nakonec zaplatíme v ceně zboží, je jasné. Že odsunutím rozhodování do vzdáleného Bruselu často ani nebudeme vědět, kvůli komu a v čí prospěch to či ono platíme, se snad také dozvíme. Ideální prostředí pro zachránce světa. Ne že by se to v národních parlamentech a vládách nedělo, ale bruselský rozsah je nevídaný.

Úskalí alternativní energie

Sněmovna projednává zákon na podporu alternativních zdrojů energie. Evropská komise už vydala k problematice energetiky dvě důležité směrnice, první o podpoře obnovitelných zdrojů, o kterou se opírá tento zákon, a také druhou, která se chystá zavést spotřební daň pro teplo a pro elektřinu. Ta spočívá v podstatě v tom, že teplo v teplárně v Českých Budějovicích se zdraží o 20 korun na gigajoul, tj. jde zhruba o sedmiprocentní navýšení. Elektrická energie se navíc nezdaní o onen v minulosti u nás hodně diskutovaný ekologický halíř, ale hned o halíře tři.

Směrnice má 20 stránek, z nichž 8 tvoří text a 12 jsou výjimky. To nejsou výjimky pro firmu X nebo Y, ale pro stát A nebo stát B. Všechny stávající členské státy, které dosud energetické daně nezavedly, si vyjednaly velmi razantní odsunutí platnosti. Nezbývá než doufat, že našemu ministrovi se snad podaří prosadit, aby platnost této směrnice pro Českou republiku nebyla od 1. května tohoto roku, ale aby byla odsunuta minimálně o šest nebo sedm let, jako je to u států, které výjimky získaly. Jakékoliv zdražení elektrické energie, byť o tři halíře na kilowatthodinu, totiž znamená snížení konkurenceschopnosti české ekonomiky a tedy i zvýšení nezaměstnanosti v České republice.

Když jsem se seznamoval s úvodním projektem souboru staveb Jaderné elektrárny Temelín, tak mě velmi zarazila jedna noticka, která zněla: "Nejedná se o zásah do krajiny." Jakkoliv jsem srdcem jaderňák, tak se musím přiznat, že mě urazila pýcha těch, kteří si mysleli, že temelínské věže nejsou zásahem do krajiny. O to více mě fascinuje, když dnes lidé, kterým vadí například golfové hřiště, které kazí výhled na zámek Hluboká, bojují za výstavbu dalších a dalších stožárů pro vrtule.

Paradoxů je ale ještě více. Zkuste si představit, že postavíte vedle sebe dva stožáry, které musí být alespoň 60 metrů vysoké. Na jednom bude ventilátor, na druhém vrtule. Ventilátor nebude dělat nic jiného, než že bude poháněn elektrickou energií, kterou dnes ČEZ používá pro vlastní zdroje za zhruba 0,30 Kč/kWh. Touto energií tedy bude roztáčet ventilátor s účinností 0,7 až 0,75. Bude docházet k přenosu energie prouděním vzduchu s účinností pro laminární proudění 0,6 až 0,75. Účinnost větrné elektrárny, tedy na druhém stožáru postavené vrtule, bude 0,3 až 0,33. Celková účinnost může být až 0,19 a díky garantované výkupní ceně 3 Kč/kWh se vám za 11 let investice vrátí a začnete vydělávat.

Znalec se zarazí, protože takový postup vyvrací základy termodynamiky, tedy zákona zachování energie. Tak jako ve fyzice platí zákony termodynamické, tak v ekonomice platí zákony ekonomické. Aby tento nesmysl fungoval, musí ho někdo zaplatit. Podle údajů ministerstva to bude stát každého z nás 20 haléřů ke stávající ceně elektřiny. Pro malospotřebitele to znamená zdražení elektrické energie o 7 %.

