Nezakazujme diskriminaci

Marek Loužek

Lidové noviny, 22.06.2009

Antidiskriminační zákon, kterým sněmovna schválila přes prezidentovo veto, vyvolal právem bouři nevole. Ačkoli patří rozsahem k nevelkým, jeho důsledky jsou nepříjemné. Nebude možné pronajmout dům, přijmout pracovníka či uzavřít sňatek bez obavy, že nás za chvíli někdo obviní z diskriminace podle rasy, pohlaví, náboženství či sexuální orientace. Svobodná směna bude prakticky paralyzována.

Diskriminace je přirozená, jde jen o druhou stránku jakékoli lidské volby. Diskriminace je opačná stránka projevu preferencí. Kdo říká, že nediskriminuje, klame sám sebe. Každý, kdo nakoupí produkt, pronajme byt nebo zaměstná člověka, současně diskriminuje někoho jiného. Snažit se diskriminaci zakazovat je jako bojovat s počasím.

Jestliže se muži líbí blondýnky, diskriminuje černovlásky. Jestliže spotřebiteli chutnají jablka, diskriminuje producenty banánů. Jestliže chceme děti vychovat ke slušnosti, diskriminujeme ty neslušné. Kdykoli se rozhodujeme na základě našich subjektivních preferencí, diskriminujeme. Představa, že zákon učiní naše rozhodování "objektivním", je utopie.

Slovo diskriminace má v běžném vnímání negativní přídech, zákon ji dokonce zakazuje. Máme pocit, že se děje něco nekalého, nemravného, co by se mělo zakázat. Boj proti diskriminaci má smysl pouze za podmínky, že by lidé neměli rovná práva. Rovná práva však existují. Cílem zákona není rovnost v právech, nýbrž rovnost ve výsledku.

Diskriminovat znamená odlišovat. Člověk, který by neodlišoval, by nebyl svobodnou bytostí. Snaha postihovat diskriminaci za každou cenu hraničí s rovnostářským šílenstvím. Kdybychom sečetli všechny skupiny, které se cítí diskriminované, dostali bychom možná dvojnásobek populace nebo ještě více.

Zákon o rovném zacházení diskriminuje většinové občany. Protože od každého lze očekávat jinou úspěšnost, pracovitost, efektivitu, je snaha odstraňovat nerovnost ve výsledku v rozporu s individuální svobodou. Zákon je produktem sociálního inženýrství, na hony vzdáleným přirozeným vztahům ve společnosti.

ČR ratifikovala řadu mezinárodních úmluv - např. úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace, úmluvu o odstranění diskriminace žen, mezinárodní pakt o občanských a politických právech, pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, úmluvu o právech dítěte, úmluvu o ochraně národnostních menšin, úmluvu o diskriminaci v zaměstnání a další.

Antidiskriminační zákon do tohoto vějíře smluv nic nového nepřináší. Většinu institutů shrnutých do zákona již české právo zná. Právo na rovné zacházení obsahují už jiné právní předpisy. Antidiskriminační zákon je duplicitní. Přibývá však další regulace a vydělají na něm právníci, kterým přibudou spory k řešení.

Zákon může narušit fungování firem. Zaměstnanec, který se cítí diskriminován, se obrátí na ombudsmana nebo na soud. Zákon ale neřeší, jak se bude bránit zaměstnavatel vystavený křivému nařčení. Dobré jméno mu nikdo nevrátí. Podnikatelé budou vystaveni většímu tlaku ze strany zaměstnanců. Pro toho nejslabšího podnikatele může být dopad likvidační.

Ombudsman není neutrálním orgánem. V rámci soutěže o vzácné rozpočtové zdroje má každý úřad motivaci zveličovat problém do obřích rozměrů. Čím více budou politici vnímat potřebu jako naléhavou, tím více peněz mu budou ochotni poskytnout. Ombudsman bude proto diskriminaci nafukovat.

Prezident republiky má pravdu, že zákon je zbytečný, kontraproduktivní a nekvalitní a jeho dopady budou velmi problematické. Má účel především ideologický, nikoli právní. Zásadním způsobem zasahuje do oblastí, které byly u nás po staletí vytvářeny zvykovými principy a etickými zásadami.

Navrhovatelé hodlají potírat, regulovat přirozený běh života, při čemž protěžují různé skupiny lidí, především menšiny. Po přijetí zákona se paradoxně nestanou hlavními diskriminujícími firmy, rasisté ani bigotní politici, nýbrž stát. Stát přitom byl a je největším diskriminátorem.

Každá dotace či subvence je diskriminace – nerovné zacházení státu s občany či firmami. Stát diskriminuje malé podniky, když investičními pobídkami zvýhodňuje velké firmy. Diskriminuje cukrovary při rozdělování produkčních kvót. Diskriminuje při udělování licencí na výkon řady povolání.

Různá politická opatření jsou zdůvodňována politikou – sociální, průmyslovou, zemědělskou, rodinnou. Jde však o záminku pro nerovné zacházení. Bude ombudsman kontrolovat vládu, zda dodržuje princip rovného zacházení? Zpochybní potom většinu vládních činností?

MAREK LOUŽEK

Lidové noviny 22.6.2009