Rozuměl bych tomu, kdyby výrobci a podporovatelé elektrické energie z obnovitelných zdrojů přesvědčovali lidi: kupujte si elektrickou energie z mé větrné elektrárny, kupujte si elektrickou energii z mé vodní elektrárny. Chápal bych, kdyby někdo opravdu chtěl přijít takto na trh a říci, budu čistší, přispějte mi. Ale nerozumím tomu, když pod pláštíkem kamufláže podpory obnovitelných zdrojů zbytečně a nesmyslně zdražujeme.

Bohužel za to naše vláda tak úplně nemůže. To bruselští byrokraté podlehli silné lobby tu větrných, tu vodních, tu jiných zdrojů elektrické energie. Jestli si myslíte, že v jiných oborech je to jiné, tak se hluboce mýlíte.

P.S.: Po přistoupení nových členů přibylo k výše zmiňované směrnici dalších 8 stran nejrůznějších výjimek ...

Nekalá konkurence

Pokud v Bruselu nepokrytě lobujete za prosazování nesmyslně přísných ekologických regulací, je všechno v pořádku, i když zastupujete firmy, které na tom vydělají na úkor spotřebitelů, respektive když to děláte za jejich peníze. Pokud ale lobujete jako zástupce výrobců za své zájmy, snadno dostanete nálepku mafiánských praktik. Naposledy se tak stalo, když nebyla uveřejněna studie Výboru pro vědu Evropského parlamentu, která hodnotila zdravotní rizika spojená s malými částmi hraček uvnitř čokoládových vajíček.

Studie zjistila, že děti v Evropě zkonzumují přibližně 1,3 miliardy čokoládových vajíček ročně. Jedno dítě v Evropě zemřelo na následky vdechnutí malé části hračky z vajíčka. Tragédie jistě veliká. Příčinná souvislost mezi úmrtím a existencí hračky v čokoládovém vejci ale nebyla prokázána. Přesto z těchto údajů autoři studie vyvodili, že "nelze vyloučit vliv čokoládových vajec na úmrtí dětí", z čehož se samozřejmě konkurence zaraduje. Kdo zná pravděpodobnostní studie, jistě ví, že tvrzení je správné, ale v podstatě nic neznamená, neboť může být nahrazeno i jiným, které zní: "Nelze prokázat souvislost mezi čokoládovým vajíčkem a inkriminovaným úmrtím."

Pokud by měl každý rodič čas a ochotu seznámit se podrobně s celou osmdesátistránkovou studií, poznal by, že jeho dítěti hrozí větší nebezpečí z pádu meteoritu než z pojídání čokoládového vajíčka. Pokud se ale v novinářské zkratce zdůrazní pouze manipulativní závěr studie o nemožnosti vyloučit vliv čokoládových vajíček na úmrtí dítěte, může to lehce vzbudit obavy rodičů a výrobce pak značně poškodit. Není tedy divu, že se výrobci publikaci studie pod hlavičkou Evropského parlamentu bránili. Dokonce i přesvědčili dostatek zákonodárců, kteří při hlasování zveřejnění studie zamítli. Opravdu šlo o mafiánské praktiky? Nebo se v případě čokoládových vajíček spíše jedná, jak to tak v Bruselu někdy bývá, o pokus pod pláštíkem ochrany spotřebitele nekale poškodit konkurenci?

P.S.: Diskutovanou studii si můžete prostudovat na adrese www.erylmcnallymep.org.uk.

Sebevražedné atentáty se možná financují z Bruselu

Při politické diskusi v Evropském parlamentu se kolikrát člověk nestačí divit. To když najednou vstanou poslanci přesvědčení o tom, že problém Al-Kajdy by daleko lépe než USA obsazením Afghánistánu či Iráku vyřešil Evropský parlament, nebo když zazní hlasy volající po zapojení evropských poslanců do řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Nevěřím, že by se to Evropanům jen tak podařilo, koneckonců jde o řešení mnoho století trvajících problémů, ale připomnělo mi to velmi zajímavé věci.

Poslankyně Evropského parlamentu Ilka Schröderová upozorňuje na to, že Evropská unie poskytuje každý měsíc 10 milionů euro přímo na účet Palestinské samosprávy. Dalších dvacet milionů pak jde na konkrétní rozvojové projekty v Palestině. Existuje silné podezření, že díky korupci a nepřehlednému účetnictví část těchto peněz končí v rukou teroristů. Izraelská strana již některé podklady předala a tvrdí, že má k dispozici originální dokumenty, které potvrzují finanční vazby Jásira Arafata na teroristické organizace Brigády mučedníků od Al-Aksá a Fatah/Tanzim.

V současné době probíhá vyšetřování OLAFu, protikorupčního úřadu EU, a byla rovněž zřízena pracovní skupina Evropského parlamentu pro tuto otázku. Jak už to v těchto citlivých otázkách bývá, vyšetřování je dlouhé, protahuje se a finální stanoviska jen tak k dispozici nebudou. Zbývá tedy dost času na plytké řeči o potřebě mezinárodní spolupráce. Odpovědné osoby fakt, že z evropských fondů možná plynou miliony euro na podporu terorismu, snad vyburcuje alespoň po událostech v Madridu.

P.S.: Izraelskou zprávu potvrzující spojení mezi Palestinskou samosprávou a teroristickými skupinami naleznete na http://www.mfa.gov.il/mfa.

Rozšíření

Hrabalovsky neskutečné se stalo skutkem a den 1. 5. 2004 skutečně nastal. Jeho příchod vítaly hry za mnoho milionů, ale radost byla spíš zaplacená než skutečná, protože mnozí už přestali mluvit pouze o kladech a za zvuku oslav přiznávali i negativní dopady, které jsou díky vyprazdňovaným peněženkám srozumitelné každému člověku.

Z pozorovatele se stal na chvilku poslanec, a tak jsem měl historickou možnost vidět stoupat vlajky nových zemí před budovou ve Štrasburku, mimochodem nějak podivně se rozpraskávající. V prvním patře se totiž jakoby pod tíhou tolika poslanců pomalu rozestupovala, takže rozevírající se škvíra dosahuje takřka až k zemi. Poprvé má účast byla nepozorovatelská, ale s plnou parádou práva hlasovat. A také velmi signifikantní, neb hned v prvním hlasování vyhrála evropská levice a já prohrál. Nešlo o nic světoborného, pouze o žádost o urychlené projednávání Dohody mezi EU a USA o údajích osob cestujících do USA. Levice sice zvítězila, ale Američané stejně nadále budou postupovat tak, aby ze svého pohledu Ameriku maximálně ochránili před terorismem, takže vítězství levice je prázdné.

Parlamentem zní neuvěřitelné ódy na radost ve všech jazycích Evropy, jako by teď bylo všechno jinak. Evropští poslanci se radují, že bude přijata ústava, která podle mne stávající nesrozumitelnost Unie, Rady, Komise a Parlamentu ještě rozšíří. Padají tak nadnesená slova, že jsem si jednu větu musel zaznamenat a podělit se o ni: "Je třeba harmonizovat proces ratifikace ústavy."

Jediní Britové vědí své a konzervativci se usmívají. Jsou si totiž takřka jisti, že lid, který to s demokracií dotáhl slušně daleko i bez ústavy, je pouze ze sedmnácti procent přesvědčen o její správnosti, takže ji Británie zřejmě nikdy v referendu nepřijme, a tudíž ani neratifikuje. Tento Blairův krok velmi zaskočil všechny optimisty, protože se spoléhali, že to půjde hladce.

Do toho Schröder z Berlína požaduje daňovou rovnost a burácí i hrozbou neplacení do unijního rozpočtu. Z toho alespoň my moc velký strach mít nemusíme, protože jestliže letos zaplatíme 22 miliard, což je jasná povinnost, pak na druhou stranu - budeme-li stoprocentně úspěšní, což vzhledem ke stavu příprav asi ani není možné - získáme snad až 25 miliard na podporu oblastí vymezených Bruselem. Pokud si vše spočtete, uvidíte, že žádné terno to nebude a dříve nebo později budeme čistými plátci. Takže prostě zaplatíme více, než dostaneme.